Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Ale Amico je svázaná a dveře otevřené.

Chvíli přemýšlela, co udělat dál. Pak vystoupila ze sna...

... a probudila se se všemi modřinami, bolestí a žízní. Stěnu cely měla za zády a dívala se na pevně zavřené dveře. Jistě. Co se stane živým bytostem je skutečné, když se probudí. Co jsem udělala s kamenem, železem nebo dřevem, nemá v bdělém světě žádný vliv.

Nyneiva a Elain stále klečely vedle ní.

„Ať je tam kdo chce,“ řekla Nyneiva, „před chvíli hrozně ječel, ale jinak se nic nestalo. Našla jsi cestu ven?“

„Měly bychom odsud prostě odejít,“ sdělila jí Egwain. „Pomozte mi vstát a já nás zbavím toho zámku. Amico nám potíže dělat nebude. To křičela ona.“

Elain zavrtěla hlavou. „Od chvíle, co jsi odešla, jsem zkoušela dosáhnout na saidar. Teď je to sice jiné, ale pořád jsem odříznutá.“

Egwain v sobě vytvořila prázdnotu, stala se poupětem otevírajícím se saidaru. Neviditelná stěna tam ale byla pořád. Teď se však chvěla. – Byly chvilky, kdy měla dojem, že skoro cítí, jak ji pravý zdroj naplňuje jedinou silou. Skoro. Štít se chvěl, chvíli tu byl a chvíli zase ne, ale bylo to příliš rychlé. Klidně to mohla být pevná zeď.

Zadívala se na druhé dvě ženy. „Svázala jsem ji. Odstínila jsem ji. Je živá, ne neživé železo. Musí být odstíněná.“

„Něco se s tím štítem stalo,“ řekla Elain, „ale Amico se stále daří ho na nás držet.“

Egwain se vyčerpaně opřela hlavou o zeď. „Budu to muset zkusit znovu.“

„Jsi na to dost silná?“ Elain se mračila. „Abych byla upřímná, mluvíš ještě hůř než předtím. Ten pokus tě hodně stál, Egwain.“

„Tam jsem silná dost.“ Cítila se unavenější a slabší, ale byla to jediná trochu slibná možnost, na kterou přišla. Tolik také řekla nahlas, a z jejich výrazů bylo zřejmé, že s ní souhlasí, byť velice neochotně.

„Dokážeš tak brzo zase usnout?“ zeptala se nakonec Nyneiva.

„Zazpívej mi.“ Egwain se vzmohla i na úsměv. „Jako když jsem byla malá, ano?“ Vzala Nyneivu za ruku, kamenný prsten stiskla v druhé ruce, zavřela oči a snažila se v tom tichém pobrukování najít spánek.

Široké dveře se železnými mřížemi byly otevřené a místnost za nimi vypadala prázdná, ale Mat vstoupil velice opatrně. Sandar byl ještě v chodbě a snažil se dívat zároveň dopředu i dozadu. Byl si jist, že se každou chvíli objeví nějaký vznešený pán, nebo snad stovka obránců.

V místnosti teď nebyli žádní lidé – a podle nedojedeného jídla na dlouhých stolech odešli ve spěchu. Nepochybně teď bojovali nahoře – a z toho, jak vypadaly věci na stěnách, byl docela rád, že se s žádným z nich nemusel setkat. Důtky o různé délce a tloušťce s různým počtem řemenů. Kleště, pinzety, skřipce a vypalovací železa. Věci připomínající kovové boty a rukavice a přilby, s velkými šrouby, které jako by sloužily k tomu, aby se ty věci daly těsně stáhnout. Předměty, jejichž použití ani nedokázal uhádnout. Kdyby se byl setkal s muži, kteří tyto věci používali, určitě by se nejdřív řádně přesvědčil, že jsou mrtví, než by šel dál.

„Sandare!“ sykl. „Hodláš tam stát celou zatracenou noc!“ Spěchal k zadním dveřím – byly mřížové, jako ty předtím, ale menší – a bez čekání na odpověď jimi prošel.

Chodbu za nimi lemovaly hrubé dřevěné dveře a byla osvětlená stejnými rákosovými loučemi jako místnost, již právě opustil. Necelých dvacet kroků od něj seděla na lavici u jedněch dveří žena a podivně ztuhlým způsobem se opírala o zeď. Při zvuku jeho kroků na kamenné podlaze k němu pomalu obrátila hlavu. Byla to hezká mladá žena. Uvažoval, proč se nepohne víc a proč vypadá, jako by napůl spala.

