Ivan Jefremov - Hodina Býka

Došlo k tomu asi v době katastrofy ve Století Hladu, kdy o mrtvoly nebyla nouze, jestli dokonce sami lidé s nimi nesoupeřili v pojídání stejné stravy.“

„Říkáte strašné věci, Tiviso,“ řekl zachmuřený Gen Atal.

„Příroda si pomáhá ze slepých uliček nejnelítostnějšími cestami. Kanibalismus přestává být zakázanou věcí při nízkém rozvoji emocí a intelektu, kdy neodbytná žádost hladového těla zatemňuje city a paralyzuje vůli.“

Tor Lik natáhl unavené nohy.

„Jestli tu byl někde sežrán člověk, rozhodně nemůže být krajina liduprázdná.“

„Tuponosí dravci dovedou proběhnout velké vzdálenosti.

A pak zapomněls, co nám nedávno říkali v Biologickém institutu?“

,,O potulných lidech i celých osadách, ukrytých v odlehlých oblastech?“ rozpomněl se Tor Lik. „Možná že to je ono nebezpečí, na které nás upozorňovali.“

„Ale mohli myslet i limaje, nebo tyhle zde“ ukázala Tivisa dolů a mrštila tam prázdnou tubu.

V odpověď se ozval ohlušující řev.

„Přece jen je strašné, že nás nevarovali,“ řekl Tor Lik.

„Nebo sami nic nevědí?“

„Tomu lze těžko uvěřit!“ odporovala Tivisa. „Ale je to opravdu hrozné. Třeba v rezervacích už dávno nikdo nebyl?“

„To je docela možné, protože zdejší lidi příroda nepřitahuje,“

odpověděl Tor. „Tady z ní zůstaly jen zlomky, které byly zachovány z čistě utilitaristických důvodů bez hloubky a vnitřního zanícení, bez složitých vzájemných vztahů. Jaký tu může být zájem o přírodu!“

„Jak můžeš tak mluvit?“ divil se Gen. „Navštívili jste jistě desítky rezervací — copak vás nic nezaujalo, nic nenadchlo, třeba svou neobvyklostí?“

„Ukázali nám patnáct chráněných obor,“ řekla Tivisa.

„Tím spíš. Všude jste jistě něco našli. I lidi, potomky těch, kdo pečlivě opatrovali přírodu na různých místech planety?“

„Gene, pochopte, že „všechny rezervace na Tormansu jsou nové výsadby na místě zničených lesů a stepí. Není v nich nic starobylého, stejně jako u nemnohých druhů zvířat v zoologických zahradách. Ta zvířata zdegenerovala a znovu byla vrácena k domněle divokému způsobu života uprostřed pravidelných řad rostlinstva. Ale neviděli jsme ani jeden opravdu veliký strom!“

„Pak tedy jsme všichni tři poprvé na ostrůvku pravěké tormanské přírody! Ale už bych tu nerad zůstával déle.

Tři dny úplně stačí.“

„Úplně, Gene! Nemáme na co čekat. Možná že se sem ještě vrátíme vrtulníkem, abychom vypátrali neznámé pisklouny,“ řekla Tivisa.

V listí slabě zašelestil vítr. Pozemšťané rychle smontovali druhý kosočtvercový kluzák z tkaniny, která téměř nic nevážila, a přidělali mu turbínová pouzdra s úhlednými vrtulemi. Energie v nich bylo všehovšudy na dvě tři minuty, které postačily pro v start. Gen s dvěma roboty tvořili posádku jednoho kosočtverce. Tivisa, Tor a třetí devítinožka zaujali místa na konstrukci druhého kluzáku. Vrtule se roztočily, průzračné kosočtverce jeden za druhým sklouzly z vrcholku stromu a pluly pomalu nad kobercem slitých korun směrem k horám. Gen Atal vydechl úlevou. Dokud se točily vrtule, dostihly kluzáky okraj lesa, a uchváceny stoupajícím vzdušným vírem, doletěly ke druhému horskému valu. Kolmé, temně fialové stěny vysokých náhorních plošin se nedaly při slabých vzdušných proudech překonat.

Gen Atal řídil kluzák do širokého průchodu mezi sráznými skalami.

K údivu astronautů přistály kosočtverce mezi kopci utvrdlé hlíny, vedle dobré cesty, jen málo poškozené sutí a výmoly.

Tor Lik chtěl složit svůj kluzák, ale Gen máchl rukou:

„Náboje v turbinkách jsou vybity, vlákna ztvrdla a nedají se ohnout, zbytečná přítěž.“

Astrofyzik s lítostí pohlédl na velký kosočtverec, rozprostřený na svahu kopce.

