Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Poznámka:

POVINNĚ uvažujeme Lazarevičovu korekci. Propočty provádíme VÝHRADNĚ podle nomogramů Ústavu bioadaptace, které respektují rasové diference.

3. Stanovíme odpovídající dávku séra UNBLAF. Úplné, stabilní a trvalé imunizace vůči bílkovinným podnětům a organickým sloučeninám bílkovinné a haploidní struktury dosahujeme dávkou 6,8094 gamamolů na gram lymfatické tkáně.

Poznámka:

a) Stoupne-li objemový index nad 3,5, dávku zvyšujeme o 16 %.

b) Při vícenásobném porodu se celková dávka séra naopak snižuje o 8 % na každý další plod (tedy u dvojčat o 8 %, u trojčat o 16 % atd.).

4. 6 hodin před započetím primárních stahů břišního svalstva rodičky vstříkneme přední stěnou břišní o-injektorem vypočtenou dávku séra UNBLAF, zásadně ze strany proti zádíčkům plodu.

5. 15 minut po porodu provedeme scintigrafii novorozencova brzlíku. Pokud zjistíme hodnotu brzlíkového indexu nižší než 3,8, vpravíme do pupeční šňůry doplňkovou dávku 2,6750 gm/g séra UNBLAF-U.

6. Při zvýšené teplotě novorozence OKAMŽITĚ umístíme do sterilního boxu. První přirozené krmení se povoluje nejdříve 12 hodin po odeznění zvýšených teplot.

7. 72 hodiny po porodu přistupujeme k mikrovlnnému odjištění hypothalamických zón adoptogeneze. Topografické vymezení zón stanovujeme za pomoci programu BINAR-I. Obsahy hypothalamických zón musí odpovídat těmto hodnotám:

1. zóna: 36–42 neurony

2. zóna: 178–194 neurony

3. zóna: 129–135 neuronů

4. zóna: 460–570 neuronů

5. zóna: 460–510 neuronů

Poznámka:

Jakmile ukončíme všechna měření, přesvědčíme se o ÚPLNÉM vstřebání porodního hematomu.

Získané informace poskytujeme BIOFAK-IMPULSU.

RUČNÍ KOREKCE IMPULSU JE KATEGORICKY ZAKÁZÁNA!

8. Novorozence umístíme do operační komory BIOFAK-IMPULS. Při orientaci hlavičky OBZVLÁŠŤ DŮSLEDNĚ DBÁME, aby odchylka na stupnici „stereotaxis“ nepřekročila hodnotu 0,0014.

9. Mikrovlnné odjišťování hypothalamických zón adaptogeneze provádíme po dosažení B-hladiny hloubky spánku, což odpovídá 1,8–2,1 mV alfa-rytmu na encefalogramu.

10. Veškeré propočty POVINNĚ zanášíme do osobní karty novorozence.

K podstatě událostí, které v únoru roku 85 vedly ke schválení novely Zákona o bioblokádě, jsem shromáždil tato upřesnění:

1. Za půldruhého století fukamizační praxe nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by tento zásah způsobil fukamizované osobě sebemenší újmu na zdraví. Není proto divu, že až do jara 81 byly případy, kdy matka fukamizaci odmítla, mimořádně vzácné. Naprostá většina lékařů, s nimiž jsem tuto záležitost konzultoval, do uvedené doby o něčem takovém nikdy neslyšela. K útokům na fukamizaci z pozic teoretické a propagandistické povahy ovšem došlo nejednou. Připomeňme si alespoň nejmarkantnější příklady tohoto druhu v našem století:

Ch. Debouques: Smíme sestrojovat člověka? Lyon 32

Posmrtné vydání poslední knihy významného (dnes již pozapomenutého) antieugenika. Druhá část knihy se cele soustřeďuje na kritiku fukamizace jakožto „nepokrytě úskočného vpádu do přirozených poměrů v lidském organismu“. Zdůrazňuje se tu nezvratný charakter způsobených změn vyvolaných fukamizaci („…nikdy a nikomu se ještě nepodařilo znovu zajistit jednou odjištěný hypothalamus…“), ale hlavní důraz se klade na okolnost, že tato typicky eugenická procedura, jíž je požehnáno autoritou celosvětového zákonodárství, funguje po dlouhá desetiletí jako nepěkný a vábivý precedens pro další eugenické experimentování.

K. Pumiwur: Rider — práva a povinnosti, Bangkok 15

Autor této publikace, viceprezident Všesvětové riderské asociace, příznivec a propagátor co nejaktivnějšího podílu riderů na stěžejních snahách lidstva, se proti fukamizaci staví na základě vlastních statistik. Tvrdí, že fukamizace v člověku údajně potlačuje rozvoj riderpotence, a přestože se procentuální zastoupení riderů v epoše fukamizace nesnížilo, nenašel se za celé toto období ani jediný rider, který by se co do výkonnosti dal srovnat s ridery, kteří působili koncem 21. a počátkem 22. století. Proto volá po zrušení povinné fukamizace pro začátek alespoň v případě riderského potomstva. (Veškeré materiály, s nimiž operuje uvedená kniha, jsou ovšem beznadějně zastaralé — ve třicátých letech se zaskvěla celá plejáda riderů neuvěřitelné výkonnosti: Alexander Soleba, Piotr Dziomny a další.)

