Robert Jordan: Cesta nožů

Ethenielle viděla hory nižší než tyto špatně pojmenované Černé hory, velké naklánějící se hromady zpola zasypaných balvanů, se spletí příkrých, kroutících se průsmyků. Z počtu průsmyků by se i koza zarazila . A přesto mohl člověk putovat tímto suchem zničeným lesem a loukami s hnědou trávou i tři dny, aniž by zahlédl živáčka, a pak za půl dne narazil na sedm osm vísek, kde se nezajímali o svět. Černé hory byly pro sedláky drsné místo, stranou od obchodních cest. Hubený levhart, který by měl při pohledu na lidi zmizet, ji pozoroval z příkrého svahu jenom asi třicet kroků daleko, když kolem projížděla s ozbrojeným doprovodem. Na západě trpělivě kroužili supi, neblahé znamení. Oblohu s krvavě rudým sluncem nehyzdil jediný mráček, a přesto tu mraky byly. Když zadul vítr, zvedal stěny prachu.

S padesáti nejlepšími muži za sebou jela Ethenielle bezstarostně a neuspěchaně. Na rozdíl od své téměř bájné příbuzné Surasy si nedělala iluze, že se počasí bude řídit jejím přáním jen proto, že sedí na Oblačném trůně, a spěch... V pečlivě zašifrovaných a přísně strážených dopisech se dohodli na postupu, cesta byla určena tím, že každý z nich musel putovat bez toho, aby přitahoval pozornost. Což nebyl zrovna snadný úkol. Někteří jej považovali přímo za nemožný.

Ethenielle se zamračila, považovala za štěstí, že jí dovolili dojít tak daleko, aniž by musela někoho zabít, a vyhnout se těm mrňavým vesničkám, i když to znamenalo, že se cesta o několik dní prodlouží. Několik ogierských držav neznamenalo žádný problém - ogierové obvykle nevěnovali pozornost tomu, co se děje mezi lidmi, a poslední dobou zřejmě ještě méně než dřív - ale vesnice... Byly příliš malé, aby v nich byli špehové Bílé věže nebo toho chlapíka, co se vydával za Draka Znovuzrozeného - možná jím byl, Ethenielle netušila, co je horší - příliš malé, a přesto jimi občas projížděli formani. Formani rozváželi klepy stejně jako zboží a mluvili s lidmi, kteří mluvili s dalšími lidmi, a drby se jako říční delta rozbíhaly Černými horami a dál do světa. Několika slovy mohl jediný ovčák, který unikl pozornosti, zapálit oheň, který bude vidět na pět set leguí daleko. Takový požár, který zapálí lesy i planiny. A možná i města. Státy.

„Zvolila jsem správně, Seraillo?“ Rozzlobená sama na sebe se Ethenielle zamračila. Už sice nebyla malá holka, ale těch pár bílých vlasů těžko znamenalo, že je dost stará, aby mohla hloupě plácat. Rozhodnutí bylo učiněno. Ale dělalo jí těžkou hlavu. Pravda Světla, nebyla tak bezstarostná, jak by chtěla být.

Etheniellina první rádkyně pobídla šedou klisnu blíž ke královninu štíhlému vraníkovi. Urozená paní Serailla měla klidný kulatý obličej a zamyšlené tmavé oči, klidně mohla být selka, kterou náhle navlékli do jezdeckých šatů urozené dámy, ale mysl za těmi prostými, upocenými rysy byla bystrá, jako by patřila Aes Sedai. „Ostatní možnosti znamenaly jiná rizika, nikoliv menší,“ pravila rozvážně. Byla robustní, ale v sedle stejně půvabná jako při tanci, a vždycky byla rozvážná. Ne úlisná či falešná, jenom naprosto nevzrušená. „Ať je pravda jakákoliv, Milosti, Bílá věž je stejně tak ochromená jako rozbitá. Mohla jsi sedět a pozorovat Mornu, zatímco by se svět za tebou hroutil. Mohla jsi, kdybys byla někdo jiný.“

Potřeba jednat. To ji sem přivedlo? No, jestli Bílá věž nechce či nemůže udělat, co je třeba, někdo to udělat musí. K čemu je dobré střežit Mornu, když se svět za ní hroutí?

