Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Když dorazil k bidýlku, ostré drápy ho srazily na kolena. Vyhlédl pod rukou na sokolici na bidýlku a ona ho na oplátku bez mrknutí tmavého oka pozorovala. Řetěz, který měla na noze, byl připevněn k bidýlku maličkým zámkem, tvarem připomínajícím ježečka. Popadl řetěz oběma rukama a nevšímaje si ostatních sokolů, tvořících teď kolem něho hotový vír sekajících drápů, jej z posledních sil přetrhl. Bolest a sokoli přinesli temnotu.

Otevřel oči do bodavé agónie. Měl pocit, jako by měl obličej, paže a ramena pořezány tisícovkou nožů. Nezáleželo na tom. Nad ním klečela Faile a ty tmavé, šikmé oči měla ustarané. Otírala mu obličej kusem látky, již nasáklé krví.

„Můj ubohý Perrine,“ řekla měkce. „Můj ubohý kováři. Tolik jsi poraněný.“

S námahou, která mu způsobila další bolest, otočil hlavu. Byl v soukromé jídelně u Hvězdy a u jedné nohy stolu ležel dřevěný ježek, přelomený v půli. „Faile,“ zašeptal. „Moje sokolice.“

Rand byl stále v Srdci Kamene, ale bylo to tu jiné. Tady nikdo nebojoval, nebyli tu žádní mrtví, byl tu jen on sám. Náhle se Kamenem rozezněl velký gong, a pak znovu, a samotné kameny pod jeho nohama se rozezněly společně. Gong se ozval ještě potřetí, ale náhle umlkl, jako by se rozbil. A nastalo ticho.

Kde je tohle místo? uvažoval. A co je mnohem důležitější, kde je Ba’alzamon?

Jakoby v odpověď ze stínu mezi sloupy vylétl žhnoucí paprsek, podobný tomu, který použila Moirain, a mířil mu na hruď. Rand pudově otočil zápěstím. Stejně pudově vypustil proud ze saidínu do Callandoru, záplavu jediné síly, díky níž meč zazářil ještě jasněji než paprsek, který na něj mířil. Nejistá rovnováha mezi bytím a nebytím se zachvěla. Ten dravý proud ho nakonec určitě pohltí.

Světelná střela udeřila do čepele Callandoru – a rozdělila se na jeho ostří, takže na obě strany odlétly proudy světla. Cítil, jak mu to ožehlo kabátec, a ucítil zápach hořící vlny. Za ním vidlice zmrzlého ohně, tekutého světla, udeřila do mohutným sloupů z krevele. Kam světlo dopadlo, kámen prostě přestal existovat, a hořící vidlice proletěla dalšími sloupy, které také okamžitě propálila. V Srdci Kamene to dunělo, jak sloupy padaly a tříštily se v oblacích prachu a spršce kamenných úlomků. Co se však dostalo do cesty tomu světlu, prostě – přestalo existovat.

Ze stínu se ozvalo zuřivé zavrčení a planoucí proud čistě bílého světla zmizel.

Rand se rozmáchl Callandorem, jako by útočil na něco před sebou. Bílé světlo halící čepel se prodloužilo, rozlétlo se dopředu a propálilo se krevelovým sloupem, za nímž se ozvalo to zavrčení. Leštěný kámen se rozestoupil, jako by to bylo hedvábí. Podťatý sloup se zachvěl, část se ho uvolnila a spadla od stropu. Na podlahu dopadaly obrovské zubaté kusy krevele. Když rachot konečně ustal, zaslechl Rand spoza hromady kamení kroky. Někdo utíkal.

S Callandorem připraveným se Rand rozběhl za Ba’alzamonem.

Vysoký klenutý průchod, vedoucí ze Srdce, se zřítil ve chvíli, kdy k němu dorazil. Celá zeď spadla v oblaku prachu a kamení, jako by ho chtěla pohřbít, ale on proti ní vrhl sílu a vše se změnilo v prach vznášející se ve vzduchu. Utíkal dál. Nebyl si jist, co udělal, ani jak, ale neměl čas o tom přemýšlet. Hnal se po zvuku kroků prchajícího Ba’alzamona, které se rozléhaly chodbami Kamene.