A. Xesis: Kámen úrazu, Athény 37

Známý teoretik a věrozvěst noofilismu věnoval svou brožuru ostré kritice fukamizace, ostatně kritice spíše poetické než racionální. V rámci představ noofilismu, pojímaného jako svébytná vulgarizace Jakowitzovy teorie, je vesmír nejvlastnějším působištěm nookosmu, do něhož se po fyzické smrti přelévá mentálně emocionální kód osobnosti člověka. Zdá se, že Xesis podstatu fukamizačního zásahu vůbec nepochopil. (Podle záznamů VCI po schválení novely ani jediný člen Kongregace noofilistů nepřipustil fukamizaci svých dětí.)

J. Tosiwill: Člověk troufalý, Birmingham 51

Tato monografie je dosti typickým vzorkem celé knihovny knížek a brožur propagujících postupné zmrazování technologického pokroku lidstva. Pro všechny publikace tohoto druhu je příznačná apologetika ustrnulých civilizací typu světa tagorského nebo biocivilizace Leoniďanů. Technologický pokrok Země je označován za překonanou etapu, jejíž historická mise skončila. Expanze lidstva do vesmíru se tu vykládá jako sociální marnotratnictví sui generis, které perspektivně neslibuje nic než strašlivé zklamání. Člověk moudrý se postupně mění v člověka troufalého, který v honbě za kvantitou racionálních a emocionálních informací obětuje kvalitu. (Implicitně se tak naznačuje, že informace o psychokosmu mají nesrovnatelně vyšší cenu než informace o vnějším kosmu v nejširším smyslu tohoto slova.) Fukamizace prokazuje lidstvu špatné služby zejména proto, že napomáhá přerodu člověka moudrého v člověka troufalého, jelikož rozšiřuje a fakticky stimuluje jeho tíhnutí k rozpínavosti. Autor navrhuje, aby se lidstvo v první etapě vzdalo alespoň odjištění hypothalamu.

C. Oscoview: Pohyb po vertikále, Kalkata 61

C. Oscoview je pseudonym vědce nebo skupiny vědců, kteří zformulovali a uvedli v život dnes už všeobecně známou myšlenku takzvaného vertikálního vývoje lidstva. Dešifrovat pseudonym se mi zatím nepodařilo. Mám však mnoho důvodů pro předpoklad, že se za ním skrývá buď předseda Komkonu-1 G. Komov nebo někdo z jeho souvěrců z Akademie sociální prognostiky. Uvedený titul je první „vertikalistickou“ monografií. Celá šestá kapitola tohoto díla je věnována podrobnému zkoumání veškerých aspektů fukamizace — biologických, sociálních i etických — z pohledu základních teoretických východisek hnutí za vertikální vývoj. Za největší nebezpečí fukamizace je v tomto případě považována možnost jejího nekontrolovatelného vlivu na genotyp. Jako důkaz této teorie se poprvé (alespoň pokud se mi podařilo zjistit) uvádějí údaje o četných případech dědičného přenosu vlastností fukamizovaného organismu. Poukazuje se tu na víc než sto případů, kdy biologický mechanismus plodu již v mateřském lůně začal konstituovat antičástice, které normálně v organismu vytváří sérum UNBLAF, a přes dvě stě případů, kdy se dítě narodilo s již odjištěným hypothalamem. Nadto bylo údajně zaregistrováno asi třicet případů přenosu této dispozice už na třetí generaci. Zdůrazňuje se tu, že ač takové jevy zatím nepředstavují bezprostřední nebezpečí pro rozhodující část lidstva, stávají se výmluvnou ilustrací faktu, že fukamizace není ani zdaleka prozkoumána tak dobře, jak tvrdí její agilní propagátoři. Je třeba říct, že celé toto pojednání je vybudováno nesmírně kvalifikovaně a pečlivě a zformulováno tak, aby zapůsobilo s patřičným efektem. Několik působivých odstavců je věnováno například takzvaným G-alergikům, pro které může být odjištění hypothalamických zón škodlivé, ba smrtelně nebezpečné. G-alergie je neobyčejně vzácný stav organismu, snadno identifikovatelný už u plodu v matčiných útrobách, a proto nepředstavující žádnou hrozbu; takový novorozenec se prostě druhé fázi fukamizace nepodrobí. Ovšem v případě, kdyby G-alergik odjištěný hypothalamus zdědil po někom z předků, bude medicína bezmocná a na svět přijde nevyléčitelně nemocný člověk. C. Oscoviewovi se podařilo vypátrat jeden takový případ a nelituje barev na jeho plastické vylíčení. Ještě apokalyptičtější obraz autor načrtává, když vypodobňuje svět nedaleké budoucnosti, v němž se fukamizované lidstvo rozpoltí na dva genotypy. Tato monografie vyšla v několika vydáních a při diskusi k novele zřejmě sehrála ne právě bezvýznamnou úlohu. Zajímavé že, že poslední vydání této knihy (Los Angeles 99) už neobsahuje ani jedinou zmínku, která by se týkala fukamizace: patrně bychom tomu měli rozumět tak, že novela autora plně uspokojila, zatímco osudy 99,9 % lidstva nadále fukamizovaného ho nezajímají.