Ethenielle se podívala na štíhlého muže, jedoucího na druhé straně, s bílými prameny na spáncích, které mu propůjčovaly povýšený vzhled, a Kirukaniným mečem ve zdobené pochvě v ohbí lokte. Každopádně se mu říkalo Kirukanin meč a slavná válečná královna Aramaellská ho klidně nosit mohla. Čepel byla starobylá, podle některých ukutá s pomocí jediné síly. Jezdec nesl meč tak, aby měla Ethenielle obouruční jílec na dosah, jak vyžadovala tradice, ačkoliv ona ho rozhodně nehodlala použít jako nějaká praštěná Saldejka. Královna má přemýšlet, vést a velet, což nedokáže nikdo, když se přitom snaží o něco, co každý voják zvládá mnohem lépe. „A ty, mečonoši?“ zeptala se. „Ty si také stěžuješ na pozdní hodinu?“

Urozený pán Baldhere se otočil ve zlaceném sedle, aby viděl na praporce, jež nesli jezdci za nimi, svinuté v pouzdrech z kůže a vyšívaného sametu. „Nelíbí se mi skrývat, kdo jsem, Milosti,“ pravil rozčileně a narovnal se. „Svět se to brzy dozví, i to, co jsme dokázali. Nebo o co jsme se pokusili. Buď zemřeme, nebo skončíme v dějepisných knížkách, či obojí, takže by lidé mohli vědět, jaká jména zapsat.“ Baldhere měl kousavý jazyk a staral se víc o hudbu a své šaty než o cokoliv jiného - ten dobře střižený modrý kabátec byl již třetí, který měl dnes na sobě - jenomže stejně jako u Serailly, i jeho vzhled klamal. Mečonoš Oblačného trůnu měl na starosti mnohem důležitější věci než jenom meč ve zdobené pochvě. Od smrti královnina manžela před dvaceti lety velel Baldhere v poli kandorským vojskům v jejím zastoupení a většina jejích vojáků by za ním šla do samotného Shayol Ghulu. Nepočítali jej mezi velké kapitány, ale věděl, kdy bojovat a kdy ne, stejně jako jak vyhrávat.

„Místo schůzky musí být přímo před námi,“ poznamenala náhle Serailla. Ethenielle v té chvíli zahlédla zvěda, jehož Baldhere poslal napřed, lstivého chlapíka jménem Lomas, který měl na přilbě klenot s liščí hlavou. Zvěd zastavil koně v průsmyku před nimi, sklopil kopí a rukou udělal gesto pro: „místo schůzky na dohled".

Baldhere otočil mohutného valacha a zařval rozkaz, aby doprovod zastavil - když chtěl, uměl i řvát - a pak pobídl hnědáka, aby královnu a rádkyni dojel. Měla to být schůzka mezi dávnými spojenci, ale když projížděli kolem Lomase, Baldhere dal hubenému muži strohý rozkaz: „Dávat pozor, předej dál.“ Kdyby se něco zvrtlo, Lomas by dal doprovodu znamení, aby šli královně na pomoc.

Ethenielle si lehce povzdechla, když Serailla kývnutím příkaz schválila. Dávní spojenci, a přesto se v těchto časech rojila podezření jako mouchy na hnoji. A oni právě chtěli rozhrabat hnojiště a rozehnat mouchy. Příliš mnoho vládců na jihu za poslední rok zemřelo či zmizelo, než aby ji koruna na hlavě nezneklidňovala. Příliš mnoho zemí bylo zničeno stejně důkladně, jako by tamtudy protáhlo vojsko trolloků. Ať už byl ten al’Thor kdokoliv, měl na svědomí hodně věcí. Příliš mnoho.

Průsmyk se otevřel do mělké prolákliny, téměř příliš malé, aby si zasloužila jméno údolí, a stromy rostly dost daleko od sebe, aby to ještě nebyl les. Kaliny, modré smrky a borovice byly ještě trochu zelené, stejně jako pár doubků, ostatní stromy však měly listí zhnědlé, pokud vůbec nějaké. O kousek dál na jih pak ležel důvod, proč bylo toto místo vybráno pro schůzku. Na holém úbočí šikmo vyčnívala zpola zasypaná štíhlá věž, jako sloup lesklé zlaté krajky, a dobrých patnáct sáhů ještě čnělo nad vrcholky stromů. Znalo ji každé dítě v Černých horách, dost staré, aby se dostalo mámě od sukní, ale na den cesty odsud nestála jediná osada a dobrovolně by se sem nikdo nepřiblížil ani na deset mil. V příbězích, týkajících se tohoto místa, se hovořilo o tom, že dotknout se věže znamená šílené vidiny, chodící mrtvé a smrt.