Robert Jordan - Drak Znovuzrozený

To byla sice pravda, ale nijak ho to pomyšlení neuklidnilo. Stěny Kamene vypadaly jako skalní útesy. Znovu si je celé přeměřil a říkal si, že by měl být schopen vylézt nahoru. Ovšemže to dokážu. Jsou skoro jako ty skály v pohoří Oparů. Dobrých padesát sáhů přímo nahoru, pak začínalo cimbuří. I níž musely být střílny, ale on je ve tmě neviděl. A úzkou střílnou by se stejně neprotáhl. Padesát zatracených sáhů. Možná šedesát. Ať shořím, tam by nevyšplhal dokonce ani Rand. Ale byla to jediná cesta, kterou našel. Všechny brány, které viděl, byly zavřené a vypadaly dost silné, aby zastavily i stádo buvolů, a navíc skoro každou hlídal aspoň tucet vojáků v přilbicích a kyrysech a s meči u boku.

Náhle zamrkal a zašilhal na bok Kamene. Tam nějaký hlupák opravdu šplhal, byl vidět jen jako stín pohybující se v měsíčním světle. Už byl v polovině cesty a na chodník pod jeho nohama to bylo dobrých pětatřicet sáhů. Je to ale hlupák. No, já jsem úplně stejný trouba, protože já jdu taky nahoru. Ať shořím, on nejspíš nahoře spustí poplach a pak chytnou i mě. Lezce už neviděl. Kdo to, pro Světlo, je? A co záleží na tom, kdo to je? Ať shořím, ale tohle je tedy pěkně pitomý způsob, jak vyhrát sázku. Budu od každé chtít hubičku, i od Nyneivy!

Posunul se, aby lépe viděl na hradbu, a snažil se vybrat vhodné místo, kde začít šplhat. Náhle se mu o hrdlo opřela ostrá ocel. Bez přemýšlení srazil čepel stranou a holí muži podrazil nohy. Někdo jiný podrazil nohy jemu a on upadl málem přímo na muže, kterého předtím srazil. Překulil se na střešní tašky, pustil ranec s rachejtlemi – Jestli to spadne na zem, zlámu jim vazy! – a zavířil holí. Cítil, jak narazila na tělo, pak znovu, a zaslechl zachrčení. Pak se mu o hrdlo opřely dva hroty.

Ztuhl s rozpaženýma rukama. Hroty krátkých oštěpů, matné, takže se na nich měsíční světlo téměř vůbec neodráželo, se mu tiskly do kůže, a stačilo malinko přitlačit a tekla by krev. Sledoval je nahoru k tvářím těch, co zbraně drželi, ale útočníci měli hlavy zahalené a na obličejích černé závoje, takže jim byly vidět jenom oči, které ho však upřeně pozorovaly. Ať shořím, já musel narazit na skutečné zloděje! Co se stalo s mým štěstím?

Usmál se, hodně otevřeně, aby mu v měsíčním světle byly vidět i zuby. „Nechci vám překážet v práci, takže když mě necháte jít, nechám na pokoji i já vás a nic neřeknu.“ Zahalení muži se nepohnuli a jejich oštěpy také ne. „Já taky nechci způsobit hluk, jako vy. Neprozradím vás.“ Stáli tu jako sochy a pozorovali ho. Ať shořím, na tohle nemám čas. Je čas hodit kostky. Na jeden mrazivý okamžik měl pocit, že ta slova nějak nejsou v pořádku. Sevřel pevněji hůl, která ležela vedle něj – a málem nahlas vykřikl, když mu někdo prudce dupl na zápěstí.

Stočil oči, aby viděl, kdo to byl. Ať shořím jako hlupák, zapomněl jsem na toho, co jsem na něj spadl. Ale za mužem, jenž mu stál na ruce, zahlédl pohnout se dalšího a usoudil, že možná bylo docela dobře, že svou hůl nedokázal použít.

Bota, která mu spočívala na ruce, byla z měkké kůže, zašněrovaná až ke koleni. Něco mu to připomnělo. Bylo to něco o muži, kterého potkali v horách. Přelétl očima po tmou zahalené postavě nahoru a snažil se rozpoznat barvy jejího oděvu – připomínaly stíny, barvy, které až příliš dobře splývaly s temnotou, takže je nebylo jasně vidět – přes tesák, jejž měl muž připjatý u boku, vzhůru k tmavému závoji přes obličej. Černě zahalený obličej. Černě zahalený.

Aiel! Ať shořím, co tady dělají ti zatracení Aielové? Srdce mu spadlo až někam do spodků, když si vzpomněl, že slyšel, jak se Aielové zahalují, když chtějí zabíjet.

