Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Otřel si ústa a zmateně se podíval na svou ruku. Byla to opět lidská ruka. Byl Perrinem. Zase ve vlastním těle a v kovářské vestě, s těžkým kladivem u boku.

Musíme si pospíšit, Mladý býku. Někde blízko je něco zlého.

Perrin vytáhl kladivo ze smyčky a vykročil ke dveřím. „Tam musí být Faile.“ Jedinou prudkou ranou urazil zámek. Rozkopl dveře.

Místnost byla prázdná, jen uprostřed stál podlouhlý kamenný kvádr. Na kameni ležela Faile, jako by spala, černé vlasy měla rozhozené do vějíře a tělo tak omotané řetězy, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že na sobě nemá žádné šaty. Každý řetěz byl ke kameni připevněn silným svorníkem.

Skoro si neuvědomoval, že jde blíž, dokud se rukou nedotkl jejího obličeje. Prstem sledoval obrys její tváře.

Otevřela oči a usmála se na něj. „Pořád se mi zdálo, že přijdeš, kováři.“

„Za chvíli z toho budeš venku, Faile.“ Zvedl kladivo a urazil jeden svorník, jako by byl ze dřeva.

„Tím jsem si byla jistá. Perrine.“

A jako jméno splynulo z jejích rtů, tak se také rozplynula ona. Řetězy se zarachocením spadly na kámen, kde ještě před chviličkou ležela.

„Ne!“ vykřikl. „Našel jsem ji!“

Sny nejsou jako svět masa a krve, Mladý býku. – Tady některé štvanice nemají konce.

Ani se však neobrátil, aby se na Hopsala podíval. Věděl, že vlk má opovržlivě vyceněné zuby. Znovu zvedl těžké kladivo a veškerou silou jím udeřil do řetězů, které předtím držely Faile. Kamenný kvádr se pod jeho úderem rozpůlil. Sám Kámen se rozezněl jako zvon.

„Tak budu štvát dál,“ zavrčel.

S kladivem v ruce a Hopsalem po boku Perrin vyšel z místnosti. Kámen bylo místo lidí. A lidé, jak věděl, jsou mnohem krutější lovci, než jakými kdy byli vlci.

Poplašné gongy, vyzvánějící někde nahoře, se i dole v chodbách zvučně rozléhaly, ale jejich dunění nedokázalo úplně přehlušit řinčení kovu o kov a křik bojujících, znějící z mnohem menší dálky. Aielové a obránci, předpokládal Mat. Chodbu, v níž právě byl, lemovaly vysoké zlaté stojací lampy, každá se čtyřmi zlatými svítidly, a na stěnách z leštěného kamene visely hedvábné nástěnné koberce s bojovými výjevy. Dokonce i na podlaze ležel hedvábný koberec, tmavě rudá na tmavě modré, vetkaný vzor se jmenoval tairenské bludiště. Pro jednou byl Mat příliš zaneprázdněný, aby stačil odhadnout cenu nějaké věci.

Ten zatracený chlapík je dobrý, pomyslel si v duchu, když se mu podařilo odrazit výpad mečem, ale ránu druhým koncem hole, jíž mířil na mužovu hlavu, musel stočit poněkud stranou a odrazit další bodnutí. Rád bych věděl, jestli je to jeden z těch zatracených vznešených pánů. Téměř se mu podařilo zasadit protivníkovi silnější úder do kolena, ale ten odskočil a rovnou čepel včas zvedl do krytu.

Modrooký muž měl určitě kabátec s nabíranými rukávy, žlutý, s vetkanými zlatými proužky, ale celý rozepjatý, a podolek košile jen napůl zastrčený do spodků. Krátké tmavé vlasy měl rozcuchané jako někdo, koho vyrušili z hlubokého spánku, bojoval však jako někdo, kdo je plně vzhůru. Asi před pěti minutami se vyřítil z jedněch vysokých vyřezávaných dveří, které lemovaly tuto chodbu, s obnaženým mečem v ruce, a Mat byl jenom vděčný, že se ten chlapík objevil před nimi a ne za jejich zády. Nebyl to sice první muž takto oblečený, s nímž se Mat již střetl, ale rozhodně z nich byl nejlepší.

„Dokážeš se protáhnout kolem, lovče zlodějů?“ křikl Mat a dával pozor, aby ani na okamžik nespustil zrak z muže, čekajícího na něj s pozvednutou čepelí připravenou k výpadu. Sandar protivně trval na oslovení „lovec zlodějů", a ne „chytač zlodějů", i když Mat v tom neviděl žádný rozdíl.

