Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„Když nechcete ublížit městu,“ řekl pomalu Sandar, „tak proč jste tady?“

„Kvůli Kameni.“ Rhuarkův tón jasně říkal, že to je vše, co hodlá sdělit.

Sandar po chvíli kývl a zamumlal: „Skoro bych si přál, abyste měli sílu Kámen porazit, Rhuarku. Budu držet jazyk za zuby.“

Rhuark otočil zahalenou tvář k Matovi. „A ty, bezejmenné mládě? Povíš mi taky, proč tolik pozoruješ Kámen?“

„Jen jsem se chtěl projít v měsíčním svitu,“ opáčil lehce Mat. Mladá žena mu zase opřela oštěp o hrdlo. Mat se snažil nepolykat. No, možná bych jim mohl něco prozradit. Nesměl jim dát najevo, jak je otřesen. Když to druhému prozradíte, ztratili jste veškeré výhody, které jste snad mohli mít. Dvěma prsty velice opatrně odsunul ocelový hrot stranou. Měl dojem, že se žena tiše zasmála. „V Kameni jsou moji přátelé,“ řekl a snažil se, aby to znělo ledabyle. „Jako vězni. Chci je dostat ven!“

„Sám, bezejmenný?“ podivil se Rhuark.

„No, nikdo jiný tu zřejmě není,“ odsekl suše Mat. „Leda byste mi chtěli pomoct vy. Zdá se, že vás Kámen taky zajímá. Jestli se do něj chcete dostat, možná bychom to mohli dokázat společně. Je to těsný vrh, ať se na to podíváte z kterýkoliv strany, ale já mívám štěstí.“ Aspoň zatím. Už jsem narazil na černě zahalené Aielany a oni mi nepodřízli krk. Štěstí už větší být nemůže. Ať shořím, ale nebylo by špatné mít tam s sebou pár Aielanů. „Mohli byste dopadnout hůř, než si přisadit na moje štěstí.“

„My tu nejsme kvůli vězňům, hráči,“ podotkl Rhuark.

„Je čas, Rhuarku.“ Mat sice nepoznal, který z Aielů to řekl, ale Rhuark kývl.

„Ano, Gaule.“ Podíval se z Mata na Sandara a zpátky. „Ne abyste vydali bojový křik.“ Otočil se a dvěma kroky splynul s nocí.

Mat sebou trhl. Ostatní Aielové byli také pryč a nechali je tu s chytačem zlodějů samotné. Pokud tu nenechali někoho, aby nás hlídal. Ať shořím, jak bych to poznal? „Doufám, že ty mě taky nechceš zastavit,“ řekl Sandarovi, když si znovu házel na záda ranec s rachejtlemi a zvedal hůl. „Chci jít dovnitř třeba přes tebe, když budu muset.“ Došel si za komín pro plechovou krabičku. Držátko bylo ještě teplejší než předtím.

„Ti tvoji přátelé,“ ozval se náhle Sandar. „Nejsou to náhodou tři ženy?“

Mat se na něj zamračil a přál si, aby bylo dost světla a on muži jasně viděl do obličeje. Ten chlapík mluvil nějak divně. „Co ty o nich víš?“

„Vím, že jsou v Kameni. A taky vím o malé brance u řeky, kudy si lovci zlodějů můžou vyžádat průchod s vězněm, aby ho odvedli do cely. Ony musejí být v celách. Jestli mi věříš, hráči, tak nás můžu dostat až tam. Co se stane potom, záleží na náhodě. Třeba nás tvoje štěstí dostane v pořádku ven.“

„Já měl vždycky štěstí,“ řekl Mat pomalu. Cítím dost štěstí na to, abych mu uvěřil? Představa, že by měl předstírat vězně, se mu moc nelíbila. Připadalo mu, že by se předstírání až příliš snadno mohlo změnit ve skutečnost. Ale nebylo to o mnoho větší riziko, než snažit se vyšplhat sto padesát loktů či víc kolmo vzhůru a potmě.

Zadíval se na městskou hradbu a ztuhl. Po hradbě plynuly stíny, matné obrysy klusajících Aielů, tím si byl jist. Muselo jich být víc než sto. Zmizeli, ale teď rozeznal stíny pohybující se po stěně útesu, která tvořila stranu Tearského Kamene. Tolik k cestě tamtudy. Ten první chlapík to možná zvládl dovnitř, aniž by spustil poplach – Rhuarkův bojový křik – ale stovka nebo víc Aielů, to bude jako rozeznít zvony. Ale mohli by vyvolat zmatek, který by odvrátil pozornost od nich. Jestli vyvolají rozruch někde nahoře v Kameni, tak ten, kdo bude hlídat cely, nebude věnovat příliš velkou pozornost chytači zlodějů přivádějícímu zloděje.

