Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

V té době se Daňa Logovenko poprvé po mnohaleté odmlce vnutil ke mně domů na šálek čaje, celý večer se oddával vzpomínkám a překotně přitom drmolil strašlivé banality.

V té době jsem se ještě pro nic konkrétního nerozhodl.

A vtom beztak neklidnou hladinu rozčeřily události v Malé Peše.

V noci z 5. na 6. května mě vytáhla z postele havarijní služba. V Malé Peše (na říčce Peše, vlévající se do Českého zálivu v Barentsově moři) se zničehonic vyrojily nějaké nestvůry, které způsobily nepředstavitelnou paniku mezi obyvatelstvem chatové osady. Do postiženého prostoru se okamžitě vypravila havarijní skupina, vyšetřování probíhá.

Podle litery předpisů a v duchu zvyklostí bylo mou povinností vyslat na místo takové události svého inspektora. Vyslal jsem Toiva.

Informační hlášení inspektora Glumova o situaci v Malé Peše a krocích, které hned na místě podnikl, se bohužel ztratilo. V každém případě se mi nepodařilo je najít. Nu, a protože bych si moc přál ukázat čtenáři, jak Toivo při tomto vyšetřování postupoval, pokud možno co nejpodrobněji, nezbývá mi než rekonstruovat veškeré tehdejší dění v Malé Peše na základě vlastních vzpomínek a debat s dalšími aktéry celé téhle nevšední historie.

Každý jistě snadno nahlédne, že rekonstrukce, kterou právě na stránkách svých pamětí předkládám (a vlastně také všechny rekonstrukce následující), obsahují kromě naprosto věrohodných fakt také lecjaké popisy, metafory, epiteta, dialogy a mnohé další náležitosti beletristického jazyka. Nic naplat, přece jen moc potřebuji, aby čtenář před sebou spatřil živého Toiva, takového, jakého si ho pamatuji já. A na to by jen dokumenty nestačily. Ostatně, pokud je někomu libo, může mé rekonstrukce považovat za svého druhu svědeckou výpověď.

Při pohledu shora osada Malá Peša vypadala tak, jak by před čtvrtou hodinou ranní normálně vypadat měla. Ospale. Mírumilovně. Pustě. Desítka různobarevných střech v půlkruhu, před nimi prostranství zarostlé trávou, několik bez ladu a skladu rozestavených glyderů, u srázu nad řekou žlutý pavilón klubu. Řeka se zdála nehybná, velmi chladná a nepřívětivá, u protějšího břehu visely nad rákosím cáry bělavé mlhy.

Na schůdcích před klubem stál se zakloněnou hlavou nějaký muž a sledoval glyder. Jeho tvář připadala Toivovi známá, ale na tom nebylo nic divného, Toivo znal hodně chlapců z havarijních čet, možná každého druhého.

Posadil stroj hned vedle klubu a vyskočil do vlhké trávy. V tak časnou jitřní hodinu tu bylo skutečně zima. Havárkář měl na sobě obrovskou teplou bundu se záplavou speciálních kapes a kapsiček s pouzdry pro všelijaké ty jejich tlakové nádoby, regulátory, hasicí přístroje, zplameňovače a další propriety nezbytné pro účinný výkon havarijní služby.

„Dobrý den,“ pozdravil ho Glumov. „Vy jste Basil, že?“

„Buďte zdráv, Glumove,“ ozval se muž a podal mu ruku. „Nemýlíte se, jsem Basil. Kde jste se tak zdržel?“

Toivo mu vysvětlil, že nulapřeprava tady v Malé Peše z nějakého důvodu nepřijímá a že se tedy ocitl v Dolní Peše, tam si musel vzít glyder a dobrých čtyřicet minut sem letět podél řeky.

„No baže,“ pokýval hlavou Basil a ohlédl se na pavilón. „To jsem si mohl myslet. Víte, ti lidi v panice nulakabinu tak zmordovali…“

„Chcete říct, že zatím se nikdo z nich nevrátil?“

„Přesně tak.“

„A jinak už se tu nic nedělo?“

„Nic. Naši tu asi tak před půldruhou hodinou dokončili zevrubnou prohlídku, nenarazili na nic, co by stálo za řeč, tak vyrazili zpátky, chtěli se hned pustit do analýz. Mě tu nechali, abych sem nikoho nepustil, a já celou tu dobu opravoval nulakabinu.“

„A opravil jste ji?“

„Spíš ano než ne.“

Domky v Malé Peše byly staré — utilitární architektura minulého století, zpřírodnělá organika, barvy stářím jedovatě zjasnělé. Kolem každého stavení neproniknutelná změť střemchy, šeříků, zapolárních jahodníků a hned za půlkruhem domů les, žluté stožáry obrovitých borovic, chvojnaté koruny v šedozelené mlze a nad nimi, na severovýchodě, už dost vysoko nachový disk slunce…

„O jakých analýzách jste to mluvil?“ zeptal se Toivo.

