Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

Na povrchu byly klidné a horké dny jižního podzimu. Dar Veter odešel do hor a nezvykle ostře pociťoval velikost kamenných masívů, které se tu po tisíciletí vypínaly před nebem a mořem. Suchá tráva šelestila, zdola bylo slyšet slabý šum příboje. Unavené tělo toužilo po klidu, ale mozek žíznivě vpíjel dojmy ze světa po dlouhé a vysilující práci v podzemí.

Vdechuje vůni prohřátých skal a stepní trávy, Dar uvěřil, že ho čeká ještě mnoho dobrého, tím víc, čím lepší a silnější bude on sám. Na mysli mu vytanulo staré přísloví:

„Zaseješ čin — a sklidíš zvyk.

Zaseješ zvyk — a sklidíš charakter.

Zaseješ charakter — a sklidíš osud.“

Ano, největším bojem člověka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentálními zásadami a krásou, leč bezmocnou morálkou, ale dialektickým chápáním, že egoismus není výplodem nějakých sil zla, nýbrž přirozeným instinktem prvobytného člověka, instinktem, který v primitivním životě hrál důležitou úlohu při sebezáchově. Ale je nutné ho přemoci, zejména v současné společnosti. Proto se věnuje tolik sil a času výchově, proto se tak bedlivě zkoumá struktura dědičnosti u každého člověka. Ve velikém splynutí ras a národů, které, na planetě vytvořily jedinou rodinu, objeví se najednou z hlubin dědičnosti nejneočekávanější charakterové dispozice vzdálených předků. Ukazují se překvapivé psychické úchylky, získané už v strastiplné éře Rozděleného Světa, kdy lidé nedbali opatrnosti při pokusech a používání jaderné energie a mnoho potomků dědičně zatížili…

Také Dar Veter měl dalekosáhlý rodokmen, dnes ostatně už zbytečný. Studium předků nahradila Přímá analýza struktury dědičného mechanismu, která pří dnešním dlouhém životě je tím důležitější. Od éry Společné Práce lidé žijí do sto sedmdesáti let, ale ukazuje se, že ani tří sta let není konečná hranice…

Šramot kamení vyrušil Dara ze spletitých a chmurných úvah. Shora do údolí sestupovala dvojice lidí. Ostýchavá a nemluvná manipulantka z úseku elektrotavby a malý temperamentní inženýr povrchové služby. Zardělí rychlou chůzí, pozdravili se s Darem Vetrem a chtěli jít dál, ale Dar je zastavil.

„Už dávno jsem vás chtěl požádat, abyste mi zahrála třináctou modrou symfonii f moll. Hrála jste nám hodně věcí, ale tuhle nikdy.“

„Myslíte kosmickou symfonii Ziga Zora?“ zeptala se žena, a když Veter přisvědčil, rozesmála se.

„Je málo lidí na planetě, kteří by ji mohli zahrát… Sluneční klavír s trojitou klaviaturou je k provedení příliš nedostatečný; úprava zatím neexistuje… a stěží kdy bude. Ale proč si nevyžádáte, aby vám z Domu Nejvyšší Hudby přehráli její zápis? Máme přece univerzální přijímač, a je dosti silný.“

„Nevím, jak se to dělá,“ zabručel Dar Veter. „Nikdy předtím jsem…“

„Vyžádám ji večer,“ slíbila hudebnice; podala ruku svému průvodci a pokračovala v sestupu.

Zbývající část dne se Dar Veter nemohl zbavit dojmu, že se stane něco důležitého. S podivnou netrpělivostí očekával jedenáctou hodinu, na kterou Dům Hudby určil reprodukci symfonie.

Manipulantka elektrotavby se ujala role pořadatelky v hudebním sále a usadila Dara i ostatní posluchače do ohniska polokruhovité obrazovky proti stříbrné mřížce zvukovky. Zhasla světlo a vysvětlila posluchačům, že jinak by těžko sledovali barevnou část symfonie, která se může hrát jen ve speciálně zařízeném sále — zatím co zde ji bezděky omezuje vnitřní prostor obrazovky.

