Arkadij Strugackij: Je těžké být bohem

přeložil Jaroslav Piskáček

Pažba Ančiny kuše byla vysoustruhována z černé plastické hmoty, tětiva z chromové oceli se napínala Jediným pohybem nehlučně klouzající páky. Anton neuznával novoty. Měl starý dobrý samostříl z doby maršála Toče, pozdějšího krále Pice I., pobitý zčernalou mědí, s kolečkem, na které se navíjela struna z volských žil. Pokud jde o Pášku, ten si vzal pneumatickou karabinu. Samostříly prohlašoval za dětinskou hračku, protože byl líný a na truhlařinu měl obě ruce levé.

Přirazili k severnímu břehu, kde ze žlutého písečného srázu vyčnívaly zkroucené kořeny vysokých, ztepilých borovic. Anka pustila kormidlo a rozhlédla se. Nad les už se vyhouplo slunce a všechno bylo modravé, zelené, žluté — modravý závoj mlh nad jezerem, tmavě zelené borovice a žlutý písek na protějším břehu. A nad tím vším jasné, bělavě modré nebe.

„Není tam nic,“ řekl Páška.

Děti seděly nahnuté přes okraj loďky a dívaly se do vody.

„Obrovská štika,“ prohlásil Anton s přesvědčením.

„A má takovéhle ploutve?“ zeptal se Páška.

Anton neodpověděl. Anka se rovněž podívala do vody, ale spatřila jen odraz vlastního obličeje.

„Co takhle se vykoupat, co vy na to?“ prohodil Páška a ponořil ruku až po loket do vody. „Studená,“ oznámil ostatním.

Anton přešel na příď a seskočil na břeh. Lodička se rozhoupala. Anton uchopil okraj loďky a vyčkávavě se zadíval na Pášku. Páška vstal, přehodil si veslo za krk jako váhy na nošení věder, rozvlnil dolní část trupu a zanotoval:

Kormidelník Viclipucli, ten znal každou zátoku, na jedinou višni chytil sto uzených žraloků!

Anton beze slova trhl loďkou.

„Héj!“ vykřikl Páška a honem se chytil okrajů.

„Proč zrovna uzených?“ zeptala se Anka.

„To nevím,“ odpověděl Páška. Oba vylezli z loďky. „Ale že je to prima: sto uzených žraloků!“

Vytáhli člun na břeh. Nohy se jim bořily do vlhkého písku posetého suchým jehličím a borovými šiškami. Loďka byla těžká a kluzká, ale vytáhli ji celou na břeh a udýcháni se zastavili.

„Přimáčklo mi to nohu,“ řekl Páška a začal si upravovat červený šátek obtočený kolem hlavy. Pečlivě dbal na to, aby měl uzel přesně nad pravým uchem, jako mívají nosatí irukánští piráti. „Život je mi ničím, johó!“ vykřikl.

Anka si soustředěně cucala prst.

„Zadřela sis třísku?“ zeptal se Anton.

„Ne. Jsem škrábnutá. Někdo máte nehty…“

„Nono, ukaž to!“

Ukázala.

„Ano,“ potvrdil Anton. „Úraz. Co teď uděláme?“

„Vzít na ramena a nést při břehu,“ navrhl Páška.

„To jsme nemuseli vylézat z loďky,“ řekl Anton.

„Loďkou to dokáže každý moula,“ vysvětlil Páška. „Ale na břehu máš předně rákosí, za druhé strže, za třetí tůně. A v nich jsou mníci. A sumci.“

„Sto uzených sumců,“ řekl Anton.

„Už ses někdy potápěl v tůni?“

„Samozřejmě.“

„Že jsem tě neviděl? Nějak mi to ušlo.“

„Tys neviděl víc věcí.“

Anka se k nim otočila zády, zvedla kuši a vystřelila do borovice vzdálené asi dvacet kroků. Do stran vystříkla kůra.

„Prima,“ řekl Páška a okamžitě vystřelil z karabiny. Mini do Ančina šípu, ale netrefil. „Nezadržel jsem dech,“ řekl na vysvětlenou.

„A kdybys ho byl zadržel?“ zeptal se Anton vyzývavě. Díval se na Anku.

Ta silným pohybem odtáhla páku tětivy. Měla skvělé svaly — Anton se se zalíbením díval, jak jí pod opálenou kůží přeběhl tvrdý uzlík bicepsu.

Anka pečlivě zamířila a znovu vystřelila. Druhý šíp se praskavě zabodl do kmenu kousek pod předchozím.

