Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

OTÁZKA: Co o tom soudíte vy — nemohla epidemie vzniknout jako důsledek nějakých neopatrných experimentů?

ODPOVĚĎ: Teoreticky se to připustit dá. Ovšem svého času jsme si ověřovali i tuto hypotézu. V současné době se na Zemi žádné pokusy, které by mohly vyvolat masové fobie, neprovádějí. A navíc nezapomínejte, že fukamifobie prakticky zároveň zasáhla i kolonie mimo Zemi…

OTÁZKA: Jaké pokusy by případně byly s to epidemii vyvolat?

ODPOVĚĎ: Zřejmě jsem se nevyjádřil dost přesně. Mohl bych vám vyjmenovat celou řadu, mám-li se tak vyjádřit, technických postupu, jejichž pomocí lze i u vás, dokonale zdravého člověka, vypěstovat nějakou fobii. Ale pozor, zdůrazňuji NĚJAKOU! Dejme tomu, že ve vašem případě uplatníme určitý režim ozařování neutrinovým koncentrátem — po jistém čase se dostaví fobie. Ale jaká? Bude to strach z prázdnoty? Nebo strach z výšky? Či dokonce strach ze strachu? To vám předem zaručit nemohu. Takže o tom, že by se snad v člověku dal vyvolat nějaký přísně vyhraněný druh tísně jako fukamifobie, strach z fukamizace… Ne, o tom nemůže být řeč. Leda snad v součinnosti s hypnózou. Ale jak takovou kombinaci navodit prakticky…? Ne, ne, to by bylo příliš vágní a neseriózní.

4. Při vší své geografické (a taky kosmografické) rozšířenosti případy fukamifobie zůstávaly přece jen jevem v lékařské praxi mimořádně vzácným a samy o sobě by sotva vedly k nějakým změnám v jurisdikci. Fukamifobická epidemie se však z problému medicínského velmi rychle stala událostí zabarvenou aspekty sociálními.

Srpen 81. První zaznamenané protesty otců, zatím ještě povýtce soukromé povahy (stížnosti adresované místním a regionálním zdravotnickým správám, jednotlivé interpelace u místních Rad).

Říjen 81. První společná petice 129 otců a dvou porodníků, adresovaná Komisi pro ochranu matky a dítěte při Světové radě.

Prosinec 81. Na XVII. světovém kongresu Asociace porodníků se proti fukamizaci poprvé staví skupina lékařů a psychologů.

Leden 82. Ustavuje se akční skupina VEPI (pojmenovaná podle iniciál zakladatelů), sjednocující praktické lékaře, psychology, sociology, filozofy a právníky. Nu a právě skupina VEPI zahájila a do úspěšného konce dovedla kampaň za schválení novely.

Únor 82. První mítink odpůrců fukamizace před budovou Světové rady.

Červen 82. Formální vznik opozice proti zákonu přímo uvnitř Komise pro ochranu matky a dítěte.

Další chronologie událostí, jak se zdá, už tak zajímavá není. Doba, kterou Světová rada potřebovala na všestranné posouzení a schválení novely (tři a půl roku), je vcelku typická. O to netypičtější mi připadá poměr mezi počtem řadových přívrženců novely a mohutností profesionálního štábu. Normálně čítá skupina požadujících změnu zákona nebo zákon nový přinejmenším deset miliónů lidí, zatímco profesionální tým, který kvalifikovaně reprezentuje jejich zájmy (právníci, sociologové a odborníci na danou oblast lidského vědění), tvoří několik málo desítek osob. V případě hnutí za novelu, jehož se zúčastnily samy „odmítačky“, jejich manželé, příbuzní a přátelé, prostě sympatizující a lidé, kteří se k této iniciativě přidali ze světonázorových či náboženských důvodů, vlastně nikdy nešlo o akci opravdu masovou. Celkový počet členů hnutí se pohyboval kolem půl miliónu. Zato pokud jde o sbor specialistů, jen samotná skupina VEPI měla v okamžiku schválení novely ve svých řadách 536 mužů a žen.

