Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„Tohle ani nebylo třeba, abych to poznala,“ připojila Moirain. „Perrine, zdálo se ti v noci o Randovi?“

„Ano,“ připustil. „Byl v Srdci Kamene a držel ten meč –“ cítil, jak Zarin vedle něj přešlápla – „ale to mi v poslední době dělalo tolik starostí, takže není divu, že se mi o tom zdá. Včera se mi zdály samý noční můry.“

„Vysoký muž?“ ozvala se Zarin. „S narudlými vlasy a šedýma očima? A drží něco, co září tak jasně, až tě z toho bolí oči? Na místě, kde jsou samý velký sloupy z krevele? Kováři, řekni mi, že se ti nezdálo tohle.“

„Vidíš,“ řekla Moirain. „Dneska jsem slyšela právě tenhle sen vyprávět snad stokrát. Všichni hovoří o nočních můrách – Be’lal si očividně nedává práci s tím, aby své sny odstínil – ale tenhle byl hlavní.“ Náhle se zasmála. Znělo to jako tiché, chladné zvonečky. „Lidé říkají, že to je Drak Znovuzrozený. Říkají, že přichází. Vystrašeně si o tom šeptají na nárožích, ale říkají to.“

„A co Be’lal?“ zeptal se Perrin.

Moirainina odpověď byla jako tasená ocel. „S tím to vyřídím dneska v noci.“ Neucítil z ní ani závan strachu.

„ My to s ním dneska v noci vyřídíme,“ opravil ji Lan.

„Ano, můj gaidine. My to s ním vyřídíme.“

„A co budeme dělat my? Sedět tu a čekat? Já už jsem se načekal v horách, že mi to stačí na celý život, Moirain.“

„Ty a Loial – a Zarin – půjdete do Tar Valonu,“ sdělila mu klidně. „A zůstanete tam, dokud to neskončí. Tam budete v největším bezpečí.“

„Kde je ogier?“ zeptal se Lan. „Chci, abyste vy tři vyrazili na cestu na sever co nejrychleji.“

„Asi nahoře,“ prohodil Perrin. „Ve svým pokoji nebo možná v jídelně. V oknech se tam svítí. On pořád pracuje na těch svých poznámkách. Asi bude mít v tý svý knize spoustu vyprávění o tom, jak jsme pořád utíkali.“ Hořkost v hlase ho samotného překvapila. Světlo, ty hlupáku, přece se nechceš postavit jednomu ze Zaprodanců. Ne. Ne, ale z utíkání už jsem unavený. Pamatuju se, jak jsem jednou neutekl. Pamatuju se, jak jsem zůstal a bojoval, a to bylo mnohem lepší. I když jsem si myslel, že tam umřu, bylo to lepší než tohle.

„Najdu ho,“ nabídla se Zarin. „Já se nestydím za to, že z tohohle boje uteču ještě moc ráda. Muži bojují, když by měli utýct, a hlupáci bojují, když by měli utýct. Ale to vlastně nemusím říkat dvakrát.“ Vykročila dopředu, a když vstoupili do hostince, její úzké rozstřižené suknice tiše šustily.

Cestou za Zarin ke schodům se Perrin rozhlédl po šenku. U stolů bylo méně lidí, než čekal. Někteří seděli sami, s otupělými pohledy, ale pokud byli u jednoho stolu dva či tři lidé, vystrašeně si šeptali tak tiše, že je skoro ani on neslyšel. Přesto třikrát zachytil slovo „Drak".

Když vyšel do schodů, zaslechl další tichý zvuk, náraz, jak něco spadlo v soukromé jídelně. Zadíval se do chodby. „Zarin?“ Žádná odpověď se neozvala. Cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě a tiše se vydal k jídelně. „Zarin?“ Otevřel dveře. „Faile!“

Ležela na podlaze u stolu. Když nakročil, aby se vrhl za ní do místnosti, zarazil ho Moirainin velitelský výkřik.

„Stůj, hlupáku! Stůj, je-li ti život milý!“ Pomalu se blížila chodbou a otáčela hlavou, jako by se snažila něco zaslechnout nebo zahlédnout. Lan ji následoval s rukou na meči – a s výrazem, jako by již věděl, že tady mu ocel nebude k ničemu. Moirain se k němu připojila ve dveřích a zastavila se. „Ustup, Perrine. Ustup!“

S bolestí hleděl na Zarin. Na Faile. Ležela tam jako bez života. Konečně se přiměl couvnout ode dveří, které nechal otevřené, a postavil se tak, aby na ni viděl. Vypadala úplně jako mrtvá. Hruď se jí nezvedala. Chtělo se mu zavýt. Zamračil se a sevřel ruku v pěst. Tu ruku, kterou předtím otevřel dveře do místnosti. Otevíral a zavíral prsty. Silně to brnělo, jako by si narazil brňavku. „Ty nic neuděláš, Moirain? Jestli ne, tak jdu k ní.“

