Robert Jordan - Cesta nožů

„Katerina Alruddin včera v noci uprchla.“ Tialin málem prskala a Verin zalapala po dechu.

„Vy jste ji nechaly utéct? “ vyhrkla bez přemýšlení. Únava ji neomlouvala, ale slova jí vyletěla z pusy dřív, než se vzpamatovala. „Jak jste mohly být tak hloupé! Ona je červená! A není ani zbabělá, ani slabá v jediné síle! Car’a’carn by mohl být v nebezpečí! Proč jste nám o tom neřekly hned, když se to stalo?“

„Zjistilo se to teprve dnes ráno,“ zavrčela jedna z Děv. Oči měla jako leštěné safíry. „Moudrá a dva Cor Darei byli otráveni a gai’šaina , který jim donesl pití, našli s podříznutým hrdlem.“

Aeron chladně zvedla obočí. „Mluvila snad k tobě, Carahuin?“ Obě Děvy se náhle plně věnovaly Beldeine. Aeron se jen podívala na Tialin, ale zrzavá moudrá sklopila zrak. Vzápětí se Aeron podívala na Verin. „Tvá starost o Randa al’Thora tě... ctí,“ pronesla Aeron zdráhavě. „Bude strážen. Víc vědět nemusíš. Nebo o moc víc.“ Náhle jí ztvrdl hlas. „Ale učednice takovým tónem s moudrými nemluví, Verin Mathwin Aes Sedai .“ Poslední slova pronesla s ohrnutým pyskem.

Verin potlačila vzdech a málem předvedla další hluboké pukrle. Jedna její část toužila, aby byla stejně štíhlá, jako když dorazila do Bílé věže. Na tohle ohýbání hřbetu a klanění nebyla stavěná. „Odpusť, moudrá,“ řekla pokorně. Utekla! Z okolností jí bylo vše jasné, pokud už to nedošlo Aielům. „Znepokojením mi povolily nervy.“ Škoda že nemohla zajistit, aby Katerinu potkala smrtelná nehoda. „Udělám vše, co bude možné, abych si to zapamatovala.“ Ani mrknutí jí neprozradilo, zda to Aeron přijala. „Smím převzít její štít, moudrá?“

Aeron kývla, aniž se podívala na Tialin, a Verin rychle objala pravý zdroj a převzala štít, který Tialin uvolnila. Nikdy nepřestávala žasnout nad tím, že ženy, které samy usměrňovat nedokážou, dávají tak klidně příkazy ženám, které to dokážou. Tialin nebyla v jediné síle o moc slabší než Verin, přesto Aeron pozorovala skoro stejně ostražitě jako Děvy, a když Děvy na Aeronin pokyn vyběhly ze stanu a nechaly Beldeine roztřeseně stát na místě, Tialin byla jen o krok pozadu.

Aeron ale nešla hned. „O Katerině Alruddin Car’a’carnovi neřekneš ani slovo,“ přikázala. „Už tak má dost starostí, aby si dělal těžkou hlavu s maličkostmi.“

„Neřeknu mu o ní nic,“ slíbila Verin rychle. Maličkosti? Červená silná jako Katerina nebyla zrovna maličkost. Třeba bude stačit pár řádek. Musela to promyslet.

„Dej si pozor a drž jazyk za zuby, Verin Mathwin, nebo ho budeš používat k pláči."

Na to se zřejmě nedalo nic říci, a tak se Verin soustředila na pokoru a mírnost a udělala další pukrle. Její kolena úpěla.

Jakmile Aeron odešla, Verin si oddechla úlevou. Bála se, že Aeron bude chtít zůstat. Získat svolení zůstat sama se zajatkyněmi vyžadovalo téměř tolik úsilí, jako přimět Sorileu a Amys, aby rozhodly, že je třeba je vyslechnout a že by je měl vyslechnout někdo, kdo se vyzná v Bílé věži. Jestli někdy zjistí, že je k tomu rozhodnutí dovedla... S tím si bude dělat starosti jindy. Vypadalo to, že bude mít později hodně starostí.

„Je zde dost vody, aby sis mohla alespoň umýt obličej a ruce,“ řekla Beldeine mírně. „A jestli chceš, vyléčím tě.“ Každá sestra, již vyslýchala, měla aspoň pár podlitin. Aielové zajatce netloukli, pokud nerozlili vodu nebo se zdráhali splnit úkol - nejnadutější vzdorovitá slova si vysloužila jen opovržlivý smích, pokud vůbec - ale černě oděné ženy honili jako zvířata, švihnutí proutkem znamenalo jít či zastavit a silnější rána, pokud neposlechly dost rychle. A léčení také usnadňovalo ostatní věci.

