Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

Obě ženy sběhly k lehkým vlnám a společně plavaly k ostrovu. Loďka k nim zamířila, ale Veda ji máchnutím ruky poslala napřed. Ren Boz jako solný sloup hleděl za odplouvajícími ženami.

„Vzpamatujte se, Bene, dáme se do práce!“ zavolal na něho Mven Mas a fyzik se rozpačitě, letmo usmál.

Kousek písečné plochy mezi dvěma řadami kamenů se změnil ve vědeckou posluchárnu. Ren Boz, ozbrojený kusem lastury, rýsoval a psal, chvílemi se vzrušeně vrhal tváří k zemi, vlastním tělem smazával, co napsal, a znovu kreslil. Mven Mas buď horlivě souhlasil, nebo povzbuzoval fyzika přerývanými výkřiky. Dar Veter si opřel lokty o balvan a stíral si pot, který mu vystupoval na čele, jak se snažil pochopit mluvícího. Konečně ryšavý fyzik zmlkl, a těžce dýchaje, posadil se na písek.

„Ano, Bene,“ promluvil Dar Veter po delší pomlce. „Učinil jste vynikající objev!“

„Copak jsem to udělal sám…? Už více než před deseti stoletími vytyčil starověký matematik Heisenberg princip neurčitosti — nemožnost určit přesné místo malých částic. Ale skutečnost ukázala, že nemožnost se stala možností, když jsme pochopili vzájemné přechody, to jest při repagulárním počtu. Přibližně ve stejné době lidé objevili mezonový prstencový oblak kolem atomového jádra a přechod mezi nukleonem a oním prstencem, to znamená, že dospěli až k pojmu antigravitace.“

„Dobrá. Nejsem znalec bipolární matematiky, zvláště ne oboru jako je repagulární počet. Ale to, co jste vykonal ve stínových funkcích, je principiálně nové, i když my, obyčejní lidé bez matematické jasnozřivosti, to špatně chápeme. Přesto dovedu pochopit velikost objevu. Jenomže…“ Dar se zajíkl.

„Co, co vlastně?“ znepokojil se Mven Mas.

„Jak uskutečnit pokus? Myslím, že nemáme k dispozici prostředky, abychom vytvořili takové napětí elektromagnetického pole.“

„Abychom uvedli do rovnováhy gravitační pole a získali přechodový stav?“ zeptal se Ren Boz.

„Právě to. A v takovém případě se vesmír za hranicemi naší soustavy vymyká našemu působení jako dřív.“

„Ano. Ale jako vždycky v dialektice musíme východisko hledat v protikladu. Nebudeme-li získávat gravitační stín proměnlivě, nýbrž vektoriálně…“

„Oho! Ale jak?“

Ren Boz rychle narýsoval tři rovné čáry, úzkou výseč a všechno to přeťal částí oblouku o velikém poloměru.

„To bylo známo už před vznikem bipolární matematiky. Asi před tisíci lety jí říkali úloha o čtyřech rozměrech. Tenkrát ještě nebyly rozšířeny představy o vícerozměrnosti prostoru, lidé neznali stínové vlastnosti přitažlivosti, snažili e ji vynaložit analogií s elektromagnetickými poli a domnívali se, že singulární body znamenají buď vymizení hmoty, nebo její přeměnu v něco nevysvětlitelného. Jak si mohli představit prostor s takovou znalostí přírodních jevů? Ale naši předkové tušili, víte, oni chápali, že jestliže vzdálenost od hvězdy A do středu Země, tedy po přímce OA, měří dvacet kvintiliónů kilometrů, bude vzdálenost k téže hvězdě po vektoru OV rovná nule… Prakticky nikoli nule, ale veličině, která se k nule velmi blíží. Říkali, že čas přestává existovat, když se rychlost pohybu rovná rychlosti světla. Ale vždyť i kochleární počet byl objeven teprve nedávno!“

„Spirální pohyb lidé znali už před tisíci lety,“ zasáhl Mven Mas nesměle do hovoru.

Ren Boz mávl nedbale rukou.

„Pohyb, ne však jeho zákony! Jestli tedy pole přitažlivosti a magnetické pole jsou dvě stránky jedné a téže vlastnosti hmoty, jestliže prostor je funkcí gravitace, pak funkcí elektromagnetického pole musí být antiprostor. Přechodem z jednoho do druhého vzniká vektoriální stínová funkce nulového prostoru, jemuž lidově říkáme rychlost světla. A domnívám se, že nulový prostor se dá získat libovolným směrem. Mven chce na Epsilon Tukana, ale mně je to úplně jedno, jen když se pokus uskuteční,“ opakoval fyzik a unaveně zavřel oči s krátkými světlými řasami.

