Ivan Jefremov - Hodina Býka

řekl Vir.

„Bohužel,“ potvrdila lékařka, „ještě nějakou dobu se musíte smířit s těsným úborem. Já jsem na kovovou pokožku zvyklá, a přece to je vždycky úžasný zážitek, zbavit se trubek a štítků před obličejem. Biofiltry překážejí mnohem méně… Tu je Gen Atal! Nevíte něco o Rodis?“

„Je v Sále Chmur. Vystupoval jsem po černém schodišti a ona šla vedle Čojo Čagase v doprovodu stráží, které naše Čedi má tak málo v lásce.“

„Mně se to všechno nelíbí,“ řekl Vir Norin.

„Proč se vzrušujete?“ zeptal se Gen Atal s naprostým klidem. „Fai vysedává o samotě s Čagasem. Vládkyně s vládcem, jak sama žertem říká.“

„Tihle špatně vychovaní vládci, povznesení nad jakoukoli morálku, se podobají tygrům. Jsou nebezpeční neovládanými emocemi, které je ponoukají k nerozvážnému chování.

A Faina devítinožka tu stojí vypnutá.“

„Hned uvidíme,“ inženýr kosmické ochrany udělal ve vzduchu rukou kříž.

V okamžiku přiběhl k jeho nohám robot s příklopem zlatohnědé barvy, jakou měl i Genův skafandr. V několika vteřinách se z kovového pláště mechanického sluhy vysunul válec na vysoké nožce a zazářil fialově růžovým světlem.

Na stěně pokoje se začala zaostřovat část řídící kabiny na Temném Plameni, která teď sloužila jako místo pro přímé spojení a pozorování.

Milá tvář Neji Cholli vypadala unaveně v záblescích zelených, bledě modrých a oranžových signálů na různých pultech.

Dívka pozdravila Gena vzdušným polibkem, ale hned zbystřila pozornost a zeptala se: „Proč ne ve smluvený čas?“

„Je třeba se podívat na panel života,“ řekl Gen.

Neja přenesla pohled na světlou stěnu, kde jasně a stejnoměrně zářilo všech sedm zelených světel.

„Vidím to sám!“ zvolal Gen, rozloučil se s Nejou a vypnul robota.

„Víme všechno, co potřebujeme,“ řekl Evize a Virovi.

„Rodis je v pořádku, má i svůj signalizační náramek, ale možná, že ji drží…“

„V zajetí!“ doplnil Vir Norin.

„Kdo je, v zajetí?“ zahlaholila zezadu Čedi.

„Fai Rodis! Vir ji viděl v Sále Chmur s Čojo Čagasem před třemi dny, ale my jsme se s ní vůbec nesetkali.“

„Tak pojďme do Sálu Chmur a Gen ať nám ukáže, kam šli.“ Impulzívní Čedi vykročila první.

Na konci srpovitě zahnuté chodby vstoupili na černé koberce uprostřed sloupů a výklenků v Sále Chmur, jak ho nazvali astronauti.

Gen Atal přistoupil ke schodišti s balustrádou, na pár vteřin se zamyslil a zamířil rozhodně k temnému prostoru mezi dvěma blízko sebe stojícími sloupy. Za nimi byly vidět zavřené dveře. Gen se několikrát marně pokusil je otevřít, a pak rázně zaklepal.

„Kdo se opovažuje rušit klid vládce Jan-Jachu?“ vyštěk1 zlostný hlas, zesílený elektronickým zařízením.

„My, lidé ze Země, hledáme svou velitelku!“ zakřičel Vir Norin po způsobu zesilovače.

„Nic nevím. Vraťte se do svých pokojů a čekejte, dokud vládci neuznají za vhodné, aby se vám ukázali!“

Pozemšťané se na sebe podívali. Čedi pošeptala něco Viru Norovi, a astronavigátor se chlapecky zasmál.

„Vládce Tormansu to tak dělá!“ luskl prsty.

V několika vteřinách bylo slyšet lehký ťapot devítinožky a v černém sále se objevil rudě fialový robot.

„Co zamýšlíte, Vire?“ zeptala se Eviza znepokojeně.

„Jen abychom tím Rodis neublížili!“

„Horší to nebude. Je načase dát malou lekci všem těm vládcům a povýšencům, kterými se to zde hemží!“

Eviza poodešla stranou. Tvářila se kriticky a zvědavě zároveň. Ale Čedi s Genem nadšeně přiskočili k Viru Norinovi.

