Ivan Jefremov - Hodina Býka

„Když odpadla potřeba zabíjet kvůli potravě, učinilo lidstvo poslední krok na cestě od nutnosti ke skutečné svobodě člověka. Nebylo to však možné do té doby, než jsme se naučili z rostlinných bílkovin vyrábět živočišné. Místo krav máme továrny na umělé mléko a maso,“ vysvětlil Grif Rift.

„A vy jste došli k závěru, že nelze dospět k opravdu vysokému stupni kultury, dokud se zabíjejí zvířata pro spotřebu?“

„Ano!“

„Vždyť zvířat je zapotřebí pro vědecký výzkum.“

„Ne! Hledejte jiné cesty, ale netýrejte zvířata. Svět je nepředstavitelně složitý, a určitě se vám podaří objevit pravdu i jinými metodami.“

Lékaři a biologové planety Jan-Jachu si vyměnili nedůvěřivé pohledy. Ale znovu a znovu před nimi defilovaly nádherné vědecké ústavy, mnohakilometrové labyrinty paměťových strojů, v nichž byly uloženy informace a zprávy o celé planetě. Naplňovala se slova starověkého básníka, který přál člověku, aby byl „prostý jako vítr, nevyčerpatelný jako moře, s pamětí jako má Země“. A dnes paměť celé planety obsahuje nejen v1ast1ú život, ale i tisíce jiných obydlených světů Velikého Okruhu.

Mnohé inženýrské stavby pronikaly stále hlouběji do zemské kůry. Místo dolů, vyčerpaných už v dávných dobách, pracovaly samosytné hydrotermy, spojené s podpovrchovými uzavřenými proudy v oněch zemských vrstvách, kde vyvěrají juvenilní vody. Tytéž hydrotermální stoupající proudy se na povrchu využívaly v energetických a výhřevných zařízeních.

Tormanťané viděli školy, plné zdravých a veselých dětí, velkolepé slavnosti, na nichž všichni lidé vypadali stejně mladě a svěže. Společenská výchova obyvatele Jan-Jachu neudivila, mnohem spíš je překvapovalo, že nikde nebyly žádné stráže nebo lidé, kteří by měli moc nad ostatními a uchylovali se před okolním světem do chráněných paláců a sadů. Diváky udivovalo, že v žádném z pozemských měst neslyší hluk, hlasitou hudbu či hovor, rachotící a dýmající vozy. Ulice a cesty se podobaly tichým alejím, kde jeden člověk nesmí druhého vyrušovat. Hudba, zpěv, tanec a veselí, tu a tam rozpustilé hry na zemi, ve vodě nebo ve vzduchu, to všechno se odbývalo v místech k těmto účelům určených.

Lidé veselí se nemíchali mezi smutné, děti mezi dospělé.

A ještě další rys pozemského života vyvolal v divácích rozpaky a pochyby. Soukromá obydlí Pozemšťanů, zařízená velmi prostě, připadala obyvatelům Jan-Jachu poloprázdná a chudá.

„Proč bychom měli chtít ještě něco víc než to nejnutnější, když máme kdykoli k dispozici veškerý přepych veřejných místností a zařízení?“ odpovídala Olla Dez na nevyhnutelnou otázku.

A skutečně, obyvatelé Země pracovali, přemýšleli, odpočívali a veselili se v ohromných pohodlných budovách s nádherně zařízenými pokoji a sály uprostřed zahrad, v palácích a chrámech umění a věd.

„Naše společenská zařízení, parky a paláce jsou stále plné lidí a hluku,“ říkali Tormanťané. „Pro množství návštěvníků nelze je udržovat v patřičné čistotě, ani uchránit jejich výzdobu a pěkné zařízení. Proto se naše soukromé byty podobají pevnostem, kde se ukrýváme před vnějším světem a kam ukládáme všechno, co je pro nás obzvlášť cenné.“

„Je těžké naráz pochopit, čím je rozdíl způsoben,“ řekla Olla Dez. „Zřejmě máte rádi hluk, tlačenice a davy lidí.“

„Vůbec ne, to všechno nenávidíme, jako většina duševních pracovníků. Ale každé krásné místo, každý nově postavený palác oddechu je neodvratně hned nabitý lidmi.“

„Myslím, že jsem pochopil, oč jde,“ řekl Sol Sajin. „U vás množství obyvate1stva neodpovídá zdrojům, máte nedostatek společenských zařízení pro odpočinek a zábavu.“

