Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

Rand zcela pomalu vstoupil do rozlehlé komnaty. Procházel mezi krevelovými sloupy, jak si je pamatoval ze svých snů. Ve stínech bylo ticho, něco ho však volalo. A to něco se zablesklo vepředu, paprsek světla na chviličku zaplašil stíny. Rand se zastavil pod vysokou kupolí a spatřil, co hledal. – Callandor visel ve vzduchu jílcem dolů a čekal na tu jedinou ruku, na ruku Draka Znovuzrozeného. Jak se otáčel, tříštil to málo světla, jež sem dopadalo, do střípků a občas zaplál, jako by byl sám zdrojem světla. Volal ho. Čekal na něj.

Jestli jsem Drak Znovuzrozený. Jestli nejsem jenom nějaký pološílený muž prokletý schopností usměrňovat, loutka tancující pro Moirain a Bílou věž.

„Vezmi si jej, Luisi Therine. Vezmi si jej, Rodovrahu."

Otočil se po hlase. Vysoký muž s krátkými bílými vlasy, který vystoupil ze stínu mezi sloupy, mu byl povědomý. Rand neměl ponětí, kdo to je, ten člověk v kabátci z rudého hedvábí, s černými proužky na nabíraných rukávcích a černými spodky zastrčenými do stříbrem umně vykládaných vysokých bot. Neznal toho muže, ale vídával ho ve snech. „Tys je vsadil do klece,“ řekl. „Egwain, Nyneivu a Elain. V mých snech. Pořád jsi je strkal do klece a ubližoval jsi jim.“

Muž odmítavě mávl rukou. „Jsou míň než nic. Možná jednou, až budou vycvičeny, ale teď nejsou nic. Musím přiznat, že mě překvapilo, že ti na nich záleží tolik, až jsou k něčemu dobré. Ale tys byl vždycky hlupák, vždycky jsi raději šel za hlasem srdce než za voláním moci. Přišel jsi příliš brzy, Luisi Therine. A nyní musíš udělat, k čemu ještě nejsi připraven, nebo zemřít. Zemřít věda, žes zanechal ty ženy, na nichž ti záleží, v mých rukou.“ Zřejmě na něco čekal. „Já je hodlám využít víc, Rodovrahu. Budou mi sloužit, sloužit mé moci. A to jim ublíží mnohem víc než to, čím zatím prošly.“

Za Randem se Callandor zablýskl a Rand v zádech ucítil závan tepla. „Kdo jsi?“

„Tak ty se na mne nepamatuješ, co?“ Bělovlasý muž se náhle zasmál. „Já si taky nepamatuji tebe tak, jak vypadáš teď. Kluk z venkova s flétnou v pouzdře na zádech. Že by Izmael mluvil pravdu? On byl vždycky ochoten zalhat, pokud by mu to přineslo coul či vteřinu navíc. Ty si na nic nevzpomínáš, Luisi Therine?“

„Jméno!“ chtěl vědět Rand. „Jaké je tvoje jméno?“

„Říkej mi Be’lal.“ Zaprodanec se zamračil, když Rand nijak nezareagoval. „Vezmi si jej!“ štěkl Be’lal a mávl rukou k meči za Randem. „Kdysi jsme bok po boku vyjížděli do války, a proto ti teď dám šanci. Sice malou, ale přece jen šanci zachránit si krk, šanci zachránit ty tři ženy, z nichž jsem si chtěl udělat své mazlíčky. Vezmi ten meč, venkovane. Možná to bude stačit a pomůže ti to přežít mě.“

Rand se zasmál. „Ty si myslíš, že mě tak lehce vyděsíš, Zaprodanče? Ba’alzamon sám mě pronásleduje. Snad si nemyslíš, že se polekám tebe? Že se budu plazit u nohou Zaprodanci, když jsem odmítl Temného a díval se mu přitom do očí?“

„Tak tohle si myslíš?“ řekl Be’lal tiše. „Ty opravdu nic nevíš.“ Náhle měl v ruce meč, meč s čepelí vyřezanou z černého ohně. „Vezmi si jej! Vezmi Callandor ! Tři tisíce let, co jsem hnil v žaláři, tady čekal. Na tebe. Jeden z nejmocnějších sa’angrialů, co kdy byly vyrobeny. Vezmi ho a braň se, jestli to dokážeš!“

Blížil se k Randovi, jako by ho chtěl zatlačit dozadu ke Callandoru, ale Rand zvedl ruce – naplnil ho saidín, sladký proud jediné síly, odporná pachuť špíny – a držel v nich meč z rudého plamene, meč se znamením volavky na ohnivé čepeli. Prošel si postavení, která ho naučil Lan, až se plavně pohyboval z jednoho do druhého, jako by tančil. Roztínání hedvábí. Voda stéká z kopce. Vítr a déšť. Čepel z černého ohně se srazila s čepelí z rudého, až odlétla sprška jisker a ozval se hřmot, jako když se tříští doběla rozpálený kov.

