Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

„Vypadá jako duch noc z dětských pohádek! Zašeptala Čara vzrušeně.

Mven Mas postřehl blížící se skupinku, seskočil s útesu a objevil se už oblečený. Dar Veter mu stručně vyprávěl, co se přihodilo a Mven si přál hned vidět Vedu Kong.

„Jděte tam s Čarou,“ řekla Evda, „my zde ještě chvíli zůstaneme…“

Dar jim pokynul na rozloučenou a na Afričanově tváři bylo vidět, že pochopil. V polodětském návalu citů začal šeptat dávno zapomenutá slova loučení. Veter byl dojat a zamyšleně odcházel, provázen mlčící Evdou. Ren Boz rozpačitě přešlapoval na místě, pak se obrátil a odcházel za Mvenem Masem a Čarou.

Dar Veter s Evdou došli k mysu, který odděloval záliv od otevřeného moře. Byla zřetelně vidět světla kolem ochranných kruhových vorů mořské expedice.

Dar odstrčil průzračnou loďku z písku do vody a stanul před Evdou ještě silnější a mohutnější než Mven Mas. Mladá žena vystoupila na špičky a políbil odcházejícího přítele.

„Vetře, budu s Vedou,“ odpovídala na jeho myšlenky. „Vrátíme se spolu do naší zóny a tam počkáme na přílet kosmické výpravy. Dejte o sobě vědět, až se zařídíte. Vždycky vám velmi ráda pomohu…“

Evda dlouho sledovala loď na stříbřité vodě…

Dar Veter připlul k druhému voru, kde ještě pracovali mechanikové a spěšně dokončovali akumulátorové zařízení. Požádal je, aby rozsvítili tři zelená světla do tvaru trojúhelníku.

Za půldruhé hodiny tudy letěl první spirolet a zůstal viset nad mořem. Dar Veter nasedl do spuštěného výtahu, na okamžik se objevil pod osvětleným spodkem letounu a zmizel v otvoru. K ránu už vstupoval nedaleko observatoře Rady do svého trvalého bydliště, které ještě nestačil změnit. Nejdříve otevřel profukovací ventily v obou místnostech. Za pár minut nebylo po prachu ani památky. Pak vysunul ze stěny postel, nařídil pokoj na vůni a šplouchání moře, jemuž za poslední čas přivykl, a usnul tvrdým spánkem.

Když se probudil, měl pocit, že svět ztratil svůj půvab. Věda je daleko, a bude teď daleko, než… On však jí měl pomoci, a ne ještě komplikovat situaci.

V koupelně na sebe pustil vířivý proud chladné elektrizované vody. Stál pod ní tak dlouho, až celý prokřehl. Cítil se svěží. Otevřel zrcadlová dvířka televizofonu a zavolal nejbližší stanici pro rozdělování prací. Na obrazovce se objevila jinošská tvář. Mladík poznal Dara Vetra a pozdravil ho s uctivým přízvukem v hlase.

„Chtěl bych dostat dlouhotrvající těžkou práci spojenou s fyzickou námahou,“ řekl Dar. „Třeba v antarktických dole.“

„Tam je všechno obsazeno,“ řekl dispečer omluvně. „Také naleziště na Venuši, Marsu i na Merkuru jsou plná. Víte sám, že na nejobtížnější pracovní úseky se hrne mládež.“

„Ano, ale já už se k té výborné kategorii nemohu počítat.… Co máte volného teď? Potřebuji nastoupit okamžitě.“

„Toužíte-li po práci v dolech, mám tu těžbu diamantů ve s Střední sibiři,“ říkal mladík zvolna a díval sena tabulku, kterou Dar Veter neviděl. Kromě toho jsou místa na oceánských vorech nebo na čerpací stanici v Tibetu, ale to už je lehká práce. Ostatní místa nejsou také nijak zvlášť obtížná.“

Veter poděkoval informátorovi, vyžádal si čas na rozmyšlenou a prosil, aby zatím nikomu nezadávali diamantové doly.