„U vás jsou obě složky v souladu?“

„To je nejh1avnější úkol Rady Ekonomiky. Jen při vzájemné korelaci počtu obyvatel a reálných ekonomických možností lze pro vždy zajistit spokojený život a stabilizaci zásob na planetě.“

„Ale jak toho dosahujete? Regulací porodnosti?“

„Tím také, ovšem s předvídáním náhod, fluktuace úspěchů a neúspěchů, kosmických cyklů. To všechno má člověk vědět. Hlavním cílem všech věd je štěstí lidstva.“

„Z čeho se však utváří to vaše štěstí?“

„Z pohodlného, klidného a svobodného života na jedné straně a na straně druhé z nejpřísnější sebekázně, věčné nespokojenosti a touhy rozšířit hranice poznání i světa.“

„To si ovšem vzájemně odporuje!“

„Naopak, to je dialektická jednota, ve které spočívá vývoj!“

Podobné besedy doprovázely každou přehlídku stereofilmů, někdy se měnily v přednášky, jindy zas ve vzrušené polemiky. Tormanťané se psychologickou skladbou v ničem nelišili od Pozemšťanů. Jejich předhistorie byla společná.

Proto i současný pozemský život, třeba jen v obecných rysech, jim byl pochopitelný. Také umění Země obyvatelé Jan-Jachu snadno vnímali. S vědou už to bylo horší.

V chápání nejjemnějších struktur světa měli Pozemšťané veliký předstih.

Ještě obtížnější bylo pochopit stereofilmy z Velikého Okruhu. Podivné bytosti, někdy podobné lidem ze Země, nesrozumitelné jazyky, zvyky, zábavy, stavby, stroje.

Zdánlivě neobydlené planety kolem středu Galaxie, kde pod kilometrovými klenbami nehnutě stály nebo se zvolna otáčely průzračné disky, vysílající bledě modrou záři. V jiných světech se vyskytovaly hvězdám podobné tvary, vroubené tisíci oslnivých fialových koulí, jež na rozdíl od disků byly orientovány vertikálně. Tormanťané nakonec stejně nepochopili, jsou-li to stroje, v nichž se kondenzuje nějaký druh energie, nebo psychické vtělení myslících bytostí, které chtěly zůstat nepoznány i pro Účastníky Velikého Okruhu.

Zlověstně vyhlížely planety infračervených sluncí, obydlené rozumnou civilizací, jež se zapojila do Okruhu.

Zápisy byly pořízené před zavedením vlnových invertorů, vynalezených na planetě hvězdy Beta Poháru, jež umožňovaly vidět vesmír Šakti za každého osvětlení. Sotva rozeznatelné kontury gigantických budov, památníků i arkád se tajemně černaly pod hvězdami. Pohyb spousty bytostí vypadal hrozivě. Nepopsatelně krásná hudba se rozléhala ve tmě a neviditelné moře šplouchalo se stejným hexametrickým šuměním jako na Zemi nebo na planetě Jan-Jachu.

Olla Dez promítla i některé nedešifrované zápisy, jež přinesly paprskové hvězdolety z galaxií v Andromedě a z M-51 v Honících psech. Divoce rotující různobarevné spirály a pulzující kulovité tisícistěny jako by provrtávaly oceán husté tmy. Jen posádka Temného Plamene, která přešla po okraji propasti, tušila, že nerozluštěné obrazy mohou znamenat proniknutí v Tamas, v nedostupný a neviditelný antisvět obklopující náš vesmír.

Přenosy z dalekých a vzdálených světů, přes všechnu svou neobvyklost, Tormanťany příliš nezajímaly. Zato je bezmezně vzrušovaly stereofilmy o Pozemšťanech na cizích planetách, třeba na nedávno zabydlené planetě Zeleného Slunce v soustavě Achernara. Stejně tak vzněcovali jejich představivost nádherní rudí lidé z Epsilonu Tukana, s jehož planetou navázala Země pravidelné styky.

Jakmile paprskové hvězdolety začaly podnikat sto osmdesát parseků dlouhé lety na Epsilon Tukana a zpátky za sedmnáct dnů, rozmohla se na Zemi, hlavně mezi mládeží, epidemie zamilovanosti do rudých lidí z cizího světa.