Byla taky vězeň? Venku v chodbě? Ale nikdo s takovou tváří by přece nemohl patřit k lidem, kteří používají ty věci, co viděl na stěnách. Skoro jako by spala, oči měla jen pootevřené. A utrpení patrné na té krásné tváři z ní rozhodně činilo mučednici, ne katanku.

„Stůj!“ zařval za ním Sandar. „Ona je Aes Sedai! Ona je jedna z těch, co chytly ty ženy, které hledáš!“

Mat ztuhl uprostřed kroku a zahleděl se na ženu. Vzpomněl si na Moirain metající ohnivé koule. Napadlo ho, zda by dokázal odrazit ohnivou kouli holí. Napadlo ho, jestli jeho štěstí stačí na to, aby utekl Aes Sedai.

„Pomoz mi,“ řekla ta žena slabě. Oči měla stále přivřené, ale prosba v jejím hlase byla zcela jasná. „Pomoz mi. Prosím!“

Mat zamrkal. Stále od krku dolů nehnula ani svalem. Mat opatrně přistoupil a mávl na Sandara, aby přestal kvílet, že je to Aes Sedai. Žena za ním obracela hlavu. Nic víc.

U pasu jí visel velký železný klíč. Mat chvíli váhal. Aes Sedai, říkal Sandar. Proč se nehýbe? Polkl a přeopatrně sundal klíč, jako by to byl kus masa ve vlčích zubech. Žena stočila oči ke dveřím vedle a vydala zvuk jako kočka, která právě zahlédla, jak se do místnosti řítí obrovský hafan, a ví, že není cesty ven.

Mat tomu sice nerozuměl, ale dokud se mu nesnažila zabránit v otevření těch dveří, bylo mu jedno, proč tu jen tak sedí jako vycpaný strašák. Na druhou stranu ho však také napadlo, jestli snad na druhé straně dveří není něco, čeho by se měl bát. Jestli je jednou z těch, co chytily Egwain a ostatní, tak má určitě důvod, proč ty dveře hlídá. Ženě z očí vytryskly slzy. Až na to, že vypadá, jako by vevnitř byl zatracený půlčlověk. Ale byl jen jeden způsob, jak to zjistit. Opřel hůl o zeď, otočil klíčem v zámku a připraven uprchnout rozrazil dveře.

Nyneiva a Elain klečely na podlaze a mezi nimi zřejmě spala Egwain. Při pohledu na Egwaininu nateklou tvář zalapal po dechu a usoudil, že asi nespí. Když se dveře otevřely, druhé dvě ženy k němu také otočily hlavy – byly skoro stejně potlučené jako Egwain. Ať shořím! Ať shořím! – a civěly na něj s otevřenými ústy.

„Matrime Cauthone,“ pravila Nyneiva šokované, „co, pro Světlo, tady děláš zrovna ty?"

„Zatraceně jsem vás přišel zachránit,“ oznámil jim Mat. „Ale ať shořím, jestli jsem čekal přivítání, jako bych přišel ukrást kus koláče. Později mi můžete říct, proč vypadáte, jako byste se praly s medvědama, jestli budete chtít. A jestli Egwain nemůže chodit, odnesu ji na zádech. Po celým Kameni jsou Aielové, nebo skoro všude, a buď pobíjejí ty zatracený obránce, nebo zatracení obránci pobíjejí je, ale ať tak nebo tak, my bychom odsud měli zmizet, dokud ještě zatraceně můžem. Jestli můžem!“

„Dávej si pozor na jazyk,“ řekla mu Nyneiva a Elain mu věnovala jeden z těch nesouhlasných pohledů, které všechny ženy tak skvěle ovládají. Začaly třást s Egwain, jako by už tak nebyla celá potlučená.

Egwain otevřela oči a zasténala. „Proč mě budíte? Musím to pochopit. Jestli pustím ta pouta, probudí se a já ji už nikdy nechytím. Ale jestli je nepustím, nemůže úplně usnout a –“ Oči jí padly na Mata a rozšířily se. „Matrime Cauthone, co pro Světlo tady děláš zrovna ty ?"

„Řekni jí to,“ obrátil se Mat na Nyneivu. „Já mám moc práce s tím, abych vás zachránil, takže si už nestačím hlídat jaz–“ Všechny hleděly za něj a mračily se, jako by zatoužily mít v rukou nože.

Mat se otočil, ale uviděl jenom Juilina Sandara, který vypadal, jako by spolkl celou shnilou švestku.