„Nemůžu,“ zavolal za jeho zády Sandar. „Kdybys mi poněkud uhnul, abych mohl projít, neměl bys místo rozpřáhnout se tím veslem, co mu říkáš hůl, a on by tě rozpáral jako kanice.“

Jako co? „No, tak něco vymysli, Tairene. Tenhle obejda už mi leze na nervy.“

Muž v kabátci se zlatými proužky se ušklíbl. „Budeš mít tu čest zemřít rukou vznešeného pána Darlina, kmáne, jestli ti to dovolím.“ To bylo poprvé, co se uráčil promluvit. „Myslím, že vás dva nechám spíš pověsit za paty a budu se dívat, jak vám stahují kůži z těla –“

„Myslím, že tohle by se mi nelíbilo,“ odtušil Mat.

Vznešený pán zrudl rozhořčením nad tím, že byl přerušen, ale Mat mu nedal čas na rozčilenou odpověď. Hůl zavířila v těsných osmičkách tak rychle, že její konce byly vidět rozmazaně, a Mat skočil dopředu. Vztekající se Darlin měl co dělat, aby si hůl udržel od těla. Na chvíli. Mat věděl, že tohle moc dlouho nevydrží, a jestli bude mít štěstí, všechno se zase vrátí k výpadům a protivýpadům. Bude-li mít štěstí. Na což tentokrát nechtěl spoléhat. Jakmile měl vznešený pán dostatečnou možnost ustavit obranu, Mat uprostřed pohybu změnil způsob útoku. Konec hole, který by podle Darlinova očekávání měl mířit na hlavu, se místo toho sklonil a podrazil mu nohy. Teprve pak ho druhý konec praštil do hlavy, ještě při pádu, a tak prudce, že jen zvrátil oči.

Mat, lapaje po dechu, se opřel o hůl a naklonil se nad vznešeného pána, který byl v bezvědomí. Ať shořím, jestli budu muset bojovat ještě s jedním nebo dvěma takovými, zatraceně se zhroutím vyčerpáním! V příbězích se nevypráví, že hrdinové mají tak tvrdou práci! Nyneiva vždycky přijde na způsob, jak mě donutit pracovat.

Přistoupil k němu Sandar a zamračil se na zhrouceného vznešeného pána. „Když tu takhle leží, nevypadá tak mocný,“ prohodil zadumaně. „Vlastně nevypadá o moc větší, než jsem já.“

Mat sebou trhl a rozhlédl se chodbou, kde právě kdosi proběhl křižovatkou. Ať shořím, kdybych nevěděl, že je to šílenství, přísahal bych, že to byl Rand!

„Sandare, myslíš, že –“ začal zvedaje si hůl na rameno, a zarazil se, když narazil na cosi pevného.

Otočil se a uviděl dalšího polooblečeného vznešeného pána. Tenhle však měl meč na podlaze, třásla se mu kolena a oběma rukama se držel za hlavu, kde mu Matova hůl roztrhla kůži. Mat ho rychle uhodil koncem hole do břicha, aby ho přinutil dát ruce dolů, a pak ho znovu praštil do hlavy, čímž ho srazil na zem na jeho meč.

„Štěstí, Sandare,“ zamumlal. „Zatracený štěstí prostě neporazíš. A teď, proč nenajdeš tu zatracenou soukromou cestu, kterou vznešení páni chodí dolů do žaláře?“ Sandar trval na tom, že takové schodiště existuje, a když je použijí, nebudou se muset honit po celém Kameni. Mat se rozhodl, že lidé, kteří tak dychtí po tom, aby se mohli dívat na lidi při výslechu, až si nechají zbudovat rychlejší cestu k vězňům přímo ze svých komnat, mu rozhodně nejsou sympatičtí.

„Jen buď rád, žes to štěstí měl ,“ jektal Sandar zuby, „Jinak by nás tenhle zabil oba dřív, než bychom si ho všimli. Vím, že ty dveře jsou někde tady. Tak jdeš se mnou? Nebo tu chceš počkat, až se objeví další vznešený pán?“

„Jdi první.“ Mat překročil bezvládného vznešeného pána. „Já nejsem žádnej zatracenej hrdina.“

Poklusem následoval lovce zlodějů, který nahlížel do vysokých dveří, jež míjeli, a mumlal si, že přece ví, že je to někde tady.