Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

„Máme vyčistit a uzpůsobit k osídlení nejnižší patro jeskyně Kon-i-Gut ve Střední Asii, „začal Tor An.

„Zřídit trať strmým horským hřbetem k jezeru Mental,“ vpadl mu do řeči Dis Ken, „obnovit háj starých chlebovníků v Argentině, vysvětlit, proč se objevily chobotnice v oblasti nedávného zdvihu u Trinidadu…“

„A vyhubit je!“

„To je pět, a co šestý čin?“ Mladí přátelé se trochu zarazili:

,Zjistilo se, že máme oba hudební nadání,“ řekl s uzarděním Dis Ken. „A tak nám uložili, abychom sebrali materiály k starověkým tancům z ostrova Bali a obnovili je hudebně i choreograficky.“

„To tedy znamená, že máte vybrat tanečnice a vytvořit soubor?“

„Ano,“ klopil oči Tor An.

„Zajímavý úkol! Ale bude to skupinová záležitost, stejně jako trať k jezeru.“

„Máme výbornou skupinu! Chtějí vás požádat, abyste nám dělal instruktora. To by bylo skvělé!“

Dar Veter zapochyboval, že by jim mohl prospět při šestém úkolu. Ale rozzáření a radostně poskakující chlapci ho ubezpečili, že vedení se ujme sám Zig Zor.

„Za rok a čtyři měsíce si tedy najdu práci ve Střední Asii,“ řekl Dar, dívaje se s uspokojením do veselých tváří mladých lidí.

„Dobře, že už nejste vedoucím kosmických stanic!“ zvolal Dis Ken. „Ani jsem si nepomyslil, že budu pracovat s takovým instruktorem!“ Mladík náhle zčervenal, až mu na čele vyskočily drobné kapičky potu, ale Tor se od něho vyčítavě odvrátil.

Dar Veter rychle pomáhal synu Groma Orma z rozpaků: „Máte dost času?“

„Kdepak! Dovolili nám na tři hodiny, přinesli jsme sem nemocného malárií z naší močálové stanice.“

„Malárie se tedy ještě vyskytuje! Myslil jsem…“

„Velice zřídka a jen v močálech,“ utrousil zvolna Dis. Kvůli tomu jsme tu.“

„Máme ještě dvě hodiny času. Pojďme do města, jistě si chcete prohlédnout Dům novinek?“

„Nechceme! Přáli bychom si, abyste nám odpověděl na otázky, připravili jsme se a je to důležité pro volbu naší cesty…“

Dar Veter souhlasil a všichni tři zamířili do příjemné chladného pokoje v Sále Hostí, kde vál umělý mořský vítr.

Za dvě hodiny unášel další vagón Dara Vetra, dřímajícího unaveně na pohovce. Probudil se na zastávce v městě chemiků. Nad velkým uhelným dolem se tyčila gigantická hvězdicovitá stavba s deseti skleněnými paprsky.Vytěžené uhlí se pracovávalo na léky, vitamíny, hormony, umělá hedvábí a kožešiny. Z odpadů se vyráběl umělý cukr. V jednom paprsku a z uhlí získávalo vzácné vanadium a germanium. Co všechno nebylo v drahocenném černém nerostu!

Na stanicí přišel dávný přítel Dara Vetra, který tu pracoval jako chemik. Byli kdysi tři veselí mladí mechanikové na indonéské strojní sklizňové stanici v tropickém pásmu… jeden z nich je dnes chemikem a vede velkou laboratoř v důležitém závodě, druhý se stal odborníkem v ovocnářství a vynalezl nový způsob opylování. Třetím byl Dar Veter, který se teď vrací do lůna Země, a dokonce ještě hloub do jejího nitra. Přátelé se mohli viděl jen deset minut, ale i takové shledání bylo mnohem příjemnější než setkání na obrazovkách televizofonů.

Další cesta už nebyla dlouhá. Dar Veter přeletěl oceán a se na Západní větvi Dráhy, jižněji než byla sedmnáctá odbočka, a proto na břehu oceánu přesedl na vodní kluzák.

Vysoké hory přiléhaly těsně ke břehu. Terasy z bílého kamene na povlovných úpatích zadržovaly sesutou půdu spolu s řadami jižních sosen a viddringtonií, které v souběžných alejích střídaly své bronzové a zelenomodré jehličí. Ve větších výškách zely v holých skalách rozsedliny a soutěsky, v jejichž hloubkách se tříštily vodopády na mlžnou clonu vodního prachu. Na terasách se táhly řídkými řadami oranžové a jasně žluté domky s šedomodrými střechami.

