Joanne Rowlingová - Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Siriusova vyzáblá tvář se rozzářila opravdovým úsměvem, vůbec prvním, který na ní Harry spatřil. A bylo úžasné, co ten úsměv způsobil: jako by za vyhladovělou maskou probleskl obličej člověka mladšího o deset let. Na okamžik v něm Harry mohl rozpoznat muže, který se vesele smál na svatbě jeho rodičů.

Nepromluvili už jediné slovo, dokud nedorazili na konec chodby. Křivonožka vyběhl nahoru první a nepochybně stiskl tlapkou suk na kmeni vrby, protože Lupin, Pettigrew a Ron se vyškrábali ven, aniž by se jedinkrát ozvalo zasvištění útočících větví.

Sirius provedl otvorem Snapea, pak ustoupil stranou a nechal kolem sebe projít Harryho a Hermionu. Konečně byli všichni venku.

Na školních pozemcích už byla tma jako v pytli a jediné světlo přicházelo ze vzdálených hradních oken. Beze slova se vydali na cestu. Pettigrew stále namáhavě lapal po dechu a čas od času hlasitě zakňoural. Harrymu se z toho všeho točila hlava. Odstěhuje se od Dursleyových! Bude bydlet se Siriusem Blackem, který byl nejlepším přítelem jeho rodičů… Připadal si jako omámený. Co se asi bude dít, až Dursleyovým oznámí, že hodlá žít s trestancem, kterého viděli v televizi?

„Jediný falešný pohyb, a běda ti, Petře!“ vyhrožoval vpředu Lupin. Hůlkou vytrvale mířil připoutanému na hruď.

Tiše se ubírali školními pozemky a světla hradních oken se pomalu zvětšovala. Snape se stále přízračně vznášel před Siriusem a brada mu klepala o hrudník. A pak…

Mraky na obloze se rozestoupily a na zemi se náhle objevily nezřetelné stíny, jak celou skupinu zalilo měsíční světlo.

Snape narazil do Lupina, Pettigrewa a Rona, kteří nečekaně zarazili na místě. Sirius ztuhl. Napřáhl ruku a naznačil Harrymu a Hermioně, aby zastavili.

Harry viděl Lupinovu siluetu. Profesor nejprve jako by zkameněl a pak se mu roztřásly nohy i ruce.

„Ach bože!“ vyjekla Hermiona. „Dnes večer nevypil svůj lektvar, není bezpečný!“

„Utíkejte!“ šeptl Sirius. „Utíkejte! Honem!“

Harry se však nedokázal dát na útěk: Ron byl připoutaný k Pettigrewovi a Lupinovi. Vrhl se vpřed, ale Sirius ho popadl do náruče a odmrštil nazpátek.

„Nech to na mně — UTÍKEJ!“

Ozvalo se děsuplné zavrčení. Lupinova hlava se prodlužovala a stejně tak se natahovalo i jeho tělo. Profesor vyhrbil záda a v obličeji i na rukou, jež se mezitím stočily v tlapy s ostrými drápy, mu rašily vlčí chlupy. Křivonožka se celý naježil a opatrně couval…

Když se vlkodlak vzepjal na zadní a hlasitě cvakl dlouhými čelistmi, Harry zjistil, že Sirius už není po jeho boku. Proměnil se: obrovitý, medvědu podobný pes skokem vyrazil kupředu. V okamžiku, kdy se vlkodlak vyprostil z pout, popadl ho pes za krk a pozadu odtáhl od Rona a Pettigrewa. Byli spojeni v neúprosném objetí, čelist na čelist, a drápy si navzájem rozdírali kůži…

Harry stál, fascinován tím pohledem; příliš se soustředil na jejich souboj, takže nic jiného nevnímal. Zburcoval ho až Hermionin výkřik…

Pettigrew skočil po hůlce, kterou Lupin upustil. Ron se na obvázané noze necítil příliš jistě a upadl. Prásk! Vylétl vějíř světla — a Ron zůstal nehybně ležet na zemi. Další prásknutí — Křivonožka vylétl do vzduchu a zhroutil se zpět do trávy.

„ Expelliarmus! “ vykřikl Harry a namířil na Pettigrewa svou hůlkou. Lupinova hůlka vylétla vysoko do vzduchu a zmizela z dohledu. „Zůstaň, kde jsi!“ zařval Harry a rozběhl se kupředu.

Příliš pozdě! Pettigrew už se proměnil. Harry viděl, jak se holý krysí ocas prosmekl poutem na Ronově natažené paži, a slyšel Prašivku kvapně odšustit trávou.