„K pokusu nepotřebujeme jenom vnější kosmické stanice, ale jistě i nějaké zařízení. Je to tak jednoduché a rychle realizovatelné?“

„Zde jsme měli štěstí. Můžeme použít zařízení Kora Julla v bezprostřední blízkosti Tibetské observatoře. Před sto sedmdesáti lety se tam konaly pokusy při průzkumu vesmíru. Potřebuje trochu zmodernizovat, ale na to mám kdykoli k dispozici pět, deset, dvacet tisíc dobrovolných pomocníků. Stačí jen zavolat, a vezmou si dovolenou.“

„Pamatoval jste opravdu na všechno. Zbývá ještě jedna věc, ale ze všeho nejzávažnější: riziko pokusu. Může mít nejpřekvapivější výsledky, protože podle zákona velkých čísel nemůžeme ho uskutečnit v malém měřítku. Musíme brát hned měřítka mimozemská…“

„Který vědec se leká rizika?“ pokrčil Ren Boz rameny.

„Nemyslím na osobní riziko. Vím, že se najdou vždycky desetitisíce lidí, je-li třeba uskutečnit dosud neprozkoumaný nebezpečný podnik. Ale do pokusu se zapojil vnější stanice, observatoře, celý okruh přístrojů, na které vynaložilo lidstvo gigantickou práci. Přístrojů, které nám otevřely okno do vesmíru a které zasvětily lidstvo do života, tvůrčí práce i znalosti ostatních obydlených světů. To okno je největší lidskou vymožeností, a máte vy, já, kterýkoli jednotlivec či skupina lidí, právo riskovat, že se zavře? Rád bych věděl, máte-li pocit, že jste v právu, a na čem se ten pocit zakládá.“

„Já ho mám,“ zvedl se Mven Mas. „A je odůvodněn… Byl jste přece na vykopávkách… Nevolaly k nám miliardy neznámých koster v neznámých hrobech, nežadonily a nevyčítaly? Zdá se mi o miliardách minulých lidských životů, jejich ž mládí, krása i životní radosti proběhly v okamžiku jak písek mezi prsty a které nás žádají, abychom odhalili veliké tajemství času, pustili se s ním do boje! Zvítězit nad prostorem znamená zvítězit nad časem: proto jsem přesvědčen o svém právu a o velikosti věci, kterou zamýšlím!“

„Můj pocit je jiný,“ pravil Ren Boz. „Ale je to jen druhá stránka téže věci. Kosmický prostor je pořád ještě nepřekonatelný, rozděluje světy, nedovoluje nám vyhledat planety, jejichž obyvatelstvo je nám blízké, a spojit se s ním v nekonečně radostnou a silnou rodinu. Byla by to největší reforma po éře Světového Sjednocení, kdy lidstvo přestalo konečně být rozdrobeno na jednotlivé národy, spojilo se, a tím vykonalo gigantický skok na nový stupeň v ovládání přírody. Každý krok na této nové cestě je závažnější než všechno ostatní, než jiné výzkumy a poznatky.

Sotva Ren Boz umlknul, znovu se rozhovořil Mven Mas.

„Mám ještě jeden důvod, a to osobní. V mládí se mi dostal do rukou sborník prastarých historických románů. Byla v něm jedna povídka o vašich předcích, Dare Vetře. Vtrhl k nim jakýsi mocný dobyvatel, zuřivý zabíječ lidí, na jaké byla historie lidstva v dobách primitivní společnost bohatá. Pověst vyprávěla o silném mládenci, který velmi miloval. Jeho dívku zajali a odvezli. Tenkrát se tomu říkalo ‘Odehnat’. Představte si, že svázané muže a ženy hnali jako dobytek do vlasti dobyvatelovy. Zeměpis nikdo neznal, jedinými dopravními prostředky byli koně a soumaři. Svět byl tenkrát mnohem tajemnější a nekonečnější, nebezpečnější a neproniknutelnější, než je pro nás kosmický prostor. Mladý hrdina hledal svou milou, toulal se celé roky nesmírně nebezpečnými cestami — až jí našel v asijských horách. Těžko lze vyjádřit mladické domy, ale dodnes se mi zdá, že bych i já mohl jít za milovaným cílem přes všechny překážky vesmíru!“