Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

Lékařka pozorovala Nizin stav po startu i po návratu k normální přitažlivé síle. Brzy mohla všechny uklidnit zprávou, že pauzy mezi jednotlivými údery se ustálili na sto deset vteřin. Při zvýšeném kyslíkovém režimu nehrozila smrt. Luma Lasvi se rozhodla použít elektronového tiratronu pro povzbuzení srdeční činnosti, a neurosekrečních stimulátorů.

Padesát pět hodin úpěly stěny rakety pod vibrací anamezonových motorů, dokud počítače nevykazovaly rychlost devět set sedmdesát miliónů kilometrů za hodinu, blížící se krajní bezpečností mezi. Vzdálenost od železné hvězdy se během čtyřiadvaceti pozemských hodin zvětšila na víc než dvacet miliard kilometrů. Těžko lze vyjádřit pocit úlevy, jaký prožívalo všech třináct cestovatelů po těžký zkouškách od vymřelé planety a zkázy Algrabu až po hrůzné černé slunce. Radost z úniku však nebyla úplná, neboť čtrnáctý člen posádky, mladá Niza Krit ležela bez hnutí, napůl mrtvá v oddělené části nemocniční kabiny.

Na raketě bylo pět žen: Ingrid, Luma, druhá inženýrka elektroniky, geoložka a učitelka gymnastiky Ione Mar, která zastávala i funkci distributorky potravin, letecké manipulantky i kollektorky vědeckých materiálů. Teď se všechny sešly jako při starodávném pohřebním obřadu. Svlékly Nizino tělo z šatů, omyly je speciálními roztoky Tm a Ac a uložili na silném, ručně šitém koberci z nejjemnějších hub Středozemního moře. Koberec umístily na pneumatické matraci a dali pod kulatou báň z růžového silikolu. Citlivý a přesný thermobarooxystat mohl po celé roky udržovat uvnitř silného příklopu potřebnou teplotu, tlak i vzdušný režim. Měkké gumové výběžky udržovala Nizu ve stejné poloze, kterou Lékařka Luma Lasvi jednou za měsíc měnila. Nejdůležitější bylo zabránit odumřelým proleženinám, které se mohou objevit při absolutní nehybnosti. Proto se Luma rozhodla zavést hlídky u Nizina těla a sama se pro první dva roky cesty řekla dlouhého spánku. Niza zůstávala dál v katalaptickém stavu. Jediné, co se podařilo Lumě Lasvi dosáhnout, bylo urychlení pulsu na jeden tep na minutu. Jakkoli to byl nepatrný úspěch, mohla aspoň odstranit umělé okysličování, které škodilo plicím.

Uplynuli čtyři měsíce. Hvězdolet se nesl správným, přesně vypočteným směrem mimo oblast volných meteorů. Posádka, zmořená událostmi a vysilující prací, usnula na sedm měsíců. Tentokrát nebděli tři, nýbrž čtyři lidé; k Ergu Noorovi a Puru Chissovi se připojila lékařka Luma Lasvi s biologem Eonem Talem.

Když náčelník vyvázl z nejhorší situace, do jaké se kdy dostaly pozemské hvězdolety, cítil se opuštěný. Po prvé mu čtyři roky cesty k Zemi připadaly nekonečné. Nesnažil se klamat sám sebe, bylo to proto, že jedině na Zemi mohl doufat v záchranu své Nizy.

Dlouho odkládal prohlídku elektronových stereofilmů z Parusu, k níž by za jiných okolností přikročil hned druhý den po odletu. Erg Noor chtěl společně s Nizou uvidět a uslyšet první zprávy z překrásných světů na planetách modré hvězdy, zářící o letních nocích na obloze Země. Přál si, aby Niza byla s ním při splnění nejsmělejších snů minulosti i přítomnosti, při objevení nových hvězdných světů, příštích dalekých ostrovů lidstva…

Filmy, natočené před osmdesáti lety ve vzdálenosti osmi parseků od Slunce a ležící v otevřené raketě na černé planetě hvězdy T, uchovaly se výtečně. Polokulovitá stereoskopická obrazovka přenesla čtyři diváky z Tantry tam, kde ve výši zářila modrá Vega.