Vtom vlkodlak zaskučel a dunivě zavrčel, a když se Harry otočil, spatřil, jak prchá rychle k lesu…

„Siriusi, Pettigrew nám utekl, proměnil se!“ křičel Harry.

Sirius krvácel. Na psím čenichu a na hřbetě měl tržné rány, když však uslyšel Harryho, hned zas byl na nohou a v dalších okamžicích dusot jeho tlap postupně zanikal v dáli, když si to namířil na vzdálený konec školních pozemků.

Harry s Hermionou přiskočili k Ronovi.

„Co mu udělal?“ zašeptala Hermiona. Ronovy oči byly jen zpoloviny zavřené, zato ústa měl otevřená dokořán. Nepochybně byl naživu, protože ho slyšeli dýchat, zdálo se však, že je nepoznává.

„Já nevím.“

Harry se zoufale rozhlížel kolem. Black i Lupin byli titam… zůstal s nimi jediný Snape, který se dosud v bezvědomí vznášel ve vzduchu.

„Asi uděláme nejlíp, když je dopravíme do hradu a někomu o tom všem povíme,“ usoudil Harry, odhrnul si vlasy z očí a pokoušel se normálně uvažovat. „Pojď…“

Vtom k nim z temnoty dolehlo žalostné štěknutí a zakňučení: byl to psí hlas, plný bolesti.

„Sirius,“ zamumlal Harry a hleděl do tmy.

Chvíli zůstal nerozhodně stát, Ronovi však teď nemohli být nijak prospěšní a Black byl nepochybně v úzkých. Harry vyrazil rychlým poklusem a Hermiona mu byla těsně v patách. Zdálo se, že štěkání se ozývá odněkud z blízkosti jezera. Řítili se k němu a Harry, který uháněl, co mu síly stačily, pocítil náhlý chlad. Neuvědomoval si, co to zřejmě znamená.

Štěkot nečekaně ustal. Když doběhli ke břehu jezera, uviděli, proč ustal — Sirius se proměnil zpět v lidskou podobu. Krčil se na všech čtyřech a hlavu měl ukrytou v dlaních.

„ Nééé ,“ sténal. „ Nééé… prosím… “

A pak je Harry spatřil. Byli to mozkomorové, přinejmenším stovka mozkomorů, kteří se jako jednolitá černá masa klouzavě blížili kolem jezera k místu, kde stáli. Harry se prudce otočil a cítil, jak mu do útrob proniká známý ledový chlad a mlha mu začíná zastírat oči. Odevšud z temnot se nořili další a další mozkomorové, uzavírali kolem nich kruh…

„Honem si vzpomeň na něco krásného, Hermiono!“ vykřikl Harry a zdvihl hůlku. Zuřivě mrkal, jak se snažil pročistit si oči, a třepal hlavou sem a tam, aby z ní vypudil zatím nezřetelné bědování.

Budu bydlet u svého nového kmotra. Odstěhuju se od Dursleyových.

Přinutil se myslet na Siriuse a pouze na Siriuse a začal odříkávat: „ Expecto patronum! Expecto patronum! “

Black se zachvěl, převalil se na záda a zůstal nehybně ležet na zemi, bledý jako smrt.

Dostane se z toho. A já se k němu nastěhuju a budu u něj bydlet.

„ Expecto patronum! Pomoz mi, Hermiono! Expecto patronum! “

„ Expecto… „zašeptala Hermiona, “ expecto — expecto —“

Nebylo to však nic platné. Kruh mozkomorů se kolem nich zužoval, byl už vzdálený sotva deset stop. Vytvářeli kolem Harryho a Hermiony těsnou, neprostupnou stěnu…

„ EXPECTO PATRONUM! “ zahulákal Harry a snažil se překřičet nářek ve svých uších. „ EXPECTO PATRONUM! “ Z jeho hůlky unikl drobný stříbřitý obláček, který se před ním vznášel jako chomáč mlhy. V tomtéž okamžiku Harry ucítil, jak se Hermiona vedle něj zhroutila. Zůstal sám… docela sám…

„ Expecto — expecto patronum —“

Harry vnímal, jak koleny dopadl do chladné trávy. Oči se mu zamlžily. Všechnu svou sílu soustředil na jedinou vzpomínku — Sirius je nevinný — nevinný — všechno bude v pořádku — budu u něj bydlet …

„ Expecto patronum! “ zachroptěl.

V matném světle, jež vydával jeho beztvarý Patron, viděl, že se jeden z mozkomorů zastavil v jeho těsné blízkosti. Nedokázal projít stříbřitým obláčkem, který Harry vyčaroval. Zpod pláště se vysunula mrtvolná, slizká ruka. Rozmáchla se, jako by chtěla Patrona odstrčit stranou.