„To je hloupost, co děláme,“ prohlásila Anka a spustila kuši.

„Co?“ zeptal se Anton.

„Zbytečně ničíme stromy. Jeden z prcků střílel včera z luku do stromu, tak jsem mu nařídila, že musí šípy vytahat,vlastními zuby.“

„Paško,“ řekl Anton, „skoč tam, ty máš dobré zuby.“

„Mám v jednom díru, až mi píská,“ odpověděl Páška.

„Nechte toho,“ řekla Anka. „Tak pojďte něco dělat.“

„Nemám nejmenší chuť šplhat po stržích,“ řekl Anton.

„Já taky ne. Půjdeme rovnou.“

„Kam?“ zeptal se Páška.

„Kam nás oči povedou.“

„Tak co?“ řekl Anton.

„Čili do sajvy,“ řekl Páška. „Toško, půjdeme na Zapomenutou silnici. Vzpomínáš?“

„Aby ne!“

„Víš, Aničko…,“ začal Páška.

„Já u tebe nejsem žádná Anička,“ řekla Anka stroze. Nesnášela, když ji někdo oslovoval jinak než Anka.

Anton si to dobře pamatoval. Řekl rychle:

„Zapomenutá silnice. Po ní nic nejezdí. Ani není zakreslená. A vůbec se neví, kam vede.“

„Vy už jste tam byli?“

„Ano. Ale nestačili jsme ji prozkoumat.“

„Cesta odnikud nikam,“ prohlásil Páška, který se mezitím vzpamatoval.

„To si dám líbit!“ řekla Anka. Oči se jí zúžily do černých štěrbinek. „Jdem! Dojdeme tam do večera?“

„Prosím tě! Do dvanácti jsme tam!“

Začali se škrábat do svahu. Nahoře se Páška otočil. Pod nimi bylo modré jezero s nažloutlými skvrnami písčin, loďka na břehu a velká rozbíhavá kola na klidné olej ovité hladině u břehu — to sebou nejspíš plácla zmíněná štika. A Pášky se zmocnilo ono obvyklé neurčité vzrušení jako vždy, kdykoli s Toškou utekli z internátu a měli před sebou den plný nezávislosti, neprobádaných míst, červených jahod, vyhřátých pustých luk, šedých ještěrek a ledové vody z neočekávaných pramínků. A jako vždy i tentokrát měl chuť zavýsknout a vyskočit do výše, a taky to okamžitě udělal, Anton se na něj se smíchem podíval a Páška spatřil v jeho očích naprosté pochopení. Anka vsunula dva prsty do úst, furiantsky hvízdla a všichni tři vstoupili do lesa.

Byl to řídký borový les, nohy jim klouzaly po spadaném jehličí. Šikmé sluneční paprsky se snášely mezi rovné kmeny a kladly se po zemi v zlatých skvrnách. Voněla pryskyřice, jezerní voda a jahody. Kdesi v nebi štěbetali neviditelní ptáci.

Anka šla vpředu, kuši držela v podpaží a čas od času se shýbala pro krvavou, jakoby nalakovanou jahodu. Za ní kráčel Anton se starou dobrou zbrojí maršála Toče přes rameno. Toulec se solidními šípy ho tvrdě bouchal do zadku. Šel a pozoroval Ančin krk — dočerna opálený s vystouplými obratli. Občas se ohlédl a hledal pohledem Pášku, ale nespatřil ho, jen čas od času vpravo nebo vlevo zasvítil na slunci jeho rudý šátek. Anton si představil, jak se Páška nehlučně plíží mezi borovicemi s karabinou připravenou ke střelbě, jak natahuje kupředu svůj hubený dravci obličej s oloupaným nosem. Páška se přece plíží sajvou a se sajvou nejsou žádné žerty. Najednou ti položí otázku a ty musíš včas odpovědět, kamaráde, pomyslel si Anton a užuž se chtěl taky sehnout, ale před ním šla Anka a co kdyby se ohlédla? Vypadalo by to trapně.

Anka se ohlédla a zeptala se:

„Utekli jste potichu?“

Anton pokrčil rameny.

„Utíká snad někdo hlučně?“

„Obávám se, že já jsem nadělala rámus,“ řekla Anka. „Porazila jsem umyvadlo a najednou slyším na chodbě kroky. Nejspíš Panna Káťa, má dneska službu. Musela jsem seskočit do záhonu. Co myslíš, Toško, co je to za kytky na tom záhonu?“