Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

Se stejným spěchem jako v době nehody seřizovali inženýři a mechanikové znovu po třinácti letech obrazovky v ústřední řídící kabině a knihovně pro pozemské přenosy. Hvězdolet vplul do oblasti, v níž se daly zachytit rádiové vlny vysílané z mohutné sítě Země a rozptýlené v atmosféře.

Hlasy, zvuky, tvary a barvy rodné planety povzbuzovaly cestovatele, ale zároveň podněcovaly jejich netrpělivost, a délka kosmického putování se jim zdála stále nesnesitelnější.

Hvězdolet volal umělou družici 57 na obvyklé vlně dálkových kosmických letů a astronauti čekali každou hodinu na ohlas této mocné přestupní stanice, která spojovala Zemi s vesmírem.

Konečně volání kosmického korábu dostihlo Zemi.

Celá posádka bděla a neodtrhla se od přijímačů. Návrat do života po třinácti pozemských a devíti závislých letech, kdy neměli spojení s Otčinou! Lidé dychtivě očekávali zprávy ze Země, a prostřednictvím celosvětové sítě diskutovali o důležitých otázkách, které se jako obvykle předkládaly všem zájemcům.

Náhodně zachycený návrh půdoznalce Cheba Ura vyvolal šestitýdenní diskusi a nejsložitější výpočty.

„Diskutujte o návrhu Cheba Ura!“ hřímal hlas ze Země. „Všichni, jejichž myšlení a práce se nesou tímto směrem, všichni, kdo máte shodné názory či záporná stanoviska, řekněte své slovo!“

Jak radostně zněla cestovatelům obvyklá formule, vyzývající k rozsáhlé diskusi! Cheb podal v Radě Astronautiky návrh na systematický průzkum planet modrých a zelených sluncí. Podle jeho mínění jsou to světy s mocným silovým zářením, které může chemicky stimulovat v zemských podmínkách netečné mineralogické struktury v boji proti entropii, to znamená podněcovat je k životu. Zvláštní formy života, složené z nerostů těžších než plyny, budou aktivní při vysokých teplotách a při pronikavé radiaci hvězd vyšších spektrálních tříd. Cheb pokládal neúspěch výpravy na Síria, kde se neobjevily sebemenší známky života za zcela logický, protože rychle rotující hvězda byla podvojná a neměla silné magnetické pole. Nikdo se nepřel s Chebem Urem, že podvojné hvězdy nelze pokládat za tvůrce planetárních soustav ve vesmíru, ale podstata návrhu vyvolala živý nesouhlas mezi posádkou Tantry.

Astronomové výpravy v čele s Ergem Noorem vypracovali zprávu a vysílali ji jako názor prvních lidí, kteří viděli Vegu ve filmu natočeném posádkou Parusu.

A Pozemšťané nadšeně poslouchali hlas z blížící se rakety.

„Tantra nesouhlasí s vysláním výpravy podle návrhů Cheba Ura. Modré hvězdy opravdu vyzařují na jednotku povrchu svých planet takové množství energie, že by stačila pro života těžkých sloučenin. Ale každý živý organismus je filtr a zásobárna energie, které odporují druhému zákonu termodynamiky čili entropie vytvářením struktury složitou skladbou jednoduchých molekul nerostů a plynů. Taková skladba může vzniknout jen v nesmírně dlouhém procesu historického vývoje, při dlouhodobých a stálých fyzických podmínkách. Na planetách velmi žhavých hvězd právě stálé podmínky nejsou, protože nárazy a vichřice nejsilnějšího záření rychle rozrušují složité sloučeniny. Tam nic dlouho neexistuje a ani nemůže existovat, přestože nerosty získávají nejpevnější krystalickou strukturu a kubickou atomovou mřížkou.

Podle mínění Tantry Cheb Ur opakuje omezené představy starověkých astronomů, kteří nepochopili dynamiku planetárního vývoje. Každá planeta ztrácí své lehké látky, jež unikají do prostoru a rozptylují se. Obzvlášť velká ztráta lehkých prvků vzniká při silném zahřívání a pronikavém tlaku záření modrých sluncí.“

Tantra uvedla řadu příkladů a nakonec vyjádřila přesvědčení, že proces „zhutňování“ planet okolo modrých hvězd nedá vzniknout žádným formám života.

