Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Padl na ně jakýsi stín, a když vzhlédli, spatřili nad sebou stát Hagrida s nesmírně kalnýma očima; upocený obličej si otíral obrovským kapesníkem velikým jako ubrus a šťastně se na ně šklebil.

„Vím, že po tom, co se včera v noci stalo, bych se neměl cejtit tak spokojeně,“ prohlásil. „Totiž jako že Black zase prásknul do bot a tak vůbec — ale hádejte, co se ještě přihodilo?“

„Co?“ zeptali se s předstíranou zvědavostí.

„Klofan! Von jim zdrhnul! Je na svobodě! Voslavuju to celou noc!“

„To je báječné!“ zaradovala se Hermiona a zpražila pohledem Rona, na kterém bylo vidět, že jen stěží potlačuje smích.

„Jo… nejspíš jsem ho pořádně nepřivázal,“ usmál se Hagrid a spokojeně se rozhlížel po školních pozemcích. „Musím ale přiznat, že dneska ráno jsem měl tak trochu starosti… Napadlo mě, co kdyby někde tady kolem narazil na profesora Lupina. Ten ale tvrdí, že včera za celou noc nic nesežral…“

„Cože?“ skočil mu do řeči Harry.

„Krucinál, copak vy jste to eště neslyšeli?“ podivil se Hagrid a jeho úsměv poněkud pohasl. Ztlumil hlas, přestože nebylo vidět živou duši. „Totiž… Snape to dneska ráno pověděl všem zmijozelskejm… proto jsem myslel, že teď už vo tom budou vědět celý Bradavice… Profesor Lupin je totiž vlkodlak, abyste věděli. A včera v noci se nehlídanej toulal po školních pozemcích. Teď už si samozřejmě balí.“

„Že si balí ?“ vyjekl poplašeně Harry. „Proč?“

„No přece vodjíždí, ne?“ odpověděl Hagrid, jako by ho překvapovalo, že se Harry vůbec ptá. „Hnedle dneska ráno podal výpověď. Říká, že nemůže riskovat, že by se to někdy vopakovalo.“

Harry se vyškrábal na nohy.

„Jdu se za ním podívat,“ oznámil Ronovi a Hermioně.

„Jestli ale podal výpověď —“

„— to vypadá, že s tím nic nenaděláme —“

„To je mi jedno. Stejně si s ním chci promluvit. Vrátím se sem za vámi.“

Dveře Lupinovy pracovny byly dokořán. Většinu věcí už měl sbalenou. Prázdné akvárium po ďasovci stálo hned vedle jeho otlučeného starého kufru, který byl otevřený a téměř plný. Lupin se skláněl nad něčím na svém psacím stole a vzhlédl, až když Harry zaklepal.

„Viděl jsem tě přicházet,“ prohlásil s úsměvem a ukázal na kus pergamenu, který tak pracně studoval. Byl to Pobertův plánek.

„Zrovna jsem mluvil s Hagridem,“ oznámil Harry. „Říkal, že jste dal výpověď. To přece není pravda, že ne?“

„Obávám se, že ano,“ odpověděl Lupin. Začal otevírat a vyprazdňovat zásuvky psacího stolu.

„ Proč? “ vyptával se Harry. „Na ministerstvu kouzel si přece nemyslí, že jste pomáhal Siriusovi?“

Lupin přešel ke dveřím, které Harry nechal otevřené, a zavřel je.

„Ne. Profesoru Brumbálovi se podařilo Popletala přesvědčit, že jsem se snažil zachránit vaše životy.“ Povzdechl si. „To byla pro Severuse poslední kapka. Myslím, že ztráta možnosti získat Merlinův řád je pro něj obrovská rána. Takže — ehmm — dnes ráno u snídaně mu čirou náhodou uklouzlo, že jsem vlkodlak.“

„Jen kvůli tomu přece nemusíte odcházet,“ přesvědčoval ho Harry.

Lupin se hořce usmál.

„Zítra touhle dobou se sem začnou slétat sovy od rodičů, Harry — budou protestovat proti tomu, aby jejich děti učil vlkodlak. A po tom, co se stalo včera v noci, dokážu jejich názor pochopit. Mohl jsem kohokoli z vás pokousat… to už se nikdy nesmí opakovat.“

„Jste nejlepší učitel obrany proti černé magii, jakého jsme kdy měli!“ namítal zapáleně Harry. „Neodcházejte!“

Lupin mlčky zavrtěl hlavou a pokračoval ve vyprazdňování svých zásuvek. Pak, zatímco se Harry snažil vymyslet nějaký přesvědčivý argument, kterým by ho přiměl, aby zůstal, se ozval: „Podle toho, co jsem dnes ráno slyšel od ředitele, jsi včera večer zachránil spoustu životů, Harry. Jestli jsem na něco pyšný, pak na to, kolik ses toho naučil. Pověz mi, jak vypadal ten tvůj Patron.“

„Jak víte, co se stalo?“ zeptal se překvapeně Harry.

