Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„Mají důvod,“ sdělil Sandar Matovi. „Já... je zradil. Ale musel jsem.“ To patřilo ženám. „Ta s těmi medovými copy na mě mluvila a já... já to musel udělat.“ Dlouhou dobu na něj všechny tři jen hleděly.

„Liandrin ovládá hnusný triky, mistře Sandare,“ prohlásila nakonec Nyneiva. „Možná to není úplně tvoje vina. O tom ale rozhodneme později.“

„Jestli jste si všecko vyjasnili,“ řekl Mat, „nemohli bychom zmizet?“ Bylo mu to jasné asi jako bláto, ale zrovna v té chvíli ho víc zajímalo, jak se dostat pryč.

Tři ženy za ním vykulhaly do chodby, ale pak se zastavily před ženou na lavici. Ta k nim zvedla oči a zakňučela. „Prosím. Vrátím se ke Světlu. Přísahám, že vás poslechnu. To odpřísáhnu i s holí přísahy v ruce. Prosím, ne –“

Mat nadskočil, když se Nyneiva náhle zaklonila a rozmáchla se pěstí. Ženu srazila z lavice. Ta zůstala ležet a oči se jí konečně úplně zavřely, ale ležela na boku nehybně přesně v té pozici, v jaké předtím seděla na lavici.

„Je to pryč,“ řekla nadšeně Elain.

Egwain se sklonila a pak začala prohrabávat váček, který měla bezvědomá žena u pasu. Vyndala z něj něco, co Mat nerozeznal, a vstrčila to do svého. „Ano. Je to nádhera. Něco se na ní změnilo, když jsi ji praštila, Nyneivo. Nevím co, ale cítila jsem to.“

Elain přikývla. „Já taky.“

„Já bych na ní ráda změnila i poslední nitku,“ prohlásila temně Nyneiva. Uchopila Egwaininu hlavu do dlaní. Egwain hekla a zvedla se na špičky. – Když po chvíli Nyneiva stejně uchopila i Elain, Egwaininy modřiny byly pryč. Elaininy zmizely stejně rychle.

„Krev a zatracenej popel!“ zavrčel Mat. – „Co to děláš, takhle praštit ženu, co tu jen tak sedí? Myslím, že se ani nemohla hnout!“ Všechny tři se obrátily k němu a on vydal přiškrcený zvuk, jak kolem něj vzduch zhoustl jako rosol. Zvedl se do vzduchu, až mu nohy visely dobrého půl sáhu nad zemí. Ó, ať shořím, síla! Tak já se bál, že tahle Aes Sedai proti mně použije tu zatracenou sílu, a teď to udělaly ty zatracené ženské, co jsem je sem přišel zachránit! Ať shořím!

„Ty ničemu nerozumíš, Matrime Cauthone,“ řekla Egwain napjatým hlasem.

„A dokud to nepochopíš,“ dodala Nyneiva hlasem ještě napjatějším, „tak ti radím, aby sis svý názory nechal pro sebe.“

Elain se spokojila jen s tím, že se na něj mračila, až mu to připomnělo mámu, když si chěla jít uříznout proutek.

Z nějakého důvodu se na ně usmál přesně tím způsobem, který často mámu pro ten proutek opravdu poslal. Ať shořím, jestli dokážou tohle, tak nechápu, jak je vůbec někdo mohl zavřít do té kobky! „Co chápu, je, že jsem vás dostal z něčeho, z čeho jste se samy dostat nemohly, a vy jste mi vděčný asi jako chlap z Tarenskýho Přívozu s bolením zubů!“

„Máš pravdu,“ řekla Nyneiva a on náhle dopadl na podlahu tak tvrdě, až mu cvakly zuby. Ale zase se mohl hýbat. „I když mě to velice bolí, Mate, tak musím přiznat, že máš pravdu.“

Svádělo ho to, aby odpověděl nějakou jedovatostí, ale omluvný tón v jejím hlase byl i tak jen náznakem. „Už můžeme jít? S tím, jak se tu všude bojuje, si Sandar myslí, že bychom vás měli odvíst takovou malou brankou u řeky.“

„Já ještě neodcházím, Mate,“ prohlásila Nyneiva.

„Hodlám najít Liandrin a stáhnout ji z kůže,“ připojila se Egwain, a znělo to, jako by to chtěla opravdu udělat.

„Já chci jenom ztlouci Joiyu Byir,“ poznamenala Elain, „až bude prosit o milost, ale spokojím se i s někým jiným.“

„Copak jste všechny hluchý?“ vybuchl Mat. „Všude se bojuje! Přišel jsem vás zachránit, a to taky hodlám dokončit.“ Egwain ho cestou kolem poplácala po tváři, stejně jako vzápětí Elain. Nyneiva si jenom odfrkla. „Proč něco neřekneš ty?“ obrátil se Mat namíchnuté na lovce zlodějů.