V rychlém sledu se střídaly obrazy oslnivě modrého slunce i letmé záběry ze života na raketě. U počítacího stoje pracoval velmi mladý, osmadvacetiletý náčelník výpravy; astronomové, konající pozorování, byli ještě mladší. Byl tu záběr z každodenního sportu a tance, v nichž členové výpravy dosahovali přímo akrobatické dokonalosti. Ironický hlas oznámil, že prvenství po celou cestu drží bioložka. A vskutku, dívka s krátkými lněnými vlasy prováděla nejobtížnější cviky a neuvěřitelným způsobem prohýbala své nádherně rostlé tělo.

Při pohledu na jasné, úplně reálné obrazy plastické obrazovky, která zachovávala i normální světelné odstíny, člověk zapomínal, že ty veselé, energií překypující mladé astronauty už dávno sežraly odporné příšery železné hvězdy.

Stručné záznamy ze života výpravy brzy skončily. Zesilovače světla v promítačce začaly bzučet; fialové slunce zářilo tak pronikavě, že i zde, v jeho bledém odrazu, musili si lidé zasadit ochranné brýle. Kolosální hvězda měla průměr i hmotu skoro třikrát větší než Slunce, byla silně zploštělá a rotovala se zběsilou rychlostí, která činila na rovníku tři sta kilometrů za vteřinu. Koule nepředstavitelně zářivých plynů s povrchovou teplotou jedenáct tisíc stupňů rozprostírala křídla perleťově růžového ohně na miliardy kilometrů. Zdálo se, jako by paprsky Vegy ubíjely a ničily všechno, co jim přišlo do cesty. Letěly do prostoru jako mocná kopí, dlouhá miliardy kilometrů. Hluboko v jejich záři se ukrývala nejbližší planeta modré hvězdy. Ale do ohnivého oceánu se nemohla vnořit žádná raketa Země ani jejích sousedů z Okruhu. Optické promítání vystřídal hlas, referující o vykonaných pozorováních a na obrazovce se objevily polofantastické čáry stereometrických nákresů, které ukazovaly polohu první i druhé z planet Vegy. Parus se nemohl přiblížit ani k druhé planetě, vzdálené sto miliónů kilometrů od hvězdy.

Z hlubin průzračně fialového oceánu plamenů, tvořících atmosféru hvězdy, vyletovaly obrovské protuberance a protahovaly do prostoru všespalující ruce. Energie Vegy byla tak obrovská, že hvězda vyzařovala světlo nejsilnějších kvant, to jest fialové a neviditelné části spektra. Dokonce i v lidských očích, chráněných trojitými filtry, vyvolávala pocit přízračnosti, téměř neviditelného, ale smrtelně nebezpečného přeludu… Zuřily světelné bouře, překonávající přitažlivost hvězdy. Jejich vzdálené ozvěny narážely na Parus a nebezpečně jím pohupovaly. Počítače kosmických paprsků i ostatních druhů tvrdého záření vypověděly službu. Uvnitř spolehlivě chráněné rakety začala narůstat smrtonosná ionizace. Dalo se tušit, jak zběsilá je zářivá energie, její promarněná síla o kvintilionech kilowattů se řítila mocným proudem kolem rakety do prázdného prostoru.

Náčelník Parusu opatrně zavedl hvězdolet k třetí planetě, která byla veliká, ale halila ji jen tenká slupka průzračné atmosféry. Bylo zřejmé, že ohnivý dech modré hvězdy odvál vrstvu lehkých plynů, které se táhly za planetou jako dlouhý, slabě zářící ohon po její zastíněné straně. Zhoubné výpary fluoru, jedovatý kysličník uhličitý, nehybná hustota inertních plynů — v takové atmosféře by ani na okamžik nemohlo nic pozemského existovat.

Z lůna planety čněly ostré vrcholy, hrany i kolmé zubaté stěny kamenných masivů, rudých jako čerstvé rány, nebo zase propastně černých. V náhorních lávových rovinách, ošlehaných zuřivými vichry, zely trhliny a prolákliny, v nichž teklo roztavené magma jako žíly krvavého ohně.

Do výšky se zvedala a vířila hustá oblaka popelu, na osvětlené části planety oslnivě modrá a neproniknutelně černá na straně zastíněné. Obrovské tisícikilometrové blesky bily do všech stran a svědčily o tom, že mrtvá atmosféra je prosycena elektřinou.

Strašný fialový přízrak ohromného slunce, černá obloha, zpola překrytá zářivým třpytem korony, a dole na planetě světle fialové kontrastní stíny v divoké změti skal, plamenné brázdy, zákruty a kola, ustavičná záře zelených blesků…