Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

„To nevím,“ odvětila. „Mám jisté tušení, ale určitě to nevím.“

„Tušení, náznak, cokoliv! Ať shořím, kde je?“ Lan přešlápl, jak mluvil drsně, ale Perrin věděl, že by se pokusil zlomit i strážce jako železo přes utínku, kdyby se ho v této chvíli pokusil zastavit. „Kde?“

„Nevím toho moc, Perrine.“ Moirainin hlas byl jako chladná, necitelná hudba. „Vzpomněla jsem si na to málo, co vím o spojení vyřezávaného ježka s duchem. Ta řezba je ter’angrial, který naposledy studovala Corianin Nedeal, poslední snílek, kterého Věž měla. Nadání, kterému se říká snění, je záležitostí ducha, Perrine. Není to něco, co bych kdy studovala. Moje nadání leží jinde. Myslím, že Zarin byla lapena ve snu, možná dokonce ve světě snů, Tel’aran’rhiodu. Všechno, co je její osobností, je uvnitř toho snu. Všechno. Snílek tam posílá jen část sebe. Jestli se Zarin brzy nevrátí, její tělo zemře. Možná bude žít dál ve snu. To nevím.“

„Je toho hodně, co nevíš,“ vrčel Perrin. – Zadíval se do pokoje a bylo mu do pláče. Zarin vypadala tak malá, jak tam tak ležela, tak bezmocná. Faile. Přísahám, že ti odteď budu říkat jenom Faile. „Tak proč něco neuděláš?“

„Past sklapla, Perrine, ale je to past, která sklapne znovu za každým, kdo do té místnosti vstoupí. Nedokázala bych se k ní dostat dřív, než by to dostalo mě. A já mám dneska v noci něco důležitého na práci.“

„Světlo tě spal, Aes Sedai! Spal i tvoji práci! Tenhle svět snů, je jako vlčí sny? Říkalas, že ti snílkové občas vídávali vlky.“

„Řekla jsem ti vše, co jsem mohla,“ prohlásila Moirain ostře. „Je čas, abys šel. My s Lanem musíme do Kamene. To teď nemůže počkat.“

„Ne.“ Řekl to tiše, ale když Moirain otevřela ústa, zvedl hlas. „Ne! Já ji neopustím!“

Aes Sedai se zhluboka nadechla. „Nuže dobrá, Perrine.“ Hlas měla jako led, klidný, hladký, studený. „Zůstaň, jestli chceš. Snad dnešní noc přežiješ. Lane!“

Spolu se strážcem se vydala k jejich pokojům. Ve chvíli se vrátili, Lan měl na sobě měňavý plášť, a vzápětí bez dalšího slova zmizeli na schodech.

Perrin se dál otevřenými dveřmi díval na Faile. Musím něco udělat. Jestli to je jako vlčí sny...

„Perrine,“ zaduněl za ním Loial, „co se stalo s Faile?“ Ogier se blížil chodbou bez kabátce, s prsty od inkoustu a brkem v ruce. „Lan mi řekl, že musím odejít, a pak vykládal něco o Faile a o pasti. Co tím myslel?“

Perrin mu nepřítomně vypověděl, co říkala Moirain. Mohlo by to fungovat. Mohlo! Musí! Překvapilo ho, když Loial zavrčel.

„Ne, Perrine, to není správné! Faile byla tak volná. Není správné chytit ji do pasti!“

Perrin vzhlédl k Loialovi a náhle se rozpomněl na staré příběhy, v nichž se tvrdilo, že ogierové jsou nesmiřitelní nepřátelé. Loial měl uši přitisknuté k hlavě a široký obličej tvrdý jako kovadlinu.

„Loiale, chci zkusit Faile pomoct. Ale při tom budu sám úplně bezmocný. Ohlídáš mi záda?“

Loial zvedl obrovské ruce, v nichž tak opatrně držíval knihy, a silné prsty měl sevřené, jako by drtil kámen. „Nikdo přese mne neprojde, dokud budu živ, Perrine. Ani myrddraal, ani sám Temný.“ Řekl to, jako by prostě konstatoval holý fakt.

Perrin kývl a znovu pohlédl do dveří. Musí to fungovat. Je mi jedno, jestli mě Min varovala před ní nebo ne! Se zavrčením skočil k Faile a natáhl ruku. Měl dojem, že ještě než ztratil vědomí, dotkl se jejího kotníku.