Na astronavigátorův rozkaz vysunula devítinožka kulatou krabičku na tlustém kroužkovitém kabelu. Třpytila se jako zrcadlo.

„Zavřete si ušní filtry,“ nařídil Vir.

Nepředstavitelný jekot rozťal ticho v paláci. Krabička opsala ve vzduchu parabolu a ohromné dveře se rozletěly dovnitř temného průchodu, odkud bylo slyšet polekaný křik.

Na Virův pokyn ultrazvuková tryska zmizela pod robotem a postoupila místo obyčejnému zvukovému reproduktoru.

„Fai Rodis! Voláme Fai Rodis!“ Pod náporem ohlušujícího řevu se začaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavěšená mezi sloupy, se rozkývala a zhasla.

„Voláme Fai Rodis!“ zaječel robot ještě silněji a vtom Pozemšťané ucítili, že podlaha pod jejich nohama mizí a oni kloužou po nakloněné chodbě. Bylo to tak nečekané, že přes bleskovou reakci, jíž astronauti vynikali, Vir Norin nestačil vypnout svého mechanického pomocníka. A tak devítinožka bez přestání vyvolávala Fai z neprůhledné tmy sklepení, kam se všichni čtyři zřítili.

Vir Norin máchl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektorů se zkřížily na tvářích Pozemšťanů. Stačili se sotva rozhlédnout, aby zjistili, že zapadli do kulaté podzemní šachty, jejíž stěny byly z neopracovaného, hrubě snýtovaného železa. Z pěti stran zely nízké průchody a v každém se objevila tlupa strážných ve fialových uniformách.

Hlavně s černými otvory mířily na astronauty.

Na Virův rozkaz devítinožka vysunula zářič ochranného pole, podobný houbě se zašpičatělou čepičkou. Zajatci se klidně rozhlíželi a přemítali, jak se dostat z pasti. Bezstarostné vzezření rušitelů posvátného ticha paláce strážce rozzuřilo. S křikem se vrhli ke skupině Pozemšťanů, ale byli odhozeni k železným stěnám. V průchodu nalevo se objevili lidé s vyšitým okem v trojúhelníku na hrudi.

„Odporné zařízení!“ vykřikla Čedi rozhořčeně.

„Velice důmyslné z jejich hlediska,“ konstatoval Gen Atal.

„Přemýšlím o tom, jak probít strop a dostat se do Žlutého Sálu,“ řekl Vir Norin váhavě. „Ale spotřebujeme příliš mnoho energie.“ „Nebylo by lepší počkat, jak se vyvine situace?“ radila Eviza.

„Asi ano!“ souhlasil astronavigátor. Fialoví strážci několikrát vystřelili. Astronauti nic neslyšeli, protože ochranné pole nepropouštělo zvuk, ale zpozorovali záblesky malinového plamene, když vyšlehl z hlavní. Kulky odražené od clony dopadly zpátky na ty, kdo je vystřelili. Útočníci se skáceli na železnou podlahu, tváře zkřivené bolestí.

Vir Norin starostlivě pohlédl na ručičku sledující výboj baterie. Litoval, že čtyři další zdatní pomocníci stojí bez užitku vypnuti nahoře v pokojích, jak to Fai Rodis žádala z obavy, aby nějakým náhodným signálem nenarušili přísná pravidla hostitelů.

Náhle zmatek utichl… na Tormansu se všechno dělo náhle, neboť Pozemšťané neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich způsoby při styku s hosty, a nemohli tedy předvídat vývoj událostí. Fialoví strážci zmizeli v průchodech i s raněnými a do monotónní melodie ochranného pole zazněl Fain signál.

„Vire, vypněte robota!“

Astronavigátor vydechl úlevou, uklidil „hříbek“ a uslyšel v zesilovači příkaz Čojo Čagase, aby strážci s „očima“

udělali konec nedorozumění a doprovodili hosty nahoru do pokojů.

Za několik minut dopravil velký výtah čtyři hrdiny do ohybu chodby, kde začínaly balkóny k Sálu Chmur. U otevřeného okna do zahrady se zřetelně rýsovala Faina silueta.

Průvan povíval jejími krátkými černými vlasy. První se k ní vrhla Čedi. Rodis jí položila ruku na rameno. Rty se jí usmívaly, ale pohled měla smutný, smutnější než v prvních dnech pobytu na Tormansu.

„Vy jste tu natropili zmatků, moji milí!“ zvolala bez výčitky. „Nejsem zatím zajatkyně… Zatím!“