Výstup po rozpálené soutěsce trval několik hodin. Pozemšťané se zastavili k odpočinku ve stínu strmého svahu.

Po cestě můžeme jít i v noci,“ řekl Tor Lik a začal nafukovat jemný polštářek.

„Rád bych, abychom došli k průsmyku ještě za světla,“

namítl líně Gen Atal. „Podíváme se, jak to vypadá za horami.

Jestli se tam zachovala lepší cesta, pojedeme na robotech.“

„Báječný nápad,“ souhlasil Tor Lik. „Kdo by se rád nesvezl na devítinožce! Tivisa už ve škole vynikala mimořádnou obratností v tomhle druhu sportu… Kde vlastně je?“ vyskočil astrofyzik.

„Při cestování po Tormansu každého z nás často přepadají zbytečné obavy,“ řekl Gen Atal klidně. „Ale Tivisa, podívej se na ni,“ ukázal rukou na vysokou skálu ze střídavých vrstev pískovce a měkkého bělavého jílu. Útes vystupoval příkře vzhůru, byl plný trhlin a urvaných balvanů a připomínal trosky gigantického schodiště. Tivisa na strmé stěně skákala z výběžku na výběžek a její drobná postavička zářila v paprscích rudého slunce.

Tor s Genem jí posunky ukazovali, aby šla do stínu, ale Tivisa je energicky zvala k sobě.

Tor Lik vstal a lítostivě pohlédl na svou měkkou podušku.

Když však při úpatí útesu viděli úlomky velkých černých hladkých kostí, byla ochablost mužů rázem ta tam.

Tivisa stála na výběžku, kde odvalený balvan odkrýval kostry velikých zvířat. Opodál vyčnívala z pískovce napůl zničená lebka dalšího živočicha. Tlustý výčnělek, něco mezi rohem a klem, trčel ze stěny, jako by ještě hrozil nepřátelům.

Trojice Pozemšťanů pozorovala kostry. Jejich barva i zachovalost svědčily o tom, že zvířata uhynula ve vodních nádržích. Celý útes byl pokryt kostmi. To dokazovalo, že tu kdysi bohatě kypěl život.

Tivisa a Tor viděli několik skeletů vykopaných zvířat v muzeu biologického centra. Ale tamější kolekce neobrážely skutečnou historii života na Tormansu a nedaly se vůbec porovnat s velkolepým obrazem minulosti v muzeích na Zemi.

Pozemský člověk mohl vidět vlastní kořeny na rodné planetě a ocenit cestu velkolepého vzestupu od prvotní živé buňky až k myslícímu životu, milióny věků utrpení, nekonečného zrodu i smrti živé hmoty.

Půdní vrstvy Tormansu uchovaly svědectví o historickém vývoji života do úrovně zvířat se značně nižším intelektem, než měli pozemští psi, koně, sloni, nemluvě o kytovcích.

Zde paleontologie dokazovala, že člověk byl pouze cizí vetřelec, a zachovala důkazy o jeho zločinném zničení původního života na planetě. Nic nepomohlo, že zakrýval svůj původ příchodem odkudsi z Bílých Hvězd.

Rozsáhlé stepi Zadní polokoule, nyní prašné a pusté, měly kdysi stejně bohatý život jako nedozírné roviny vysoké vlnící se trávy s miliónovými stády savců a hejny ptáků, zničené kdysi v Americe i v Africe.

„Tiviso, co je s tebou?“ zeptal se Tor.

„Zamyslila jsem se! Přines přístroje, uděláme craniogramy,“

Tivisa přimhouřila šikmé oči, unavené od prudkého světla.

Trojice poutníků a tři věrné devítinožky vytrvale překonávaly stoupající terén a nořily se do stínu temně fialových srázu hlavního masívu.

Sluneční paprsky už klouzaly paralelně s povrchem náhorní plošiny, když se soutěska rozšířila. Horizont začal klesat. Vzadu zůstala široká proláklii1a s pralesem, vpředu, směrem k rovníku, se prostíral kamenný chaos různobarevných hornin, vymletých ještě před vysycháním planety.

Hřebeny, zubaté okraje, pravidelné kužely i stupňovité pyramidy, průsmyky jako tržné rány, stěny s pravidelnými sloupovitými útvary, suť i vyschlá koryta, to všechno se mísilo v pestrém labyrintu se skvrnami hustých stínu, hned temně modrých, hned zas fialově černých.