Vypnul rozmisťovací stanici a pojil se s Domem Sibiře, kde bylo ústředí geografických zpráv. Zapojili mu televizofon na nejnovější zápisy automatické paměti, a před Darem Vetrem pomalu ubíhaly rozsáhlé lesy. Kdysi tu bývala močálovítá, věčně zamrzlá tajga s řídkým modřínovým porostem. Tajga zmizela, a na jejím místě rostly sibiřské cedry i americké sekvoje, mohutní lesní velikáni, kteří v minulých dobách málem vymizeli. Obrovité rudé kmeny tvořily velkolepou ohradu kolem pahorků, pokrytých betonovými čepicemi. Pod nimi se plazila ocelová potrubí o desetimetrovém průměru, přehýbala se přes vodní předěly k nejbližším řekám a celé je pohlcovala do zejících trychtýřovitých jícnů. Obrovská čepadla temně hučela. Statisíce kubických metrů vody se řítily do hlubin démantonosných sopečných komínů, s řevem v nich vířily, promývaly je, rozmělňovaly horninu a znovu se vylévaly na povrch, zanechávajíce v sítech proplachovacích komor desítky tun diamantů. V dlouhých osvětlených místnostech seděli lidé za pohyblivými číselníky třídicích strojů. Drobná zrna zářivých kamenů se proudem sypala do sběračů s cejchovanými otvory. Pracovníci čerpacích stanic nepřetržitě sledovali ukazatele na počítačích, které vypočítávaly kolísající pevnost horniny, tlak a spotřebu vody, hloubku těžní jámy i erupci tvrdých částic. Dar Veter si pomyslil, že radostný obrázek lesů v záplavě slunce nejde právě k jeho náladě a vypnul Dům Sibiře. Vtom okamžiku zazněl volací signál a obrazovce se objevil informátor z rozmisťovací stanice.

„Chtěl jsem upřesnit vaše úvahy. Právě se uvolnilo místo v podmořských titanových dolech na západním pobřeží Jižní Ameriky. Je to nejnamáhavější práce, která dnes existuje… Ale musíte okamžitě odjet!“

Dar zneklidněl.

„Nestačím se podrobit psychofyzické zkoušce, jak to žádá Akademie pro Psychofyziologii Práce.“

„Není to ani třeba, stačí souhrn povinných zkoušek, které jste každoročně absolvoval při své předešlé práci.“

„Pošlete zprávu a sdělte mi koordináty!“ ozval se bez meškání Dar Veter.

„Západní větev Spirální Dráhy, sedmnáctá jižní odbočka, stanice 6 L, bod KM40. Ohlásím vás.“

Vážná tvář na obrazovce zmizela. Dar Veter sebral všechny drobnosti, které mu osobně patřily, a vložil do krabičky filmy a obrázky a hlasy přátel i nejdůležitějšími zápisy vlastních myšlenek. Se stěny sňal chromoreflexní reprodukci starého ruského obrazu, se stolu bronzovou sošku herečky Bello Gal, která se podobala Vedě Kong. S trochou šatstva srovnal všechno do aluminiového kufříku, na jehož víku byla vypouklá čísla a lineární znaky. Sebral udané koordináty, odkryl otvor ve stěně a strčil tam kufřík. Zavazadlo zmizelo na běžícím pásu. Pak Veter prohlédl své pokoje. Už mnoho století neexistovali na planetě speciální uklízeči nebo uklízečky. Jejich funkci plnil každý obyvatel sám; to bylo možné jen při absolutní pořádnosti a kázni každého člověka a při bedlivě promyšleném systému bytů i společenských budov s automatickým čištěním a větráním.

Když byl s prohlídkou hotov, stiskl páku přede dveřmi, dávaje signál distribuční stanici, že jeho byt je volný. Potom odešel.Vnější chodba se stěnami z mléčného skla byla proteplena sluncem, ale na ploché střeše vál chladný vítr od moře. Lehké můstky pro chodce, vzklenuté mezi mřížovými budovami, jako by se vznášely ve vzduchu a vábily k pomalé procházce, ale Dar Veter už zase nepatřil sám sobě. Automatickým potrubím sjel do podzemí magnetoelektrické pošty a malý vagónek ho dovezl ke stanici Spirální Dráhy. Dar nejle na Sever k Beringovu průlivu, kde byl spojovací oblouk k Západní Větvi. Cesta do Jižní Ameriky, zvláště tak daleko na jih, jako bylo k sedmnácté odbočce, trvala by asi čtyři dna. Obytnými zónami Severu i Jihu vedly linky těžkých nákladních spiroletů, které spínaly planetu napříč oceány a spojovaly nejkratší cestou závit Spirální dráhy. Dar Veter jel Centrální větví k jižnímu obytnému pásmu a počítal s tím, že přesvědčí vedoucího letecké přepravy, aby ho považoval za spěšný náklad. Kromě toho, že se cesta zkrátila na třináct hodin, mohl se Veter uvidět se synem Groma Orma, předsedy Rady Astronautiky; Grom Orm si vybral Dara Vetra, aby byl jeho synu učitelem a instruktorem.