Družice 57 předala námitky vědců z rakety přímo do observatoře Řady.

Konečně nadešel okamžik, na který tak netrpělivě čekali Ingrid Ditra, Kej Ber a samozřejmě i všichni členové výpravy. Tantra začala zpomalovat subsvětelnou rychlost, minula ledové pásmo sluneční soustavy a blížila se k raketové stanici na Tritonu. Nepotřebovala už tak velikou rychlost — kdyby od Neptunovy družice letěla devět set miliónů kilometrů za hodinu, dostihla by Zemi za necelých pět hodin. Ale aby se hvězdolet rozjel naplno, potřeboval tolik času, že by raketa letící z Tritonu minula slunce a značně by se od něho vzdálila.

Aby neztráceli drahocenný anamezon a raketa se nezatěžovala složitým zařízením, létaly uvnitř soustavy iontové planetolety. Jejich rychlost nepřevyšovala osm set tisíc kilometrů za hodinu pro vnitřní planety a půl třetího miliónu kilometrů při letech na nejvzdálenější planety vnější. Cesta z Neptunu k Zemi trvala obvykle dva a půl až tři měsíce.

Triton byla obrovitá družice, o málo menší než gigantické Jupiterovy měsíce Ganymed a Kallisto, nebo planeta Merkur. Proto měl tenkou vrstvu atmosféry, složenou převážně z dusíku a kysličníku uhličitého.

Erg Noor přistál s hvězdoletem a určeném místě u Tritonova pólu, poblíž rozložitých kopulí staniční budovy. Na náhorní rovině vedle strmého svahu s podzemními stavbami zářilo skleněné karanténní sanatorium. Zde, v dokonalé izolaci od ostatních lidí, musili přečkat cestovatelé pět týdnů karantény. Za ten čas je odborní lékaři pečlivě vyšetří, aby nepřenesli nějakou novou infekci. Nebezpečí bylo veliké, nedalo se podceňovat. Proto každý, kdo přistál na jiných, třebas neobydlených planetách, musil se proceduře podrobit, i kdyby přebýval na hvězdoletu sebedéle. Vědečtí pracovníci sanatoria prozkoumávali i vnitřek rakety, než stanice vydala povolení k odletu na Zem. Planety jako Venuše, Mars a některé asteroidy, které lidstvo ovládlo už dávno, měl vlastní karanténní stanice.

Pobyt v sanatoriu byl příjemnější než ve hvězdoletu. Byly tu laboratoře, kde se lidé mohli zaměstnat, koncertní síně, lázně kombinované z elektřiny, hudby, vody a vlnového chvění, i každodenní procházky v lehkých skafandrech po horách v okolí sanatoria. A bylo tu konečně spojení s rodnou planetou; nebylo sice pravidelné, ale stačilo pět hodin, aby zpráva dostihla Zemi!

Nizin silikolový sarkofág přenesli se vší opatrností do sanatoria. Erg Noor a Eon Tal opustili Tantru poslední. Šlo se jim lehko, i když se zatížili, aby při chůzi nevyskakovali do výše, protože planetka měla malou přitažlivost.

Osvětlovače kolem přistávací plochy zhasly. Triton vyplul na osvětlenou stranu Neptuna. Ať světlo, které Neptun odrážel, bylo sebeponuřejší, přece gigantické zrcadlo obrovské planety, vzdálené od Tritona jen tři sta padesát tisíc kilometrů, rozptylovalo tmu a vytvářelo na družici světlý soumrak, podobný jarnímu stmívání ve vysokých zemských šířkách. Triton obíhal kolem Neptuna proti směru jeho rotace od východu k západu skoro za šest pozemských dnů a jeho „denní“ intervaly trvaly přibližně sedmdesát hodin. Za tu dobu se Neptun stačil čtyřikrát otočit kolem své osy, a právě v této chvíli běžel zřetelný stín družice pro zamlženém kotouči.

Náčelník i biolog uviděli skoro současně malou raketu daleko od kraje náhorní plošiny. Nebyl to hvězdolet s vydutou zadní polovinou a s vysokým hřebenem stabilizátoru. Soudě podle velmi ostré špice a úzkého trupu, musí to být planetolet, ale na rozdíl od známých typů měla rakety na zádi silný prstenec a nahoře dlouhý vřetenovitý nástavec.