Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Jaká škoda, že v překrásném křišťálovém moři žije taková havěť! Chtěla bych se tu vykoupat, kdybych neměla skafandr,“ končila smutně Tivisa.

„Copak ty nepozoruješ všude na Tormansu jednu zvláštní zákonitost?“ zeptal se Tor Lik. „Na všech krásných místech, budovách i v lidech je vždycky něco špatného.“

„Milý Afi,“ oslovila Tivisa Tora přátelskou přezdívkou, jakou si na Zemi vymyslili pro astrofyziky, a rozčechrala mu trochu vlasy, „nejvyšší čas, aby ses vrátil na hvězdolet.

Nostalgie tě přepadá stále častěji…“

„Máš pravdu. Vstoupil jsem na tuhle zpustošenou planetu jako do uschlé zahrady, z níž nevede žádný východ!“

„Copak člověk tak změnil celou planetu?“ zeptal se Gen Atal a představil si na okamžik nevyčerpatelnou štědrost Země.

„Zdroje každé planety jsou omezené,“ odpověděl Tor.

„Nelze brát, aniž člověk dává.“

„Ano, viděli jsme mnoho smutných věcí,“ souhlasila Tivisa. „Vybitá zvěř i vyhubené velké ptactvo, vylovené ryby, jedlí měkkýši i vodní řasy. Všechno se snědlo v době katastrofálního Století Hladu. Krátkozraká honba za množstvím, lácí i masovostí výrobků otrávila řeky, jezera, moře.

Řeky vyschly po vykácení lesů a silném odpařování vodních nádrží. Jezera se postupně zanášela zvýšenou koncentrací soli. Pitná voda je skoro všude stejně drahá jako potraviny.

Stačí sotva pro zemědělství této ubohé planety. Na odsolení nemají dostatek energie. Výrazné polární čepičky zde nejsou, a tudíž ani zásoby sladkovodního ledu. A dobytkářství?

Viděli jste jejich skot? Biologicky jsou to stejné kozy, které kdysi zachránily biblickou civilizaci, ale zničily veškeré rostlinstvo na březích Středozemního moře.“

„Jestlipak vůbec chápou, co napáchali?“ zeptal se Gen Atal. „Mluvili jste s vědci v biologických ústavech?“

„Myslím, že chápou. Ale jejich biologie je zastaralá a redukuje se hlavně na selekci, praktickou anatomii, fyziologii a její lékařská odvětví. Nestačili dokonce ani prostudovat vlastní zvířenu, než vyhynula. To už je ztraceno navždy.“

„Navždy! Nějak příliš často zde slyším to slovo, pro člověka nesnesitelné,“ řekl Tor Lik a odmlčel se s pohledem upřeným na moře.

Průzračná voda vpředu se rozčeřila. Pozemšťané měli zpočátku dojem, že na povrch vypluly spletené řasy. Ale z neurčité hmoty se vynořila celá houšť svíjejících se chapadel modrozelené barvy. Vzpínala se až čtyři metry nad hladinu, kroutila se a mrskala do všech stran zploštělými rudými konci.

Loď učinila prudký obrat, setrvačnost vrhla astronauty na stěnu kabiny a levý doutník plováku se zvedl nad vodu.

Motory zahřměly a za zpěněnou hradbou příšera zmizela.

Oba Tormanťané se o něco tiše přeli. Kormidelník zřejmě zvítězil a rukou ukazoval někam stranou od břehu obloženého kamennými deskami.

„Nepřistaneme přímo u města,“ vysvětlil svým pasažérům druhý Tormanťan. „Kolem přístaviště je velká hloubka a mohli by nás napadnout limaji. Ještě nikdy se neobjevili tak blízko u města. Stranou je mělčina, kam se nedostanou; tam přistaneme. Ale budete muset udělat značnou okliku pěšky.“

„Z dálky strach nemáme,“ usmála se Tivisa.

„A nebojíme se ani téhle havěti,“ vpadl do hovoru Tor Lik. „Naši roboti je zaženou nebo zničí!“

„Proč zbytečně plýtvat bateriemi?“ namítla Tivisa.

„Gen sice přinesl čerstvé, ale máme před sebou dlouhou cestu.“

„Tivisa má pravdu. V hlavním městě tvrdili, že tu číhají různá nebezpečí. Kromě toho při útoku ve vodě spotřebujeme dvojnásobné množství energie.“

Tor Lik zvedl ruku k čelu na znamení, že se podrobuje.