A já bych k tomu zmatku mohl trochu přispět. Dost tvrdě jsem na tom pracoval. „No dobře, chytači zlodějů. Ale ne aby ses na poslední chvíli rozhodl, že jsem opravdickej vězeň. Jakmile trochu rozhrabu to mraveniště, vydáme se k tý tvý brance.“ Měl dojem, že se Sandar mračí, ale nehodlal mu vykládat víc, než bude muset.

Sandar ho sledoval po střechách s naprostou lehkostí a stejně lehce za Matem stoupal do vyšších pater. Poslední střecha byla jen o maličko nižší než koruna městské hradby a vedla přímo k ní, takže se stačilo vytáhnout nahoru, nebylo třeba nikam lozit.

„Co to děláš?“ špitl Sandar.

„Počkej tu na mě.“

S plechovou krabičkou pověšenou na jedné ruce a holí vodorovně před sebou se Mat zhluboka nadechl a vykročil ke Kameni. Snažil se nemyslet na to, jak hluboko pod ním začíná dlažba. Světlo, ta zatracená věc je na sáh široká! Mohl bych po ní zatraceně chodit i s páskou přes oči a ve spánku! Sáh na šířku ve tmě a přes patnáct sáhů dolů. Snažil se taky nemyslet na to, že tam Sandar nemusí být, až se vrátí. Už se skoro poddal té hloupé představě, že bude hrát zloděje, jehož ten chlap chytil, ale stále mu připadalo vysoce pravděpodobné, že až se vrátí na střechu, bude Sandar pryč, možná si právě jde pro další muže, aby ho chytil doopravdy. Nemysli na to. Prostě udělej, co máš. Aspoň se konečně přesvědčíš, jaké to je.

Zrovna jak čekal, byla ve zdi Kamene střílna právě nad koncem hradby, hluboká škvíra vysekaná do skály, vysoká a vhodná k tomu, aby tudy mohl lučištník vystřelit. Kdyby byl Kámen napaden, vojáci uvnitř by chtěli mít možnost zastavit každého, kdo by se vydal tudy. Ve střílně byla tma. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá. To bylo něco, nač se také snažil nemyslet.

Rychle si položil plechovku k nohám, opřel hůl o zeď a shodil si ranec ze zad. Spěšně ho vecpal do střílny tak daleko, jak jenom dosáhl. Chtěl, aby se co nejvíc hluku odehrálo uvnitř. Potom odhrnul růžek naolejované látky a odhalil tak svázané zápalné šňůry. V hostinci nad tím sice musel nějakou chvíli dumat, ale pak přiřízl šňůry tak, aby odpovídaly té nejkratší, a kousky použil k tomu, že svázal šňůry k sobě. Měly by se všechny odpálit zároveň a vydat rány i světlo, které by mělo stačit k tomu, aby to vzbudilo i mrtvého.

Víčko plechové krabičky už bylo tak horké, že si musel dvakrát pofoukat prsty, než je dokázal sundat – přál si znát tento trik, co uměla Aludra, když tenkrát tak snadno zapálila lucernu – a objevil se uhlík ležící na písku. Drátěné držadlo vytvořilo kleštičky, a když trochu zafoukal, rozžhavil se uhlík znovu doruda. Mat se rozpáleným uhlíkem dotkl spojených šňůr, a jak se zasyčením vzplanuly, nechal uhlík i s kleštičkami spadnout ze zdi, popadl hůl a vrhl se po hradbě zpátky.

Tohle je šílené, říkal si při běhu. Mně je jedno, jak velkou ránu to vydá. Mohl bych si srazit vaz při tom!

Rachot, který se ozval za jeho zády, byl ten nejsilnější zvuk, jaký kdy slyšel. Do zad ho uhodila obrovitánská pěst a vyrazila mu dech dřív, než stačil dopadnout na hradbu. Zůstal ležet rozplácnutý na břiše na koruně hradební zdi a jen tak tak zachytil hůl, když už přepadala přes okraj. Chvíli tam jen tak ležel a snažil se znovu rozhýbat plíce. Snažil se nemyslet na to, jak tentokrát musel spotřebovat už všechno své štěstí na to, aby nespadl z hradby. V uších mu zvonilo hlasitě, jako o klekání v Tar Valonu.

Opatrně se zvedl a ohlédl se ke Kameni. Ze střílny stoupal oblak dýmu. Za ním vypadala nezřetelná střílna jaksi jinak než předtím. Byla větší. Nechápal jak a proč, ale určitě byla větší.