Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„Já se zničit nenechám!“ vykřikl Ba’alzamon. Jeho ústa byla ohněm, jeho křik se rozléhal mezi sloupy. „Mne nelze porazit! Pomozte mi!“ Něco z té černi, jež ho obklopovala, mu vplulo do rukou a vytvořilo to kouli tak černou, jež jako by nasávala i světlo Callandoru. Plameny jeho očí náhle vítězoslavně zažhnuly.

„Jsi zničen!“ zařval Rand. Callandor se mu pootočil v rukou. Jeho světlo rozvířilo temnoty, přerušilo ocelově černé čáry kolem Ba’alzamona a Ba’alzamon se celý zkroutil v křeči. Jako by tu byli dva, zdálo se, že se zároveň zmenšuje i roste. „Je po tobě!“ Rand vrazil zářící čepel do Ba’alzamonových prsou.

Ba’alzamon zaječel a ohně v jeho tváři divoce zaplály. „Hlupáku!“ zavyl. „Velikého pána Temnoty nelze nikdy porazit!“

Rand vytáhl čepel Callandoru a Ba’alzamonovo tělo se podlomilo a začalo padat. Stíny kolem zmizely.

A náhle byl Rand v jiném Srdci Kamene, obklopen stále celými sloupy, křikem bojujících a umírajících lidí, zahalenými muži a muži v kyrysech a přilbicích. – Moirain stále ležela zhroucená u paty krevelového sloupu. A u Randových nohou leželo tělo muže, rozhozené na zádech, s dírou vypálenou v hrudi. Mohl to být docela hezký muž ve středních letech, až na to, že tam, kde by měl mít oči a ústa, byly jenom otvory, z nichž stoupaly proužky černého dýmu.

Dokázal jsem to, pomyslel si Rand. Zabil jsem Ba’alzamona, zabil jsem Šej’tana! Zvítězil jsem v Poslední bitvě! Světlo, já JSEM Drak Znovuzrozený! Ničitel států, Ničitel světa. Ne! Já SKONCUJU s ničením, skoncuju se zabíjením! Já s tím skoncuju!

Pozvedl Callandor nad hlavu. Z čepele vyskočil stříbrný blesk a klikatě stoupal k velké kupoli nahoře. „Dost!“ zařval. Boj ustal. Muži na něj ohromeně zírali přes černé závoje a zpod okrajů kulatých přilbic. „Já jsem Rand al’Thor!“ zavolal, až se jeho hlas jasně rozléhal komnatou. „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Callandor v jeho ruce zářil.

Jeden po druhém muži v závojích i přilbicích poklekali volajíce: „Drak je znovu zrozen! Drak je znovu zrozen!"

Po celém městě Tearu se lidé ráno probouzeli a hovořili o snech, které se jim zdály, o snech, v nichž Drak bojoval s Ba’alzamonem v Srdci Kamene, a když zvedli zrak k veliké pevnosti Kameni, spatřili z jejího vrcholku vlát praporec. Na stříbrném poli se vlnil tvor připomínající velkého hada s šupinami v šarlatové a zlaté, ale se zlatou lví hřívou a čtyřma nohama, každou zakončenou pěti zlatými drápy. Z Kamene vycházeli muži, ohromení a vyděšení, a tlumenými hlasy vyprávěli o tom, co se událo za noci, a v ulicích se tlačili muži i ženy a s pláčem vykřikovali naplnění proroctví.

„Drak!“ křičeli. „Al’Thor! Drak! Al’Thor!“

Vyhlížeje střílnou vysoko ve zdi Kamene, Mat naslouchal sboru doléhajícímu sem ve vlnách z města a potřásal hlavou. No, možná jím je. Stále měl dost potíží srovnat si v hlavě to, že Rand opravdu je v Tearu.

Všichni v Kameni zřejmě souhlasili s lidmi dole, a pokud ne, nedávali to najevo. Randa Mat zahlédl jen jednou, jak kráčí chodbou s Callandorem v ruce, doprovázen tuctem zahalených Aielů, za nimiž se táhl mrak Tairenů, tvořený hloučkem obránců Kamene a většinou přeživších vznešených pánů. Přinejmenším vznešení páni si zřejmě mysleli, že je Rand bude potřebovat, aby mohl správně vládnout světu. Aielové však každého drželi ostrými pohledy, a v případě potřeby i oštěpy, pěkně zpátky. Oni rozhodně věřili, že Rand je Drakem, i když ho nazývali Tím, jenž přichází s úsvitem. V Kameni byly skoro dvě stovky Aielů. Třetinu válečníků ztratili v boji, ale sami zabili či zajali desetkrát tolik obránců.

