Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„Nebyly jsme ani tak důležité, aby nás prohledaly,“ povzdechla si Elain. „Egwain, jsi si jistá, že Rand přichází sem? Já bych se mnohem radši osvobodila sama, než čekat na něj, ale jestli existuje někdo, kdo dokáže Liandrin a ty ostatní porazit, tak to musí být on. Drak Znovuzrozený přece má vládnout Callandorem. Musí být schopen je porazit.“

„Ne jestli ho za sebou vtáhneme do klece,“ zamumlala Nyneiva. „Ne jestli připravily past, kterou neuvidí. Proč tak zíráš na ten prsten, Egwain? Tel’aran’rhiod nám teď moc nepomůže. Leda bys nám odsud dokázala vysnít cestu.“

„Možná ano,“ odvětila pomalu Egwain. „Mohla bych usměrňovat v Tel’aran’rhiodu. Tam mi jejich štít nezabrání dosáhnout na pravý zdroj. Potřebuju jenom usnout, ne usměrňovat. A jsem určitě dost unavená, abych usnula.“

Elain se zamračila a hned sebou trhla, jak ji to zabolelo. „Já bych brala jakoukoliv možnost, ale jak můžeš usměrňovat, třebas ve snu, když jsi odříznutá od pravého zdroje? A pokud ano, tak jak by nám to mohlo pomoci tady?“

„To zatím nevím, Elain. Ale to, že jsem odstíněná tady, ještě neznamená, že jsem odstíněná i ve světě snů. Aspoň to stojí za pokus.“

„Možná,“ připustila unaveně Nyneiva. „Já jsem taky ochotná zkusit cokoliv, ale posledně, když jsi ten prsten použila, vidělas Liandrin a ostatní. A ony tě viděly taky. Co jestli tam jsou zase?“

„Doufám, že jsou,“ prohlásila poněkud temně Egwain. „Doufám, že jsou.“

Sevřela ter’angrial v dlani a zavřela oči. Cítila, jak jí Elain uhlazuje vlasy a slyšela, jak na ni tiše mluví. Nyneiva začala broukat ukolébavku beze slov, kterou znala z dětství. Pro jednou necítila žádný hněv. Tiché zvuky a pohlazení ji uklidnily, dovolily jí poddat se únavě. A spánek přicházel.

Tentokrát na sobě měla modré hedvábí, ale skoro si toho nevšimla. Nepotlučenou tvář jí hladil jemný vánek a motýli v něm nad lučními květy přímo vířili. Žízeň byla pryč, i bolest. Natáhla se pro saidar a naplnila ji jediná síla. I když se cítila skvěle, že uspěla, nebylo to nic proti nádhernému pocitu, který v ní vzbuzovalo proudění jediné síly.

Váhavě se přinutila ji propustit. Zavřela oči a naplnila se prázdnotou s dokonalým obrazem Srdce Kamene. To bylo jediné místo v Kameni, které si dokázala představit, tedy kromě své cely, ale jak by měla odlišit jednu ničím nezajímavou místnůstku od druhé? Když otevřela oči, byla tam. Ale nebyla sama.

Před Callandorem stála Joiya Byir a její postava byla natolik nehmotná, že světlo vycházející z meče proudilo přímo skrze ni. Křišťálový meč se už netřpytil jen odraženým světlem. Teď pulzoval vlastním světlem, jako by se uvnitř odkrýval a zakrýval vlastní zdroj záření. Černá sestra překvapeně nadskočila a otočila se k Egwain. „Jak? Jsi odstíněná! Tvoje snění je u konce!“

Ještě než žena dořekla první slova, Egwain znovu sáhla po saidaru, utkala složitý pramen ducha podle vzpomínek na to, jak byl použit proti ní, a odřízla Joiyu Byir od zdroje. Temné družce se rozšířily oči, ty kruté oči tak neslučitelné s překrásnou laskavou tváří, ale Egwain už spřádala vzduch. Postava druhé ženy sice připomínala mlhu, ale pouta ji držela pevně. Egwain to připadalo, že jí nedá žádnou práci udržet oba prameny, jak se proplétaly. Joiye Byir vyrazil na čele pot, když se Egwain přiblížila.