Ať už ta snová past byla Tel’aran’rhiod či nikoliv, Perrin to nepoznal, ale věděl, že je to vlčí sen. Kolem byla zvlněná travnatá pláň s roztroušenými houštinami. Na okraji lesíka zahlédl pasoucí se vysokou a přes pláň se hnalo dlouhými skoky stádečko jakési zvěře připomínající vidloroha, ale s dlouhými rovnými rohy. Pachy, které přinášel vítr, mu prozradily, že je to zvíře vhodné k jídlu, a jiné pachy mluvily o lepší kořisti všude kolem něj. Tohle byl vlčí sen.

Uvědomil si, že má na sobě dlouhou koženou vestu kováře a paže má holé. A u pasu ho cosi tížilo. Sáhl po sekeře, ale ve smyčce nebyla sekera. Prsty se dotkl hlavice těžkého kovářského kladiva. Měl z toho dobrý pocit.

Před ním se zjevil Hopsal.

Opět přicházíš jako hlupák. Provázela to představa štěněte strkajícího čumáček do dutého kmene, aby si mohlo líznout medu, přestože ho do hlavy bodají včely. Nebezpečí je větší než dřív, Mladý býku. Ve snech chodí zlí tvorové. Bratři a sestry se vyhýbají kamenným horám, které navršili dvounožci, a skoro se bojí snít jeden pro druhého. Musíš odejít!

„Ne,“ řekl Perrin. „Někde tady je lapená Faile. Musím ji najít, Hopsale. Musím!“ Cítil, jak se v něm cosi pohybuje a mění. Podíval se dolů na nohy porostlé hustou srstí a široké tlapy. Jako vlk byl ještě větší než Hopsal.

Jsi tu příliš silně přítomný! V tomto sdělení byl šok. Zemřeš, Mladý býku!

Jestli neosvobodím sokolici, je mi to jedno, bratře.

Tak vzhůru na lov, bratře.

Oba vlci se spolu rozběhli proti větru přes rozlehlou pláň, hledajíce sokolici.

Střechy Tearu nejsou zrovna vhodným místem, kde by měl v noci pobývat rozumný muž, usoudil Mat, když se rozhlížel po měsíčních stínech. Necelých padesát kroků široká ulice, nebo snad uzoučké náměstí, oddělovalo Kámen od střechy, na níž se krčil ve výšce tří poschodí nad dlažbou. Ale kdy jsem já byl rozumný? Jediní lidé, které jsem potkal, co byli pořád rozumní, byli tak nudní, že jen dívat se na ně vás dokázalo uspat. Ať už to byla ulice či náměstí, od soumraku už obešel celý Kámen. Ulice, či náměstí, nevedly jedině na tu stranu, kde tekla řeka. Tam Erinin protékala přímo podél paty pevnosti, a přerušovala ji jen městská hradba. Ta byla jen o dva domy dál po jeho pravici. Prozatím vypadala koruna hradby jako nejlepší cesta do Kamene, ale rozhodně by se po ní nevydal s nadšením.

Sebral svou hůl a malou plechovou cínovou krabičku s cínovým držátkem a došel k cihlovému komínu o kousek blíž k hradbě. Balíček rachejtlí – tedy to, co bylo balíčkem rachejtlí, než na něm trochu zapracoval u sebe v pokoji – měl na zádech. Nyní to byl spíš ranec, všechny rachejtle byly svázány k sobě tak pevně, jak jen zvládl, ale přesto byl svazek příliš velký, aby ho potmě nosil po střechách. O něco dřív mu kvůli rachejtlím uklouzla noha. Shodil tašku ze střechy a vzbudil nějakého muže v ložnici pod sebou, který začal křičet: „Zloděj!", takže musel uprchnout. Teď si ranec bezmyšlenkovitě upravil a přikrčil se ve stínech za komínem. Po chvíli krabičku odložil, protože držátko začalo být příliš teplé na dotek.

Cítil se trochu bezpečněji, když tak obhlížel Kámen ze stínu, ale stejně ten pohled nebyl příliš povzbudivý. Městská hradba nebyla zdaleka tak silná jako v jiných městech, třeba Caemlynu nebo Tar Valonu, měla jen asi půl sáhu na šířku, a podpíraly ji mohutné kamenné pilíře, nyní zahalené temnotou. Půl sáhu pro chůzi samozřejmě zcela dostačovalo, až na to, že na obě strany to bylo dolů dobrých deset sáhů. Tmou na tvrdé dláždění. Ale některé z těch zatracených domů mají zadní stěnu přímo u hradby, takže bych to nahoru snadno zvládl, a vede to zatraceně rovně do toho zatracenýho Kamene!