„Stůj tady, nebo nikam nepůjdeš,“ zarazila ho Moirain klidně. „Co to má u pravé ruky? Jako by to upustila, když padala. Nedokážu to rozeznat.“

Zlostně se na ni zamračil a pak nahlédl do pokoje. „Ježka. Vypadá to jako ježek vyřezaný ze dřeva. Moirain, řekni mi, co se tu děje! Co se stalo? Řekni mi to!“

„Ježek,“ zamumlala Aes Sedai. „Ježek. Mlč, Perrine. Musím přemýšlet. Cítila jsem, jak se to spustilo. Cítím zbytky vláken, která musela být spletena, aby to mohlo být nastaveno. Duch. Čistý duch a nic jiného. Skoro nikdo nepoužívá čisté prameny ducha! Proč mě ten ježek přiměl přemýšlet o duchu?“

„Cítilas, jak se něco spustilo, Moirain? Co bylo nastaveno? Past?"

„Ano, past,“ řekla a podráždění vytvářelo v její masce chladné vyrovnanosti jemné prasklinky. „Past nalíčená na mne. Kdyby se Zarin nehnala dopředu, já bych byla první, kdo by do té místnosti vstoupil. S Lanem bychom sem určitě přišli spřádat plány a čekat na večeři. Teď na večeři čekat nebudu. Buď zticha, jestli chceš, abych tomu děvčeti vůbec pomohla. Lane! Přiveď mi toho hostinského!“ Strážce odplul dolů po schodech.

Moirain přecházela po chodbě a občas se zastavila a z hlubin své kapuce se zadívala dveřmi do místnosti. Perrin neviděl žádné známky toho, že by byla Zarin naživu. Hruď se jí ani nehnula. Snažil se zaslechnout, zda jí tluče srdce, ale dokonce ani se svýma bystrýma ušima to nedokázal.

Když se Lan vrátil a vlekl s sebou za tlustý krk vyděšeného Juraha Hareta, Aes Sedai se k plešatějícímu muži rychle obrátila. „Slíbils, že tu místnost necháš pro mne, mistře Harete.“ Hlas měla tvrdý a výslovnost ostrou jako stahovací nůž. „Že tam nedovolíš vstoupit ani služebné, aby tam poklidila, pokud u toho nebudu. Kdo tam vstoupil, mistře Harete? Pověz!“

Haret se třásl jako miska pudinku. „J-jenom ty d-dvě urozený dámy, paní. O-ony t-tu ch-chtěly pro tebe nechat překvapení. Přísahám, paní. O-ony mi t-to ukázaly. Maličkého je-ježečka. O-ony říkaly, ž-že budeš překvapená.“

„Byla jsem překvapená, mistře hostinský,“ pravila Moirain tiše. „Teď odejdi! A jestli o tom jenom špitneš, třebas ve spánku, strhnu ti tenhle hostinec, že ti zůstane jenom díra v zemi.“

„A-ano, paní,“ šeptal roztřeseně. „To přísahám! Přísahám!“

„Jdi!“

Hostinský upadl na kolena, jak spěchal ke schodům, a dolů se škrábal provázen ranami, které prozrazovaly, že nejednou spadl i tam.

„Ví, že jsem tady,“ řekla Moirain strážci, „a našel někoho z černých adžah, aby nalíčil svou past, i když si teď možná myslí, že jsem se do ní chytila já. Byl to jenom maličký záblesk síly, ale možná je dost silný, aby ho vycítil.“

„Takže nebude mít podezření, že přicházíme,“ pravil klidně Lan. Skoro se usmíval.

Perrin na ně hleděl s vyceněnými zuby. „A co ona?“ chtěl vědět. „Co jí to udělali, Moirain? Je naživu? Nevidím ji dýchat.“

„Žije,“ odvětila pomalu Moirain. „A já nemohu, neodvažuji se, k ní přiblížit, abych zjistila víc, ale je živá. Jistým způsobem... spí. Jako spí medvěd v zimě. Srdce jí tluče tak pomalu, že mezi jednotlivými stahy napočítáš několik minut. A stejně pomalu i dýchá. Spí.“ Dokonce i zpod kapuce cítil, že na něj upírá oči. „Bojím se, že není tady, Perrine. Už není ve svém těle.“

„Co tím myslíš, že není ve svém těle? Světlo! Nechceš snad říct, že jí... sebrali duši. Jako šedým mužům!“ Moirain zavrtěla hlavou a on si oddechl úlevou. Na prsou ho bolelo, jako by nedýchal od chvíle, co promluvila naposledy. „Tak kde je, Moirain?“