„Viděl jsem, co sis mluvením vysloužil ty,“ opáčil Sandar. „Já nejsem hlupák.“

„No, já teda uprostřed bitvy nezůstanu!“ křikl Mat na odcházející ženy. Ty právě zmizely v úzkých mřížových dvířkách. „Jdu pryč, slyšíte?“ Ani se neohlédly. Nejspíš se tam nechají zabít! Někdo do nich vrazí meč, zatímco se budou dívat na druhou stranu! S vrčením si přehodil hůl přes rameno a vykročil za nimi. „To tady hodláš jen tak stát?“ zavolal na lovce zlodějů. „Já nedošel tak daleko, abych je nechal umřít!“

Sandar ho dohonil v místnosti s důtkami. Ženy už byly pryč, ale Mat měl pocit, že je nebude těžké najít. Prostě hledej muže visící ve vzduchu! Zatracené ženské! Zrychlil krok do poklusu.

Perrin šel zachmuřeně chodbou v Kameni, pátraje po nějakých stopách po Faile. Už ji zachránil celkem třikrát, jednou ji vylámal z železné klece hodně podobné té, v níž byl zavřen onen Aiel v Remenu, a jednou ji dostal z ocelové truhlice se sokolem vytlačeným na boku. V obou případech se s jeho jménem na rtech rozplynula ve vzduchu. Po boku mu klusal Hopsal a větřil. I když měl Perrin velice dobrý nos, vlk měl čich mnohem lepší, a byl to Hopsal, kdo je dovedl k truhlici.

Perrin uvažoval, jestli ji vůbec někdy osvobodí doopravdy. Už dlouho zřejmě žádné stopy nebyly. Chodby Kamene byly prázdné, jen tu hořely lampy a na stěnách visely koberce a zbraně, ale kromě něj a Hopsala se tu nic nehýbalo. Až na to, že to podle mě byl Rand. Zahlédl ho jenom na okamžik, muže, který utíkal, jako by někoho honil. To přece nemohl být on. Nemohl, ale já myslím, že to byl on.

Hopsal náhle zrychlil běh a zamířil k dalším vysokým dveřím, tentokrát ulitým z bronzu. Perrin se s ním snažil držet krok a náhle klopýtl a padl na kolena. Stačil ještě pod sebe vrazit ruce, aby si nenatloukl obličej. Zasáhla ho únava, jako by se mu všechny svaly změnily ve vodu. I když ten pocit ustoupil, vzal s sebou něco z jeho síly. Dalo mu práci se vůbec zvednout na nohy. Hopsal se k němu obrátil.

Jsi tu příliš silně přítomný, Mladý býku. Tělo slábne. Už bys v tom neměl pokračovat. Brzy tělo a sen zemřou společně.

„Najdi ji,“ pravil Perrin. „To je všechno, o co tě žádám. Najdi Faile.“

Žluté oči se setkaly se žlutýma očima. Vlk se obrátil a odklusal ke dveřím. Za nimi, Mladý býku.

Perrin došel ke dveřím a strčil do nich. Nepovolily. A zřejmě neexistoval způsob, jak je otevřít. Nebyla tu klika, nic, zač by se dalo vzít. Do kovu byl vyryt maličký vzor, tak jemný, že si ho skoro nevšiml. Sokoli. Tisíce maličkých sokolů.

Takže musí být tady. Myslím, že už moc dlouho nevydržím. S výkřikem udeřil kladivem do bronzu. Zazvonilo to jako velký gong. Uhodil znovu, a zvonění se prohloubilo. Třetí rána, a bronzové dveře se rozlétly jako sklo.

Uvnitř, sto kroků od rozbitých dveří, obklopoval kruh světla sokolici řetězem připoutanou k bidýlku. Zbytek rozlehlé místnosti byl ve tmě. Byla tu jen tma a tiché šustění stovek křídel.

Udělal krok do místnosti a ze tmy se vynořil sokol, a jak prolétal kolem, ťal ho drápy do obličeje. Perrin si zvedl ruku před oči – drápy mu rozdrásaly předloktí – a klopýtal k bidýlku. Ptáci nalétávali znovu a znovu, vrhali se na něj, trhali ho pařáty, on však vrávoral dál a po pažích a ramenou mu stékala krev, i po ruce, jíž si chránil oči, které neustále upíral na sokolici na bidýlku. Cestou někde přišel o kladivo. Ani nevěděl kde, ale věděl, že jestli se vrátí, aby ho našel, zemře dřív, než ho objeví.