Ve vzduchu se zjevovali myrddraalové a trolloci a vrhali se po něm, obrovské zvířecké postavy a bezoké obličeje zkřivené zuřivostí, ochotou zabíjet. Byly jich stovky, takže ucpali celou chodbu před ním i za ním, a kosiny a čepele ze smrtící černé oceli prahly po jeho krvi. Aniž věděl jak, proměnil je v páru, která se před ním rozdělila – a zmizela. Vzduch byl náhle plný sazí, které ho dusily. Měl jich plný nos, nemohl popadnout dech, ale on si znovu vyrobil čistý vzduch, chladivý opar. Z podlahy pod jeho nohama vyšlehly plameny, vyskočily na stěnách a na stropě, zuřivé proudy ohně, které sežehly koberce na stěnách i běhouny na podlaze, stoly a truhlice změnily v hromádky popela, roztavily ozdoby a lampy, až z nich padaly kapky roztaveného, žhnoucího zlata. Rand plameny přitiskl ke stěnám a podlaze a zakalil je do rudého povlaku na kameni.

Kameny kolem něj vybledly, až vypadaly jako mlha. Sám Kámen se ztrácel. Realita se zachvěla. Cítil, jak se třepí, cítil, jak se sám rozplétá. Vytlačovalo ho to z místa, kde byl, na nějaké místo, které vůbec neexistovalo. Callandor mu zaplál v rukou jako slunce, až měl dojem, že se roztaví. Měl pocit, že se sám rozteče, jak jím silně proudila jediná síla, a on ten proud nějak nasměroval, aby uzavřel trhlinu, která se kolem něj otevírala, aby sám sebe udržel v realitě. Kámen se znovu zpevnil.

Ani si neuměl představit, co vlastně udělal. Proud jediné síly v něm zuřil, až se málem nepoznával, až málem nebyl sám sebou, až to, čím byl, málem přestalo existovat. Jeho vratká stabilita se zakymácela. Po obou stranách mu hrozil nekonečný sráz, hrozilo mu, že ho jediná síla, která skrze něj proudila do meče, vymaže. Jedině v tanci na ostří nože spočívala jakás takás jistota. Callandor v jeho ruce zářil, až měl dojem, že nese slunce. V jeho nitru, nejasná, mihotající se jako plamen svíčky v bouři, byla jistota, že s Callandorem v ruce dokáže cokoliv. Cokoliv.

Běžel nekonečnými chodbami, tančil na ostří, pronásledoval toho, jenž ho chtěl zabít, jehož musel zabít. Tentokrát to nemůže skončit jinak. Tentokrát jeden z nich musí zemřít! Že to ví i Ba’alzamon, bylo nad slunce jasné. Pořád utíkal, pořád zůstával mimo dohled, takže Randa vedly jen zvuky Ba’alzamonova útěku, ale i na útěku obracel tento Tearský Kámen, který nebyl Tearským Kamenem, proti Randovi. A Rand proti němu bojoval pudově, odhadoval a riskoval, bojoval a utíkal po ostří nože v dokonalé rovnováze s jedinou silou, nástrojem a zbraní, která by ho úplně strávila, kdyby maličko zaváhal.

Chodby od stropu po podlahu naplnila voda, hustá a černá jako na dně moře, a začala ho dusit. – Nevědomky si znovu vytvořil vzduch a běžel dál. Vzduch náhle nabyl na váze, až měl pocit, že každým coulem těla podpírá celou horu, ze všech stran na něj tlačil. Okamžik předtím, než ho to rozdrtilo na prášek, vybral ze záplavy síly, která v něm zuřila, několik vln – ani nevěděl jak a proč a které, bylo to příliš rychlé, aby to vůbec promyslel, nebo se to snažil poznat blíž – a tlak zmizel. Pronásledoval Ba’alzamona a samotný vzduch se náhle změnil v pevnou skálu, která ho uvěznila, pak se roztavil kámen, pak zmizel i vzduch, který mu plnil plíce. Země pod nohama ho táhla, jako by náhle každá libra vážila centnýř, potom veškerá váha zmizela, takže ho krok vynesl do vzduchu. Rozšklebené tu číhaly neviděné tlamy, připravené mu vyrvat duši z těla. Z každé pasti vyskočil a běžel dál. Co Ba’alzamon pokřivil, aby ho to zničilo, on zase napravil, aniž tušil, jak to dělá. Nejasně si uvědomoval, že nějakým způsobem navrací věci do přirozené rovnováhy, nutí je srovnat se s jeho vlastním tancem na tom neuvěřitelně tenkém předělu mezi existencí a nicotou, ale to vědomí bylo vzdálené. On vnímal jen pronásledování, štvanici, smrt, která ji musí zakončit.

A pak byl opět v Srdci Kamene, kradl se přes hromadu balvanů, které bývaly zdí. Některé ze sloupů teď visely od stropu jako polámané zuby. A Ba’alzamon před ním s planoucíma očima couval do stínů, které ho zahalovaly. Od Ba’alzamona jako by se rozbíhaly černé čáry jako ocelové dráty, mířily do temnoty hromadící se kolem něj, mizely v nepředstavitelné dálce v oné černotě.