Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Zamyslel se však jen na chvíli. Na jednom konci hradby mohl čekat Sandar, možná ho chtěl dovést do pevnosti jako nahraného vězně – nebo mohl spěchat pro vojáky. Na druhém konci hradby zase mohla existovat cesta dovnitř s nulovou pravděpodobností, že ho Sandar prozradí. Vrhl se zpátky cestou, kterou právě přišel, a už si nedělal starosti s tmou nebo s pádem na zem.

Střílna opravdu byla větší. Většina tenčího kamene uprostřed prostě zmizela, takže vznikla zhruba okrouhlá díra, jako by do stěny někdo celé hodiny bušil perlíkem. Díra právě stačila na to, aby se tamtudy protáhl člověk. Jak pro Světlo? Na divení nebyl čas.

Prolezl hrubým otvorem, rozkašlal se, protože se nadechl palčivého kouře, seskočil na podlahu a uběhl několik kroků, než se objevili první obránci Kamene. Bylo jich nejméně deset a všichni zmateně pokřikovali. Většina byla jen v košilích a žádný neměl přilbici nebo kyrys. Několik jich neslo lucerny. Někteří drželi obnažené meče.

Hlupáku! nadával si v duchu. Proto jsi přece hlavně odpálil ty zatracené rachejtle! Světlem zaslepený hlupáku!

Neměl čas vycouvat zpátky na hradbu. Roztočil hůl a vrhl se na vojáky dřív, než si vůbec stačili všimnout, že tu je. Vrhl se na ně, třískal je po hlavách, do mečů, do kolen a kamkoliv ještě dosáhl, věda, že jich je příliš mnoho, aby je zvládl sám, věda, že jeho hloupý hod stál Egwain a ostatní i tu maličkou šanci, kterou snad mohly mít.

Náhle se po jeho boku objevil Sandar a ve světle luceren, které upustili muži snažící se vytáhnout meče, jeho štíhlá hůl vířila ještě mnohem rychleji než Matova. Vojáci, chycení mezi dvěma bojovníky s holemi a dokonale překvapení, padali jako kuželky.

Sandar se podíval na padlé a potřásl hlavou. „Obránci Kamene. Napadl jsem obránce! Za to dostanou mou hlavu! Co jsi to vlastně udělal, hráči? Ten záblesk světla a hrom rozbily kámen. Ty umíš povolat blesky?“ Ztišil hlas do šepotu. „Připojil jsem se k muži, který umí usměrňovat?“

„Rachejtle,“ řekl Mat stroze. V uších mu stále zvonilo, ale slyšel přibíhat další muže v těžkých botách. Jejich kroky se hlasitě rozléhaly. „Ty cely, člověče! Ukaž mi cestu k celám, než se jich sem dostane víc!“

Sandar se otřásl. „Tudy!“ Vrhl se do boční chodby směrem od blížících se vojáků. „Musíme si pospíšit! Jestli nás najdou, zabijí nás!“ Někde nahoře začal na poplach bít gong a další gongy duněly v odpověď po celém Kameni.

Už jdu, pomyslel si Mat, utíkaje za chytačem zlodějů. Dostanu vás ven, nebo umřu! To slibuju!

Poplašné gongy vytvářely po celém Kameni dunivou ozvěnu, ale Rand jim nevěnoval o nic větší pozornost než rachotu, který se ozval předtím, jako tlumené zahřmění odněkud z útrob pevnosti. Bok ho bolel, stará rána pálila a jizva se mu při šplhání po stěně pevnosti napínala tak, až skoro praskla. Rand však nevěnoval pozornost ani bolesti. Na rtech měl neustále pokřivený úsměv, úsměv očekávání a strachu, který by nedokázal smazat, ani kdyby chtěl. Už to bylo blízko. To, o čem snil. Callandor.

Konečně to dokončím. Ať tak nebo tak, skoncuju s tím. Sny skončí. Štvanice, výsměch, pronásledování. S tím vším skoncuju! Se smíchem spěchal temnými chodbami Tearského Kamene.

Egwain si položila ruku na tvář a trhla sebou. V ústech měla hořkou pachuť a měla hroznou žízeň. Rand? Cože? Proč se jí znovu zdálo o Matovi? Všechno to bylo propojeno s Randem a Mat křičel, že přichází. Cože?

Otevřela oči a spatřila kamenné stěny a jednu čadící rákosovou louč vrhající mihotavé stíny. A když si na všechno vzpomněla, zaječela. „Ne! Už se znovu nenechám spoutat! Nenechám se uvázat na řetěz! Ne!“

Nyneiva s Elain byly okamžitě u ní a v potlučených obličejích měly příliš ustaraný výraz, aby jejich uklidňujícím slovům věřila. Ale už jen to stačilo, aby přestala křičet. Nebyla sama. Byla vězeň, ale nebyla sama. A neměla obojek.