Rand hladce ustoupil do krytu a snažil se nedat najevo nejistotu. Na černé čepeli byla také volavka, pták tak černý, až byl skoro neviditelný. Kdysi čelil muži s volavkou na ocelové čepeli, a jen tak tak přežil. Věděl, že sám na znamení mistra šermíře nemá nárok. Byl to meč, jejž mu dal otec, a když myslel na meč, který právě držel v rukou, myslel na ten druhý. Jednou vstoupil do objetí smrti, jak ho tomu naučil strážce, ale tentokrát věděl, že by smrt byla konečná. Be’lal byl s mečem lepší než on. Silnější. Rychlejší. Skutečný mistr šermíř.

Zaprodanec se pobaveně zasmál a rychle a ladně švihal mečem hned na jednu, hned na druhou stranu. Černý oheň burácel, jako by ho rychlý průchod vzduchem rozdmýchával. „Kdysi jsi byl lepším šermířem, Luisi Therine,“ vysmíval se mu Be’lal. „Vzpomínáš, když jsme se věnovali té krotké zábavě zvané šerm a naučili se tak zabíjet, jak stálo ve starých svazcích, že tak lidé kdysi činili? Vzpomínáš aspoň na jednu z těch zoufalých bitev, aspoň na jednu z našich hořkých porážek? Ovšemže ne. Ty se přece na nic nepamatuješ, že? Tentokrát ses nenaučil dost. Tentokrát, Luisi Therine, tě zabiju.“ Be’lal mluvil stále zlomyslněji. „Možná kdyby sis vzal Callandor, mohl by sis o trošku prodloužit život. O trošku.“

Pomalu zaútočil, skoro jako by dával Randovi čas udělat právě to, obrátit se a rozběhnout se pro Callandor, pro Meč, jehož se nelze dotknout, a vzít si jej. Ale Rand měl veliké pochybnosti. Callandoru se mohl dotknout pouze Drak Znovuzrozený. Dovolil jim, aby ho za něj prohlásili, protože dobrá stovka důvodů mu v té chvíli zřejmě nedávala na výběr. Byl však skutečně Drakem Znovuzrozeným? Kdyby se ke Callandoru rozběhl ve skutečném světě, ne jen ve snu, nesetkala by se jeho ruka s neviditelnou stěnou, zatímco by ho Be’lal srazil zezadu?

Střetl se se Zaprodancem mečem, který znal, čepelí ukutou pomocí saidínu. A byl zatlačen zpět. Padající list se setkal s Namočeným hedvábím. Kočka tančící na zdi se srazila s Kancem řítícím se dolů z kopce. Řeka podemílající břeh ho málem stála hlavu a on se musel zcela nepůvabně vrhnout stranou, když se mu černý plamen otřel o vlasy. Stačil se překulit na nohy a už musel čelit Kameni padajícímu z hory. Metodicky a záměrně ho Be’lal nutil ustupovat ve spirále, která se stahovala kolem Callandoru.

Mezi sloupy se náhle rozezněl křik, jekot a řinčení oceli, ale Rand to skoro neslyšel. S Be’lalem už nebyli v Srdci Kamene sami. Muži v kyrysech a přilbicích se zvednutým okrajem bojovali meči proti nezřetelným zahaleným postavám, které se míhaly mezi sloupy a bodaly do nich oštěpy. Někteří z vojáků vytvořili řadu. Z šera vylétly šípy a přesně zasahovaly odhalená hrdla a obličeje, a muži zemřeli ve své řadě. Rand si boje skoro nevšímal, dokonce i když jen pár kroků od něj padali mrtví lidé. Jeho boj byl příliš zoufalý, musel se na něj cele soustředit. Po boku mu stékalo cosi mokrého a teplého. Stará rána se opět otevřela.

Náhle klopýtl, protože mrtvého pod nohama uviděl, až když ležel na zádech na kamenné podlaze na pouzdru s flétnou.

Be’lal s úšklebkem zvedl čepel z černého ohně. „Vezmi jej! Vezmi Callandor a braň se! Vezmi jej, nebo tě zabiju hned! Jestli jej nevezmeš, zabiju tě!“

„Ne!“

Dokonce i Be’lal sebou při zvuku toho velitelského ženského hlasu trhl. Zaprodanec ustoupil z dosahu Randova meče a zamračeně se obrátil k Moirain, která vystoupila ze zmatku bitvy. Oči upírala na Be’lala a křiku umírajících kolem sebe si nevšímala. „Myslel jsem, že jsi hezky uklizená z cesty, ženská. Vlastně je to jedno. Jsi jen na obtíž. Jako moucha kousalka. Strčím tě do klece k ostatním a naučím tě sloužit Stínu svými ubohoučkými silami,“ dokončil s opovržlivým smíchem a zvedl volnou ruku.