V dálce vystupovala z moře umělá mělčina a končila věží, omývanou prudkými vlnami. Věž stála u kraje pevninského svahu, který spadal příkře do oceánu a dosahoval kilometrové hloubky. Pod věží vedla kolmo dolů ochranná šachta z nejsilnějšího cementového potrubí, odolného proti tlaku v hloubce. Na dně se potrubí hroužilo do vrcholu podmořské skály z kysličníku titanitého. Všechny pracovní postupy probíhaly dole pod vodou, nahoru vyplouvaly jen velké slitky čistého titanu a kal z nerostných odpadů, který se rozptyloval daleko do okolí. Žluté kalné vlny rozhoupávaly kluzák pod přístavem u jižní strany věže. Dar vystihl vhodný okamžik a vyskočil na ohrazenou verandu, kde se sešlo několik lidí, kteří neměli právě službu, aby uvítali nového soudruha. Pracovníci dolu, který připadal Daru Vetrovi tak opuštěný, nebyli vůbec zasmušilí samotáři, jak si je Dar pod vlivem vlastní nálady představoval. Uvítaly ho veselé, trochu unavené tváře pěti mužů a tří žen; zde tedy pracovaly také ženy…

Uplynulo deset dnů a Dar Veter si zvykl na novou práci.

Měli tu vlastní energetické hospodářství; na souši, v hlubokých chodbách se ukrývala zařízení na jadernou energii typu E, čili jak se za stara říkalo, druhého typu, který nevydával tvrdé trvalé záření, a hodil se pro místní instalaci.

Nejsložitější komplex strojů se posunoval v kamenném lůně podmořské hory, zahryzávaje se do křehkého, temně rudého nerostu. Nejnamáhavější práce byla v nejnižším patře agregátu, který horninu automaticky vybíral a drtil. Do stroje přicházely signály z ústředního stanoviště na povrchu, kde se sledovala činnost řezacích a drticích mechanismů, proměnlivá tvrdost i vazkost vykopané horniny a přijímala se hlášení o zvýšené vlhkostí v jamách. Podle proměnlivého obsahu kovu se zvyšovala nebo snižovala rychlost agregátu. Všechna kontrolní a pozorovací práce mechaniků se nemohla svěřit robotům, protože místo bylo od moře jen částečně chráněno.

Dar Veter se stal mechanikem pro kontrolu a seřizování spodního agregátu. Den za dnem trávil služby v polotemných komorách přeplněných číselníky, kde pumpa kondicionéru jen stěží zvládla sužující žár, zesílený ještě zvýšeným tlakem při nevyhnutelném prosakování rozpáleného vzduchu.

Veter i jeho mladý pomocník namáhavě vylézali na povrch, dlouho stáli na balustrádě a vdechovali svěží vzduch, pak se šli koupat, jedli a rozcházeli se do svých pokojů v jednom z horních domků. Dar se snažil obnovit svá studia v oboru kochleární matematiky. Zdálo se mu, že už zapomněl na dřívější styk s vesmírem. S potěšením doprovázel pravidelný vor s úhledně srovnanými kostkami titanu. Po ústupu polárních front bouře na planetě značně zeslábly a tak nákladní mořská doprava často užívala vlečných nebo samohybných vorů. Když se vyměňovala na dole posádka, Dar Veter a dva další nadšenci pro důlní práce si pobyt prodloužili.

Nic netrvá v tom nestálém světě věčně, a tak se jednoho dne práce na dole zastavila kvůli opravě kutacího a drticího agregátu. Dar Veter poprvé pronikl do porubu před štítem, kde jen speciální skafandr chránil člověka před žárem a zvýšeným tlakem, i před náhlými proudy jedovatého plynu, vyvěrajícího z trhlin. V oslňujícím světle zářily hnědé rutilové stěny zvláštním diamantovým leskem a hrály rudými záblesky, jako by se z nerostu dívaly rozlícené oči. V porubu vládlo nezvyklé ticho. Poprvé za mnoho měsíců se zastavilo jiskrové elektrohydraulické dláto a obrovské kotouče na vyzařování ultrakrátkých vln. Pod nimi se hemžili geofyzikově, kteří využívali příležitosti a rozestavovali přístroje, aby zkontrolovali obrysy naleziště.