„No, zůstalo tu poměrně hodně stop… Ta ohavnost vylezla zřejmě z támhleté chaty a roztekla se na všechny strany…“ Basil živě gestikuloval rukama. „Na keřích, v trávě a někde i na verandách zůstal zpola zaschlý sliz, nějaké šupiny, hrudky takového nějakého…“

„Dobře, ale co jste viděl vy sám?“

„Nic. Když jsme se sem přihnali, bylo tu všechno úplně stejné jako teď, jen na řece se válela mlha.“

„Takže svědkové tu nezbyli žádní…“ „Nejdřív jsme si taky mysleli, že úplně všichni vzali nohy na ramena. Jenže pak se ukázalo, že to tak není, támhle v tom domku nad břehem si docela spokojeně vegetuje úctyhodně přestárlá osoba, kterou ani nenapadlo, že by měla někam utíkat…“

„Proč?“ podivil se Toivo.

„To nemám ponětí!“ opáčil podle pravdy Basil, povytáhl obočí a rozhodil rukama. „Umíte si to představit? Kolem blázinec, všichni jančí hrůzou, dveře nulakabiny vyvrátili z pantů — a ona nic… Nato se přiřítíme my, rozvineme se do rojnic, šavle hore, bodák vztyč — a ona se pěkně vyštrachá ze dveří jako by se nechumelilo a dosti nedůtklivě a komisně nás žádá, abychom se chovali trochu tišeji, protože pro ten hrozný rámus, co tu tropíme, nemůže spát, abyste tomu rozuměl…“

„To se tu opravdu strhla taková panika?“ nehnul brvou Toivo.

„No to bych prosil!“ zvolal Basil a nabádavě zvedl dlaň. „Když ta mela začala, bylo tu celkem osmnáct lidí. Devět jich pláchlo v glyderech. Pět se jich dostalo pryč kabinou. A tři se bezhlavě vrhli do lesa a tam zabloudili, dalo nám dost práce, než jsme poztrácené ovečky sehnali zpátky do ohrady. O tom nepochybujte, že tu byla panika. Ta tu teda byla… Panika, nějaké příšery, i stopy po nich zůstaly. Ale proč se toho nelekla ta babka, to nám teda zůstává rozum stát. Ona ta babka je vůbec divná. Na vlastní uši jsem slyšel, jak našemu veliteli řekla: “Přišli jste moc pozdě, holenkové. Teď už jim ničím nepomůžete, všichni zahynuli…““

Toivo se zamyslel a zeptal se:

„Co měla na mysli?“

„To nevím,“ broukl Basil nespokojeně. „Přece vám říkám, že je to prapodivná stařenka.“

Toivo pohlédl na křiklavě růžovou chatu, obsahující nepochopitelnou stařenku. Zahrádka přede dveřmi byla o poznání úpravnější než ostatní. Hned vedle stál glyder.

„Ani bych vám neradil, abyste ji vyrušoval,“ doporučil mu Basil. „Radši počkejte, až se sama vzbudí, a teprve pak…“

V tom okamžiku se inspektora Glumova zmocnil pocit, jako by se za jeho zády něco pohnulo, a bleskově se otočil. Ze dveří klubu svítila bledá tvář s široce otevřenýma vylekanýma očima. Neznámý několik vteřin mlčel, pak se jeho bezkrevné rty pohnuly a on sípavě pronesl:

„Pěkně hloupá příhodička, co vy na to?“

„Počkat, počkat!“ zarazil ho dobromyslně Basil a vykročil k němu s dlaněmi výstražně napřaženými před sebe. „Nezlobte se, ale sem nesmíte. Já jsem od havárky.“

Neznámý přesto překročil práh, ale vzápětí zůstal stát.

„Já vlastně ani nehodlám…“ začal a v půli fráze si odkašlal. „Ovšem okolnosti mě nutí… Prosím vás pěkně, Grigorij s Elou už se vrátili?“