Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Teď několik slov o Flemingovi.

To jméno se v mých vzpomínkách mihne ještě několikrát, ale předem upozorňuji, že tento muž k Velkému zjevení žádný vztah neměl. V té době bylo jméno Alexandra Jonathana Fleminga v análech Komkonu-2 legendou. Byl to jeden z nejvýznamnějších odborníků na konstrukci umělých organismů. Ve svém sídelním ústavu v Sydney a také v řadě poboček tohoto vědeckého pracoviště s nepopsatelným elánem a troufalostí mísil, hnětl a pekl celé veletucty prapodivných tvorů, na jejichž zplození už matička příroda neměla dost obrazotvornosti. Jeho spolupracovníci ve svém usilování neustále porušovali platné zákony a omezení diktované Světovou radou pro oblast mezních experimentů. Při veškerém našem čistě lidském obdivu k Flemingovu géniu jsme ho nemohli vystát pro humpoláckou náturu, neomalenost a drzé čelo, to vše rafinovaně propletené s přímo fenomenální prohnaností. Dnes už každý školák ví, co jsou to Flemingovy biokomplexy nebo řekněme Flemingovy živé studně. V dobách, o nichž je řeč, měla jeho proslulost mezi ctěným publikem přídech spíše skandální.

Pro můj výklad je však podstatné, že jedna z filiálek sydneyského Flemingova ústavu ležela právě v ústí řeky Peši, ve vědeckém městečku Dolní Peša, sotva čtyřicet kilometrů od Malé Peši. Nakolik věci rozumím, tak jakmile se můj milý Toivo něčeho takového dopídil, nemohl nezbystřit pozornost a v duchu si neříct: Aha, tak už víme, odkud vítr vane…

Ale abych nezapomněl. Kraboraci, o nichž bude řeč dále a kteří díky jeho snahám spatřili světlo světa, když byl Fleming ještě obyčejným mladým zaměstnancem rybí farmy na Oněžském jezeře, patří k vědcovým nejužitečnějším výtvorům. Tito kraboraci se mohou pochlubit přímo zázračnými chuťovými vlastnostmi svého křehkého masa, ale na celém Severu se bůhvíproč uchytili jen na několika malých přítocích Peši.

Pátého května kolem třiadvacáté hodiny vznikla panika v chatové osadě Malá Peša (třináct domků, osmnáct obyvatel). Bezprostřední příčinou této paniky se stal neznámý počet kvazibiologických bytostí mimořádně odpudivého, ale ještě spíše hrůzného vzezření, které se znenadání objevily v osadě. Bytosti zaútočily na osadu z chaty č. 7 v devíti dobře patrných směrech. Dráhy jejich postupu lze snadno vysledovat podle zválené trávy a skvrn zaschlého slizu na obkladových deskách, vnějších stěnách domů i na oknech. Všech devět tras končí v obytných místnostech dalších chat, konkrétně v chatách č. l, 4 a 10 (na verandách), 2, 3, 9 a 12 (v obývacích pokojích) a 6, 11 a 13 (v ložnicích). Chaty č. 4 a 9 jsou podle všech známek neobydlené.

Pokud jde o chatu č. 7, odkud obludy vpád zahájily, tam někdo určité ubytován byl a zbývalo jen zjistit, co je to zač — zda potrhlý vtipálek nebo neodpovědný moula. Aktivizoval embryoschránky úmyslně, nebo propásl spontánní samovývoj? A pokud ho propásl — stalo se tak z trestuhodné nedbalosti, nebo ze zabedněnosti?

Dvě věci však celou záležitost komplikovaly. Toivo nikde nenašel nejmenší stopu po embryoschránkách. To za prvé. A za druhé zpočátku nemohl zaboha nikde vydolovat žádné údaje o obyvateli (nebo obyvatelích) chaty č. 7.

Leč naše ekumena je zřízena vcelku spravedlivě. Na prostranství se náhle ozvaly zvučné rozhořčené hlasy a během minuty se vysvětlilo, že hledaný obyvatel chaty č. 7 se dostavil zrovna v nejlepším, a navíc ne sám, ale s hostem.

Byl to rozložitý muž, napohled jako odlitý z houževnatého, odolného kovu, navlečený do expediční kombinézy a s celtovým batohem na zádech, z něhož se linuly podivné šelestivé a skřípavé zvuky. Jeho host velmi živě připomínal starého dobrotivého Duremara, který se zrovna vynořil z rybníka tetky Tortilly — dlouhý, dlouhovlasý, dlouhonosý, vyzáblý, v hábitu neurčité barvy, polepeném zpola zaschlým žabincem. Rychle se vyjasnilo, že odlitý obyvatel chaty č. 7 se jmenuje Ernst Jürgen, pracuje jako vrtmistr na Titanu, na Zemi je na dovolené, protože na Zemi každoročně tráví oba volné měsíce — měsíc v zimě a měsíc v létě, no a na ten letní počítá výhradně s Pešou, dokonce vždy se stejnou chatou… Cože, jaké obludy? Jářku, mladý muži, a koho míníte těmi obludami? Vám snad straší ve věži, obluda v Malé Peše, uvažujte trochu: prokristaboha, a tohle si říká havárkář, to nemáte nic lepšího na práci, nebo co?