Pod lodí vystupoval z hloubky svah mělčiny. Průvodci dovolili astronautům vstoupit na palubu. Těžký nehybný vzduch byl cítit kysličníkem dusnatým. Jako by ve zdejší přírodě převládaly neživotné chemické procesy. Ukázalo se, že podivuhodně rovné zelené dno tvoří zpevněné vrstvy jílu. Za zádi se táhnula ohromná klubka zvířených usazenin.

„Jak by ses tu mohla koupat, Tiviso?“ ukázal Gen Atal na dno. „Tady zapadneš až nad hlavu.“

Motory se rozehřměly, kolem zavířila kalná voda. Lodivod plnou silou vrhl plavidlo na pobřežní val z písku a drobných oblázků. Odtud se Pozemšťané po široké desce bez námahy dostali na břeh a převedli tam i své devíti nožky.

„Kdy se pro vás máme vrátit?“ zeptal se trhanou řečí kormidelník.

„Není třeba,“ řekl Tor a oba mořeplavci si viditelně oddechli.

„Zajdeme hlouběji na pevninu a přejdeme hřeben směrem k rovníku, abychom se dostali na rovinu Men- Zin,“ pokračoval astrofyzik a nahlížel do mapy. „Tam pro nás pošlou letadlo.“

„A prohlédneme si největší mrtvé město na Zadní polokouli,“

dodala Tivisa.

„Kin-Nan-Te!“ zvolal kormidelník a zmlkl.

Jeho druh do něho strčil, přitom se ukláněl astronautům a přál jim „neúchylnou cestu hada“.

Potom Tormanťané rozhoupali plavidlo, loď se odtrhla od mělčiny a zmizela v Zrcadlovém moři.

Pozemšťané, odkázáni teď sami na sebe, shodili šaty, sbalili je do pevných ranečků a připevnili k devítinožkám.

Nato se tři postavy v temně granátovém, malachitově zeleném a skořicově zlatém skafandru vydaly dlouhým neúnavným krokem podél břehu k oválnému prostranství u přístavu. Opuštěné město je přivítalo skličující jednotvárností, charakteristickou pro spěšné a ledabylé stavitelství v epoše populační exploze. Svědčily o tom domy, školy, bývalé zábavní místnosti i nemocnice. Zvláštní zvyk, hromadit ve stísněných čtvrtích objekty pro různé účely, odsuzoval děti, nemocné i staré lidi žít v deprimující nahuštěnosti a brzdil hlučnou dopravu v úzkých ulicích podobných kanálům. To všechno Tivisa i Tor pozorovali už v živých městech.

V nevzhledných souběžných řadách budov s jednotnými okenními otvory nebylo nic tajemného, co obvykle přitahuje návštěvníky opuštěných měst. Pozemšťané spěšně přecházeli jednotvárné ulice plné prachu. Pokřivené pahýly stromů stály bez hnutí v dusném vzduchu a rozpadaly se při prvním doteku. Tor nazdařbůh vešel do budovy, která ho zaujala barevně orámovaným vchodem. Prorezavělé pruhy železobetonových krytin sotva udržovaly stropy.

Tor se rozhodl zajít hlouběji do domu. Ladně oblé kontury interiéru se pronikavě lišily od bezútěšných pravoúhelníků většiny budov. Polokruhovitou halou, přeplněnou zbytky nábytku, vstoupil do kulatého sálu, který mu okamžitě připomněl Zemi. Když se rozhlédl, uviděl, že stěny jsou obloženy dlaždičkami z leštěného dunitu a pyroxenitu, hornin, vyvřelých z nejspodnějších vrstev zemské kůry.

Zřejmě i nejhlubší zóny tormanského povrchu měly stejné složení. Jako by chtěly zdůraznit shodný původ, prosvítaly rudě pod nánosem prachu dva válcovité vlysy. Tor v nich poznal hrubozrnný eklogit s velkými krystaly granátů.

„Tore, kdepak jsi?“ zavolala hlasitě Tivisa a vstoupila za ním.

„Pssst! Odejdi odtud, budova sotva drží pohromadě.“

„Copak jsi objevil zajímavého v té zaprášené místnosti?“

„Je obložena hlubinnými vyvřelinami, které úplně připomínají pozemské. Vnitřní skladba Tormansu je asi Zemi velice podobná. V důsledku toho má planeta skoro stejnou gravitaci i charakter geologických procesů.“

Za městem se prostírala holá rovina, která směrem k horám zvolna stoupala. Vzduch se tetelil horkem a v dálce se rozplývaly tmavé skvrny. Stereoteleskop ukázal, že jsou to první živé stromy.