„Ano,“ řekl mužský hlas. „jsme Aielové.“ Mat sebou trhl. Neuvědomil si, že promluvil nahlas.

„Na někoho překvapeného jsi tančil docela dobře,“ ozval se hlas mladé ženy. Měl pocit, že právě ta mu stojí na zápěstí. „Jindy bychom možná měli čas zatančit si s tebou správně.“

Mat se začal usmívat – Jestli si se mnou chce zatancovat, tak mě aspoň nemůže chtít zabít! – ale pak se místo toho zamračil. Vzpomněl si, že Aielové občas říkají něco jiného, než mají zrovna na mysli.

Oštěpy byly odsunuty a něčí ruce mu pomohly na nohy. Setřásl je a oprášil se, jako by stál někde v šenku, místo na setmělé střeše se čtyřmi Aiely. Vždycky se vyplácelo dát druhému najevo, že máte pevné nervy. Aielové měli u pasů nejen tesáky, ale i toulce, a na zádech další krátké oštěpy spolu s luky v pouzdrech. Dlouhé hroty oštěpů jim vyčnívaly nad ramenem. Zaslechl sám sebe, jak si pobrukuje: „Dolů až na dno studny", a honem toho nechal.

„Co tu děláš?“ zeptal se mužský hlas. S těmi závoji si Mat nebyl jist, který z nich vlastně promluvil. Tento muž však měl hlas starší, sebevědomý, zvyklý velet. Mat měl dojem, že mezi nimi poznává aspoň tu ženu. Byla jediná, kdo byl menší než on, a i to jen o kousek. Ostatní byli nejméně o hlavu vyšší. Zatracení Aielové, pomyslel si. „Už hezkou chvíli tě pozorujeme,“ pokračoval ten starší muž, „pozorovali jsme, jak hledíš na Kámen. Prohlížel sis ho ze všech stran. Proč?“

„Mohl bych se vás zeptat na totéž,“ ozval se jiný hlas. Mat byl jediný, kdo sebou trhl, když ze stínu vystoupil muž v nabíraných spodcích. Tenhle byl zřejmě bosý, aby se mu na střešních taškách lépe chodilo. „Myslel jsem, že tu najdu zloděje, ne Aiely,“ pokračoval ten muž, „ale nemyslete si, že se bojím vaší přesily.“ Štíhlá hůl, vysoká asi jako ten muž, tiše zabzučela, jak s ní rychle zatočil. „Jmenuju se Juilin Sandar a jsem lovec zlodějů a rád bych věděl, co děláte na střeše a proč pozorujete Kámen.“

Mat potřásl hlavou. Kolik zatracených lidí je dneska v noci na střeše? Teď už by se měl objevit jenom Tom a zahrát na harfu, nebo někdo, kdo hledá hostinec. Zatracený chytač zlodějů! Napadlo ho, proč asi tu ti Aielové jen tak postávají.

„Na měštěnína se umíš dobře plížit,“ poznamenal onen starší muž. „Ale proč nás sleduješ? Nic jsme neukradli. Proč ses dneska v noci sám tak často díval na Kámen?“

I v měsíčním světle bylo Sandarovo překvapení zřejmé. Trhl sebou a otevřel ústa – a znovu je zavřel, když ze šera za ním vystoupili čtyři další Aielové. S povzdechem se opřel o svou štíhlou hůl. „Zdá se, že jsem se lapil sám,“ zabručel. „Zdá se, že já budu muset zodpovědět vaše otázky.“ Zadíval se na Kámen a pak zavrtěl hlavou. „Já... jsem dneska udělal něco... co mi dělá starosti.“ Znělo to, jako by mluvil sám k sobě a snažil se rozluštit nějakou záhadu. „Jedna moje část říká, že to, co jsem udělal, bylo správné, že musím poslouchat. Tedy když jsem to dělal, rozhodně mi to správné připadalo. Ale takový malý hlásek mi říká, že... jsem někoho zradil. Jsem si jistý, že se ten hlásek mýlí, a taky je velice slabý, ale nepřestává.“ Zarazil se a znovu zavrtěl hlavou.

Jeden z Aielů kývl – a promluvil hlasem toho staršího muže. „Jsem Rhuark z klanu Devět údolí Taardad Aielů, a kdysi jsem byl Aethan Dor, Rudý štít. Rudé štíty občas dělají to, co vaši lovci zlodějů. Říkám to, abys pochopil, že vím, co děláš, a jaký musíš být člověk. Nechci ti ublížit, Juiline Sandare z lovců zlodějů, ani lidem tvého města, ale nestrpím, abys vydal bojový křik. Jestli zůstaneš zticha, budeš žít. Jestli ne, zemřeš.“