„Co jiného mohlo ty mozkomory zahnat?“

Harry Lupinovi vylíčil úplně všechno. Když skončil, profesor už se zase usmíval.

„Ano, když se tvůj otec proměňoval, vždycky na sebe bral podobu jelena,“ prohlásil. „Správně jsi to uhodl… proto jsme mu také říkali Dvanácterák.“

Lupin přihodil do kufru posledních pár knih, zavřel zásuvky psacího stolu, otočil se a pohlédl na Harryho.

„Vezmi si to — přinesl jsem to včera večer z Chroptící chýše,“ řekl a podal Harrymu jeho neviditelný plášť. „A ještě…“ zaváhal, pak mu však předal i Pobertův plánek… „Nejsem už tvůj učitel, takže si nemusím připadat provinile, když ti vrátím i tohle. Mně by to k ničemu nebylo a dovolím si tvrdit, že ty s Ronem a Hermionou už to k něčemu využít dokážete.“

Harry si plánek se spokojeným úšklebkem vzal.

„Říkal jste, že pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák by mě rádi vylákali ven ze školy… tvrdil jste, že by to považovali za dobrý žert.“

„A to bychom také považovali,“ potvrdil Lupin, který byl nyní sehnutý a zavíral svůj kufr. „Bez váhání mohu prohlásit, že by byl James velice zklamán, kdyby jeho syn nikdy nenašel ani jednu z tajných chodeb, které vedou ven z hradu.“

Kdosi zaklepal na dveře a Harry si spěšně nacpal Pobertův plánek i neviditelný plášť do kapsy.

Byl to profesor Brumbál. Očividně ho nijak nepřekvapilo, že v Lupinově pracovně vidí Harryho.

„Váš kočár stojí u brány, Remusi,“ oznámil.

„Díky, pane řediteli.“

Lupin zdvihl svůj starý kufr a prázdné akvárium po ďasovci.

„Dobrá… sbohem, Harry,“ řekl s úsměvem. „Bylo mi opravdovým potěšením, že jsem tě mohl učit. Jsem si naprosto jistý, že se ještě někdy setkáme. Pane řediteli, není třeba, abyste mě doprovázel k bráně, poradím si sám…“

Harry měl dojem, že Lupin chce mít loučení co možná nejrychleji za sebou.

„Tak tedy sbohem, Remusi,“ odpověděl stroze Brumbál. Lupin si pod paží nepatrně posunul akvárium od ďasovce, aby si mohl s Brumbálem potřást rukou. Potom naposledy kývl na Harryho, lehce se usmál a opustil svoji pracovnu.

Harry se posadil do křesla, které Lupin uprázdnil, a zdrceně hleděl na podlahu. Slyšel, jak se zavřely dveře, a vzhlédl. Brumbál dosud stál vedle něj.

„Proč se tváříš jako u mučení, Harry?“ zeptal se tiše. „Po včerejší noci bys na sebe přece měl být velice hrdý.“

„Vůbec ničeho jsem nedosáhl,“ postěžoval si hořce Harry. „Pettigrew utekl.“

„Ty žes ničeho nedosáhl?“ opakoval klidně Brumbál. „Dosáhl jsi toho, co je na světě nejdůležitější, Harry. Pomohl jsi odhalit pravdu. Zachránil jsi nevinného člověka před děsivým osudem.“

Před děsivým osudem . V Harryho paměti to zavířilo. Silnější a děsivější než kdy dřív … Předpověď profesorky Trelawneyové!

„Pane profesore, když jsem včera skládal zkoušku z jasnovidectví, profesorka Trelawneyová upadla do velice… velice kuriózního stavu.“

„Opravdu?“ podivil se Brumbál. „Totiž… chceš říct do ještě kurióznějšího stavu než obvykle?“

„Ano… začala najednou mluvit hlubokým hlasem, oči se jí protáčely a říkala… říkala, že služebník lorda Voldemorta se ještě před půlnocí vydá nazpátek za ním… říkala, že ten služebník mu pomůže znovu získat někdejší moc.“ Harry vzhlížel k Brumbálovi. „A potom zas už byla docela normální a nevzpomínala si na nic z toho, co říkala. Nebyla to snad… totiž… nebyla to náhodou opravdová věštba?“