Ve tmě jen slabě zářila obrazovka a zvenku sem skoro neslyšně zaléhal vytrvalý hukot moře. Kdesi v nepředstavitelné dálce vznikl hluboký tón, tak hustý, že se zdál skoro hmatatelný. Sílil, otřásal místností a rozechvíval srdce posluchačů, pak se zvýšil, a znenadání poklesl a roztříštil se na milión křištálových zlomků. V temném vzduchu zablikaly nepatrné oranžové jiskřičky. Bylo to jako úder prvobytného blesku, který před milióny věků po prvé na Zemi spojil jednoduché uhlíkové sloučeniny ve složitější molekuly, které se staly základem organické hmoty a života.

Vytryskla záplava vzrušených a neharmonických zvuků, jako tisícihlavý sbor vůle, stesku a zoufalství, mezi nimiž svítily a pohasínaly nachové a purpurové záblesky.

Pohyb krátkých ostrých tónů dostal kruhový směr a ve výši zakroužila mlhavá spirála šerého ohně. Vířivý sbor proťaly z čista jasna hrdé a zvučné tóny, plné cílevědomé síly.

Nezaostřenými, ohnivými obrysy prostoru pronikaly zřetelné čáry modrých ohnivých střel, jež letěly do bezedné černoty za okraj spirály a tonuly ve tmě hrůzy a mlčení.

Temnota a mlčení — tak skončila první část symfonie. Udivení posluchači nestačili pronést ani slovo, když hudba začala hrát znovu. Široké kaskády mocných tónů za doprovodu oslňujících světelných záblesků padaly dolů, klesaly, slábly a hasly v melancholickém rytmu modře zářících ohňů. Znovu cosi úzkého a přerývaného se zazmítalo v padajících kaskádách a modré ohně začaly opět rytmicky stoupat.

Otřesený Dar Veter postřehl, že modré tóny spějí stále ke spletitějším rytmům a formám a pomyslil si, že nebylo možno lépe zobrazit prvobytný zápas života s entropií… Stupně, můstky a filtry, zadržující příval energie, která dopadá na nízkou hladinu. „Ťuk, ťuk, ťuk! To jsou ony, první záchvěvy nejsložitější struktury hmoty!“

Modré střely se shlukly v chorovod geometrických figur, krystalických útvarů a mřížek, které se zamotávaly a proplétaly podle sestav mollových souzvuků, a ty se zas rozpadávaly a znovu spojovaly, až se znenadání rozplynuly v šedém soumraku.

Třetí část symfonie začala pravidelným sledem barevných tónů, v jejichž taktu se rozsvěcovaly i hasly modré lucerny a mizely v propasti nekonečna a času. Příliv hrozivě stoupajících basů narůstal, rytmus se zr3chloval a přecházel v úryvkovitou a zlověstnou melodii. Modré ohně vypadaly jako květy, které se ohýbají na tenkých stoncích. Smutně vadly pod závalem nízkých hřímaných tónů a uhasínaly v dálce. Ale řady.světýlek nebo luceren byly stále hustší a jejich stonky silnější. Vtom dva ohnivé pruhy narýsovaly cestu do nesmírné tmy, a do nekonečného vesmíru pluly zlaté, jásavé hlasy života, proteplujíce nepřívětivou lhostejnost pohybující se hmoty. Z temné dráhy se stala řeka a konečně veletok modrého plamene, kterým probleskovaly stále spletitější obrazce různobarevných světel.

Nejdokonalejší sestavy plynulých zakulacených čar i kulových ploch působily stejně krásně jako intenzívní mnohastupňové akordy, vystřídávané čím dál tím složitější jásavou melodií, která se rozeznívala stále silněji a silněji…

Daru Vetrovi se zatočila hlava, nedokázal už sledovat všechny odstíny světla i hudby a zachycoval jen celkové obrysy gigantického záměru. Oceán vysokých čistých tónů se vesele a mocně rozeplál modrou barvou. Tóny se neustále zvyšovaly a melodie začala zběsile vířit v podobě obrovské vzestupné spirály, až se odtrhla a vzlétla v oslepujícím ohnivém záblesku.

Symfonie skončila a Dar Veter pochopil, co mu chybělo po celé dlouhé měsíce. Potřeboval práci, která by byla blíže k vesmíru, k neúnavně se rozvíjející spirále lidského usilování o budoucnost. Z hudebního sálu se vydal přímo do hovorny a zavolal ústřední stanici pro rozmisťování práce v severní obytné oblasti. Mladý informátor poznal Dara Vetra a zaradoval se.