Špinavá, zpocená, klátící se jako třtina ve větru, Beldeine ohrnula nos. „Radši bych vykrvácela k smrti, než bych se tebou nechala léčit!“ prskla. „Asi jsem měla čekat, že tě uvidím, jak se před těmi divoženkami, těmi divoškami, plazíš, ale nikdy by mě nenapadlo, že se snížíš k tomu, abys jim vyjevila tajemství Věže! To hraničí se zradou, Verin! Se vzpourou!“ Pohrdlivě zavrčela. „Když se nezastavíš ani před tímhle, měla bych nejspíš čekat, že se nezastavíš před ničím! Čemu ještě jste je ty a tobě podobné naučily?“

Verin podrážděně mlaskla a ani se nenamáhala mladou ženu zpražit. Bolel ji krk, jak se dívala na Aiely - vlastně dokonce i Beldeine byla o dlaň vyšší než ona - a kolena ji bolela ze všech těch pukrlat, a příliš mnoho žen by mělo mít rozum a dnes na ni nevrhat slepé opovržení a hloupou pýchu. Kdo by měl vědět lépe než Aes Sedai, že sestra musí před světem nosit víc tváří? Nesměly vždy lidi zastrašovat, ani je nutit násilím. Kromě toho bylo mnohem lepší chovat se jako novicka než být jako novicka trestána, zvlášť když si tím nevyslouží nic než bolest a ponížení. Dokonce i Kiruna to nakonec pochopila.

„Sedni si, než upadneš,“ vybídla Beldeine a sama se hned řídila svými slovy. „Budu hádat, co jsi dneska dělala. Podle té hlíny bych řekla, že jsi kopala jámu. Holýma rukama, nebo tě nechaly použít lžíci? Až se rozhodnou, že je hotová, klidně tě ji zase nechají zahrabat, víš. Tak se podívám. Všechno, co z tebe vidím, je ušmudlané, ale šaty máš čisté, takže tě nejspíš nechaly kopat nahatou. Určitě nechceš vyléčit? Spáleniny od slunce bývají bolestivé.“ Nalila vodu do dalšího poháru a ten s pomocí pramene vzduchu přesunula před Beldeine, kde ho nechala viset. „Musíš mít sucho v krku.“

Mladá zelená chvíli nejistě koukala na pohár, potom se jí náhle podlomily nohy a ona se s hořkým smíchem zhroutila na podušku. „Ony mě... napájejí často.“ Znovu se zasmála, třebaže to Verin nepovažovala za vtip. „Kolik chci, pokud vypiju všechno.“ Rozzlobeně se na Verin podívala, odmlčela se a potom pokračovala sevřenějším hlasem. „Ty šaty ti moc sluší. Moje spálily, viděla jsem je. Ukradly mi všechno kromě tohohle.“ Dotkla se zlatého prstenu s Velikým hadem na levém ukazováku, jasně se leskl mezi vší tou špínou. „Na to asi neměly dost odvahy. Vím, o co se snaží, Verin, a nebude to fungovat. Ne se mnou, s žádnou z nás!“

Stále se ovládala. Verin postavila hrnek na koberec vedle Beldeine, svůj zvedla a napila se, než promluvila. „Ale? A o copak se snaží?“

Tentokrát byl ženin smích ostrý stejně jako drsný. „Zlomit nás, a ty to víš! Chtějí, abychom přísahaly al’Thorovi, stejně jako jsi to udělala ty. Á, Verin, jak jsi mohla? Odpřisáhnout věrnost! A hůř, muži, jemu! I když ses dokázala přimět vzbouřit se proti amyrlininu stolci, proti Bílé věži...“ Od ní ty dva výrazy zněly stejně, „...jak jsi mohla udělat tohle! "

Verin napadlo, zda by bylo lepší, kdyby ženy, nyní držené v aielském táboře, uvázly tak jako ona, tříska ve víru ta’veren Randa al’Thora, ta slova z ní vypadla dřív, než měla čas si je v hlavě vytvořit. Nebyla to slova, která by sama nikdy v životě nevyslovila - tak ta’veren na člověka nepůsobili - ale slova, která by za daných okolností možná mohla říci tak v jednom případě z tisíce, jednom z deseti tisíc. Ne, kvůli tomu, jestli je třeba dodržet přísahu danou za takových okolností, se vedly dlouhé a hněvivé spory. A spory ohledně jejich dodržování pokračovaly. Takhle to bylo mnohem lepší. Nepřítomně pohladila tvrdý předmět, který měla v kapsáři, malou brož z průsvitného kamene řezaného do tvaru lilie s příliš mnoha okvětními lístky. Nikdy ji nenosila, ale téměř padesát let ji nedala z ruky.