Duremar se naopak uvedl jako bytost plně pozemská. A co víc, bytost téměř domorodá. Jmenoval se Tolstov, křestním jménem Lev. Avšak nejpozoruhodnější na něm bylo něco docela jiného. On totiž pracuje a trvale žije sotva čtyřicet kilometrů odsud, v Dolní Peše, kde, věřte tomu nebo ne, už několik let prosperuje malá pobočka ne právě neznámé instituce jistého Fleminga…!

Z dále řečeného vyplynulo, že Ernst Jürgen a jeho starý kamarád Lev Tolstov jsou nezřízení labužníci. Rok co rok si dávají sraz tady v Malé Peše, protože pouhých pět kilometrů proti proudu řeky se do Peši vlévá jeden nenápadný přítok, kde žijí kraboraci. To proto tráví Ernst Jürgen každou letní dovolenou v Malé Peše, proto včera večer odjeli i s přítelem Lvem Tolstovem na člunu lovit ty své kraboraky, a právě proto by Ernst i Lev byli havarijní službě opravdu povděčni, kdyby je ráčila laskavě nechat na pokoji, protože kraboraci (a Jürgen zatřásl těžkým vakem, vydávajícím ty nepochopitelné zvuky) jsou poctivě a nefalšovaně čerství jen jednou, a to hned po ulovení…

Ten zábavný hlučný chlapík si za žádnou cenu nedokázal představit, že by se na Zemi — ne tam u nich na Titanu, ne někde na Pandoře, ani na Jajle, ne, skutečně na Zemi! — mohlo vyskytnout něco, co může vyvolat děs a paniku. Mimořádně zajímavý typ dobyvatele kosmu! Vidí, že osada je úplně prázdná, vidí před sebou havárkáře, pracovníka Komkonu-2 vidí taky, respektuje jejich autoritu, ale vysvětlení pro jejich přítomnost je ochoten hledat v čemkoli, jen aby nemusel přistoupit na fakt, že na jeho hřejivě vlídné rodné Zemi taky občas není všechno v pořádku…

Později, když se ho po dlouhém snažení přece jen podařilo přesvědčit, že se tu opravdu odehrála taková menší mimořádka, se cítil málem podveden — nasupil se jako ukřivděné dítě, našpulil rty, vzdálil se demonstrativně od ostatních, vláčeje za sebou po zemi měch se vzácnými kraboraky, usadil se na schůdcích svého domku bokem ke skupince mužů, odvrátil se od nich a už si zřejmě nepřál nikoho vidět a nikoho slyšet, jen chvílemi krčil rameny a úsečně vyplivoval: „A tomuhle prosím někdo bude říkat dovolená… Člověk se sem přivleče jednou za rok, a tumáš…! To mi snad někdo dělá naschvál…!“

Toiva mimochodem víc zajímala reakce jeho přítele Lva Tolstova, Flemingova spolupracovníka a odborníka na konstruování a oživování umělých organismů. Odborníkova reakce byla totiž takováto. Nejdřív naprostá zmatenost, chaos mysli, bezděčné pomžikávání a nejistý úšklebek člověka, který pojal podezření, že si z něho někdo střílí, a to nepříliš oduševněle. Další fáze: Zaraženě svraštělé obočí, pohled prázdný, jakoby upřený do vlastního nitra, zamyšlené pohyby spodní čelisti. A nakonec výbuch profesionálního pobouření: Máte vůbec ponětí, o čem to mluvíte? Máte alespoň elementární představu o problémech, do kterých tu strkáte nos? Viděl jste prosím vás někdy nějaký umělý organismus? Ach tak, jen v televizních novinách… Tak mě pozorně poslouchejte: Umělé bytosti, které by byly s to lézt okny do lidských ložnic, nikdy neexistovaly a ani dnes neexistují. Především jsou na takové výkony příliš pomalé a málo obratné, a pokud se snad občas pohybují, pak nikdy směrem k lidem, ale naopak od nich, protože přirozené lidské biopole je pro ně škodlivé, a vlastně klidně stačí pouhé kočičí… Dál by Lev Tolstov rád slyšel, co je myšleno výrokem „asi tak velikosti krávy“. Pokusil jste se alespoň odhadnout, jakou energii potřebuje embryoschránka, aby se rozrostla v takovou horu biologické hmoty třeba za hodinu?! Prosím vás, vždyť tady by nezůstal kámen na kameni, natož nějaké krávy, vypadalo by to jako normální hodně silný výbuch…!