„Ty máš ter’angriall" Strach jí byl na tváři jasně vidět, i když se ho snažila v hlase potlačit. „To musí být ono. Ter’angrial, který nám unikl a který nevyžaduje usměrňování. Myslíš, že ti to bude k něčemu dobré, děvče? – Ať už tady uděláš cokoliv, dění ve skutečném světě to nijak neovlivní. Tel’aran’rhiod je sen! Až se probudím, sama ti ten ter’angrial seberu. Dávej pozor, co uděláš, jinak budu mít důvod se hodně zlobit, až si pro tebe půjdu do té cely.“

Egwain se na ni usmála. „Jsi si jistá, že se vůbec probudíš, temná družko? Jestli tvůj ter’angrial vyžaduje usměrňování, jak to, že ses neprobudila hned, jak jsem tě odstínila? Možná se nemůžeš vzbudit, dokud jsi tady odstíněná.“ Její úsměv pohasl. Usmívat se na tuto ženu jí dalo mnohem větší práci, než dokázala snést. „Jedna žena mi kdysi ukázala jizvu, již si přinesla z Tel’aran’rhiodu, temná družko. Proto co se stane tady, je skutečné, i když se probudíš.“

Po hladkém bezvěkém obličeji černé sestry stékal pot již proudem. Egwain napadlo, jestli si snad nemyslí, že zemře. Skoro si přála, aby byla dost krutá a dokázala to. Většina neviditelných ran, které dostala, přišla od této ženy. Neviditelné pěsti do ní bušily jen proto, že se snažila odplazit, jen proto, že se odmítla vzdát.

„Žena, která dokáže někoho tak ztlouct,“ pravila, „by neměla mít námitky proti mnohem slabším ranám.“ Rychle spředla další pramen vzduchu. Joiye Byir lezly tmavé oči z důlků, jak nedokázala uvěřit, když jí na zadku přistála první rána. Egwain předtím viděla, jak upravit předivo, a tak je nemusela udržovat. „Tohle si budeš pamatovat i cítit, až se probudíš. Až ti dovolím se probudit. To si taky pamatuj. Jestli se mě ještě někdy pokusíš uhodit, vrátím tě sem a nechám tě tu po zbytek života!“ Černá sestra na ni hleděla s otevřenou nenávistí v očích, v nichž se ale také objevily slzy.

Egwain se na okamžik zastyděla. Ne proto, co dělala Joiye – ta ženská si zasloužila každou ránu, pokud ne za to, jak ztloukla ji, tak za ty mrtvé ve Věži – za to opravdu ne, ale proto, že tráví čas vlastní pomstou, zatímco Nyneiva a Elain sedí v cele a doufají, proti vší naději, že by je mohla zachránit.

Spojila a upravila prameny ve svém tkanivu dřív, než si uvědomila, co dělá, a teprve pak se zastavila, aby si prohlédla, co vlastně udělala. Tři různá přediva, a ona nejenže neměla problémy je udržet všechny zároveň, ale teď navíc udělala něco, co je udrží pohromadě i bez jejího přičinění. Dokonce se pamatovala, jak to udělala. A mohlo by to ještě být velice užitečné.

Po chvíli jeden pramen rozpředla a temná družka teď vzlykala stejně tak bolestí, jako úlevou. „Já nejsem jako ty,“ řekla Egwain. „Tohle je podruhé, co jsem udělala něco takového, a nelíbí se mi to. Místo toho se naučím podřezávat krky.“ Z výrazu černé sestry bylo jasné, že je přesvědčená, že se Egwain hodlá učit na ní.

Egwain jenom znechuceně zabručela a nechala ji tam stát, lapenou a odstíněnou. Rychle se vydala do lesa leštěných krevelových sloupů. Někde tu musí být cesta dolů do cel.

Když poslední výkřik umírajícího utichl, jak se dvounožci kolem hrdla sevřely čelisti Mladého býka a rozdrtily je, v kamenné chodbě zavládlo ticho. Krev na jazyku vlka byla hořká.

Věděl, že tohle je Tearský Kámen, i když netušil, jak to ví. Všude kolem leželi dvounožci. Jeden ještě kopal nohama, jak se mu Hopsalovy zuby zaryly do hrdla, a za boje všude páchl strach. Dvounožci byli vůbec cítit zmatkem. Mladý býk měl pocit, že ani nevědí, kde vlastně jsou – rozhodně nepatřili do vlčího snu – ale byli sem posláni, aby mu zabránili vstoupit do vysokých dveří se železným zámkem vepředu. Nebo aby ty dveře alespoň strážili. Když uviděli vlky, vypadali překvapeně. Měl pocit, že jsou vylekaní již z toho, že se tu ocitli.