5. Po schválení novely nesouhlasy s fukamizací neustaly, i když jejich výskyt rapidně poklesl. Nejpodstatnější však je, že během roku 85 se od základu změnil charakter epidemie. Celý jev už od této chvíle nelze dost dobře za epidemii označovat. Veškeré doposud platné zákonitosti („řetězce odmítnuti, geografická ohniska) najednou vymizely. Každé odmítnutí je teď naprosto nahodilé a ojedinělé, přičemž motivace typu A a B se neuplatňují vůbec a „odmítačky“ se rozhodující měrou odvolávají na novelu. To je zřejmě důvod, proč dnes lékaři odmítnutí fukamizace za projev nějaké fobie prostě nepovažují. Pozornost však na druhé straně zasluhuje fakt, že četné rodičky, které svého času fukamizaci kategoricky zatracovaly a čile se angažovaly v prosazování novely, najednou o tento problém úplně ztratily zájem a při porodu se vydobytého práva vůbec nedovolávají. Z žen, které v letech 81–85 fukamizaci odmítly, jich při dalších porodech učinilo totéž sotva 12 %. Třetí odmítnutí fukamizace nutno považovat za raritu: za posledních 15 let bylo registrováno jen několik málo případů.

6. Považuji za nezbytné zvlášť zdůraznit dvě okolnosti:

a) Téměř úplné vymizení fukamifobie po přijetí novely se obvykle vysvětluje dobře známými psychosociálními mechanismy. Moderní člověk je ochoten akceptovat jen taková omezení a povinnosti, které vyplývají ze základních etických postulátů společnosti. Jakákoli omezení nebo povinnosti jiného druhu jsou přijímány s pocity (nereflektované) nepřízně a (instinktivního) vnitřního protestu. Je proto přirozené, že po dosažení dobrovolnosti fukamizace člověk ztrácí pro odpor důvod a začíná se vůči ní chovat neutrálně jako vůči každému jinému lékařskému zákroku.

Tyto představy plně chápu a víceméně respektuji, přesto se však nemohu ubránit jiné eventuální interpretaci, která by pro nás v rámci tématu 009 byla nesmírně zajímavá. Stručně ji lze vyjádřit takto: výše uvedenou genealogii zrodu a zániku fukamifobie lze bez jakýchkoli potíží vykládat jako výsledek cílevědomého, dobře promyšlené akce jisté inteligentní síly.

b) Fukamifobická epidemie se časově dokonale kryje s náhlým výskytem „tučňáčího syndromu“ (viz mé hlášení č. 011/99).

Sapienti sat.

T. Glumov

Dnes už mohu se skálopevnou jistotou tvrdit, že pravé toto informační hlášení Toiva Glumova má na svědomí onen posun v mém vědomí, který mě nakonec přivedl až k Velkému zjevení. A přestože to dnes může vypadat komicky, tento posun započal přívalem tichého bezděčného vzteku, který ve mně vyvolaly drsné a nedvojsmyslné Toivovy narážky na údajně zlověstnou úlohu „vertikalistů“ v historii novely. V originále hlášení jsem tyto řádky podtrhl tlustými čarami; moc dobře si pamatuji, že jsem mladého stážistu tenkrát hodlal řádně vypeskovat za nezřízené fantazírování. Jenže mezitím už na můj stůl dospěly první informace o Čarodějově návštěvě v Ústavu podivínů, v hlavě se mi konečně rozsvítilo a hned jsem měl plno důležitějších starostí než vláčet chudáky podřízené na kobereček.

Ocitl jsem se v kruté krizi, protože jsem neměl s kým takovou pohromu probrat. Za prvé mě nenapadala vůbec žádná účinná opatření. A za druhé jsem si nedovedl představit, s kým za těchto okolností o věci mluvit můžu a s kým ne. Až mnohem později jsem se chlapců vyptával, jestli jim v těch (pro mne) příšerných dnech roku 99 něco v mém chování nepřipadalo podivné. Sandro tenkrát po uši vězel v tématu Rip van Winkle, sám se potácel ve stavech blízkých šoku, a tak si ničeho nevšiml. Gríša Serosovin tvrdil, že jsem tehdy častěji než jindy inklinoval k tomu, abych jeho otázky a názory ponechával bez odpovědi a na veškeré iniciativy z jeho strany reagoval jen záhadným úsměvem. No a Kikin, ten zůstává vždy a za všech okolností Kikinem — už tenkrát mu přece všechno „bylo jasné“. Toiva Glumova muselo mé tehdejší chování bezesporu přivádět na pokraj šílenství. A taky přivádělo. Jenže já tehdy skutečně neměl ani nejmenší představu, jak se zachovat: Své spolupracovníky jsem jednoho po druhém vyháněl do Ústavu podivínů a pokaždé jsem čekal, co se z toho vyklube, jenže ono se pořád nic neklubalo, já do Charkova vyštval dalšího a znovu jsem čekal. V té době Gorbovskij doma v Kraslavě umíral. V té době se Athos-Sidorov znovu chystal k dlouhodobému pobytu v nemocnici a nikdo nemohl zaručit, zda se z ní ještě někdy vrátí.