Když se Mat otočil od střílny, zahlédl Rhuarka. Na druhé straně místnosti byl vysoký stojan, který tvořila dvě kola, celá vyřezávaná a naleštěná, z jakéhosi světlého dřeva s tmavými pruhy. Kola měla mezi sebou zavěšeny poličky tak, že když se koly otáčelo, zůstávaly poličky stále vodorovné. V každé přihrádce byla zasunuta velká kniha vázaná ve zlatě, na jejíchž deskách jiskřily drahokamy. Aiel si jednu knihu otevřel a četl. Mat měl dojem, že to jsou nějaké eseje. Kdo by si pomyslel, že nějaký Aiel bude číst knihy? Kdo by si pomyslel, že nějaký zatracený Aiel bude vůbec umět číst?

Rhuark se podíval jeho směrem, oči měl chladně modré a pohled bezvýrazný. Mat rychle uhnul pohledem dřív, než mu Aiel vyčte z očí, nač právě myslel. Aspoň není zahalený, díky Světlu! Ať shořím, ta Aviendha mi málem utrhla hlavu, když jsem se zeptal, jestli by si se mnou nezatancovala bez oštěpů. Bain a Chiad představovaly jiný problém. Byly rozhodně hezké a víc než přátelské, ale jemu se zatím nepodařilo promluvit si s jednou, aby u toho nebyla i druhá. Aielové zřejmě považovali jeho snahu zůstat s jednou o samotě za zábavnou, vlastně Bain a Chiad také. Ženy jsou divně, ale vedle aielských žen vypadá divné jako normální!

Velký stůl uprostřed místnosti, ozdobně vyřezávaný a na rozích a nohách pozlacený, byl určen pro shromáždění vznešených pánů. Na jedné trůnu podobné židli, která měla na opěradle ve zlatě, leštěném karneolu a perleti vyvedenou půlměsíčnou zástavu Tearu, seděla Moirain. Egwain, Nyneiva a Elain seděly opodál.

„Pořád nemůžu uvěřit, že je Perrin tady v Tearu,“ říkala právě Nyneiva. „Opravdu je v pořádku?“

Mat zavrtěl hlavou. On čekal, že Perrin bude v noci v Kameni. Kovář byl vždycky odvážnější než kdokoliv se zdravým rozumem.

„Když jsem odcházela, byl v pořádku.“ Moirainin hlas byl vyrovnaný. „Zdali je stále, to nevím. Jeho... společnice je ve značném nebezpečí, a on se do něj mohl také dostat.“

„Jeho společnice?“ optala se ostře Egwain. „Co – kdo je Perrinova společnice?“

„Jaké nebezpečí?“ chtěla vědět Nyneiva.

„Nic, s čím by sis musela dělat starosti,“ odtušila klidně Aes Sedai. „Půjdu se na ni podívat, jak jen to půjde. Zdržela jsem se, jen abych vám ukázala to, co jsem našla mezi ter’angrialy a ostatními věcmi síly, které vznešení pánové za ta léta nashromáždili.“ Vytáhla něco z váčku a položila to na stůl před sebe. Byl to kotouč o velikosti lidské dlaně, který zřejmě zpodobňoval dvě spojené slzy, jednu černou jako smola, druhou bílou jako sníh.

Mat si vzpomínal, že už něco podobného viděl. Prastarý symbol, jako tenhle, ale rozbitý, kdežto tenhle byl celý. Už viděl tři, ne celé, ale rozbité. To ale nebylo možné, protože, jak si vzpomínal, byly vyrobeny z cuendillaru, nerozbitného jakoukoliv silou, dokonce ho nebylo možné rozbít ani s pomocí jediné síly.

„Jeden ze sedmi zámků, které Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů vložili na Temného věznici, když ji znovu uzavírali,“ řekla Elain a kývla, jako by si potvrzovala vlastní paměť.

„Spíš,“ řeklají Moirain, „ohnisko jednoho takového zámku. Ale v podstatě máš pravdu. Během Rozbití světa byly kvůli bezpečnosti rozneseny do všech koutů světa a ukryty. Od trollockých válek pak byly ztraceny docela.“ Nadechla se. „Začínám mluvit jako Verin.“

Egwain zavrtěla hlavou. „Asi jsem měla čekat, že to tam najdu. Rand Ba’alzamonovi čelil už dvakrát, a v obou případech se našel aspoň jeden z těch zámků.“