Snažila se posadit a ony jí pomohly. Musely jí pomoci, protože ji bolel každý sval. Vzpomínala si na každou neviditelnou ránu, co dostala během záchvatu zuřivého vzteku, který ji málem dohnal k šílenství, když si uvědomila... Nebudu na to myslet. Musím myslet na to, jak se odsud dostaneme. Posunula se dozadu, až se mohla zády opřít o zeď. Bolest přemáhala únavu. Ten zápas, kdy se odmítla vzdát, z ní vysál i poslední kapku síly, a boule a modřiny snad vysály ještě víc.

Cela byla úplně prázdná, byly tu jen ony tři a louč. Podlaha byla holá, studená a tvrdá. Dveře z hrubých prken, celé poškrábané, jak je marně drásal bezpočet zoufalých prstů, byly jediným narušením zdí. Do kamene byly naškrábány zprávy, většinou dost roztřesené. Světlo, měj slitování a nech mě umřít, stálo v jedné z nich. Rychle to všechno vyhnala z hlavy.

„Ještě pořád nás mají odříznuté?“ zeptala se ochraptěle. I mluvení ji bolelo. Když Elain přikývla, Egwain si uvědomila, že se ani nemusela ptát. Nateklá líc zlatovlásky, rozseknutý ret a modřina na oku byly dostatečnou odpovědí, i kdyby jí to nesdělila už vlastní bolest. Kdyby byla Nyneiva schopná dosáhnout na pravý zdroj, určitě by je obě hned vyléčila.

„Zkoušela jsem to,“ řekla Nyneiva smutně. „Zkoušela jsem to pořád dokola.“ Prudce se zatahala za cop. Vyzařoval z ní hněv i přes beznadějný strach, jenž se ozýval v jejím hlase. „Jedna z nich sedí venku. Amico, ten žabec s tváří krev a mlíko, pokud se nevyměnily od tý doby, co nás sem uvrhly. Jedna asi stačí, aby nás odstínila, když už byl štít jednou utkaný.“ Hořce se zasmála. „Přes všechnu tu námahu, kterou s náma měly – a bolest, kterou nám uštědřily, by sis myslela, že pro ně vůbec nejsme důležitý. Už je to hezkých pár hodin, co za náma zabouchly dveře, a nikdo se ani nepřišel na nic zeptat, podívat se, nebo nám aspoň přinýst vodu. Možná nás tu chtějí nechat, dokud neumřeme žízní.“

„Návnada.“ Elain se zachvěl hlas, i když se očividně snažila strach potlačit. A vůbec se jí to nedařilo. „Liandrin říkala, že jsme návnada.“

„Návnada na co?“ zeptala se roztřeseně Nyneiva. „Návnada na koho? Jestli jsem návnada, tak bych se jim chtěla nacpat tak hluboko do krku, až by se udusily!“

„Na Randa.“ Egwain se odmlčela, aby mohla polknout. Alespoň kapka vody by jí pomohla. „Zdálo se mi o Randovi a o Callandoru. Myslím, že sem přichází.“ Ale proč se mi potom zdálo o Matovi? A o Perrinovi? Byl to vlk, ale já si jsem jistá, že to byl Perrin. „Nebojte se,“ řekla a snažila se, aby to znělo rozhodně. „Nějak se z toho dostaneme. Když jsme dokázaly vyzrát na Seanchany, tak na Liandrin vyzrajeme určitě taky.“

Nyneiva s Elain si vyměnily pohledy. Nyneiva řekla: „Liandrin říkala, že přichází třináct myrddraalů, Egwain.“

Egwain zjistila, že znovu hledí na tu zprávu vyškrábanou do kamene: Světlo, měj slitování a nech mě umřít. Zaťala pěsti. Až ji zabolely čelisti, jak zatínala zuby, aby nevykřikla. Lepší je zemřít. Lepší smrt než být obrácena ke Stínu, přinucena sloužit Temnému!

Uvědomila si, že jednu ruku zaťala do váčku u pasu. – Ucítila uvnitř dva prsteny, malý kroužek s Velkým hadem a větší, zkroucený kamenný prsten.

„Nevzaly ter’angrial, “ řekla poněkud překvapeně. Rychle otevřela váček. Prsten jí těžce spočinul v dlani, samý barevný proužek a skvrnka, prsten jen s jednou hranou.