Arkadij Strugackij: Je těžké být bohem

Otec Kabani umlkl a začal se klonit kupředu, jako by mu někdo zezadu mačkal krk. Rumata vzal džbánek, podíval se dovnitř, pak si nalil několik kapek na hřbet ruky. Tekutina byla fialová a páchla přiboudlinou. Rumata si krajkovým kapesníčkem pečlivě otřel kůži. Na kapesníku zůstaly olejovité skvrny. Nečesaná hlava otce Kabaniho ťukla o stůl a ihned se napřímila.

„Kdo to všecko nastrkal do bedýnky, ten věděl, na co je to vymyšlený… Ostnatej drát na vlky? To jenom já, pitomec, že na vlky… Ba ne, doly, stříbrný doly se obeženou tímhle drátem… Aby z nich neutíkali vlastizrádci. Ale já nechci! Já sám jsem vlastizrádce! Ptali se mě? Ptali. Ostnatej drát? povídají. Ano, ostnatej drát. Na vlky? povídají. Na vlky… Výborně, povídají, jsi chlapík. Natáhneme ho kolem dolů… Sám don Reba ho vlastnoručně natáh. A sebral i můj mlejnek na maso. Jsi chlapík, povídal mi, máš hlavu na pravým místě. A teď nejspíš ve Veselej věži mele jemňoučkou fašírku… Přej se to ohromně osvědčuje…“

Já vím, říkal si Rumata v duchu. Všecko vím. I to, jak jsi u dona Reby v pracovně křičel, jak ses mu plazil u nohou a žadonil: Vrať mi ho, nedělej to! Ale bylo pozdě. Tvůj mlýnek na maso se roztočil…

Otec Kabani popadl džbánek a přisál se k němu vousatou tlamou. Hltal jedovatou směs, chrochtal přitom jako kňour Y, pak odšoupl džbánek po stole a začal žvýkat kousek brukve. Po tvářích se mu řinuly slzy.

„Ohnivá voda!“ vymáčkl ze sebe po chvíli přiškrceným hlasem. „Na rozdělávání ohňů a provádění veselých kejklů. Starou belu ohnivá, když se dá pít! Kdyby se přidávala do piva, bude to nápoj k nezaplacení! Nedám ji! Sám ji vypiju… A už jsem začal. Piju celej den. Celou noc. Jsem z toho nateklej. Pořád padám. Ty mi to nebudeš věřit, doně Rumato, tuhle jsem se postavil před zrcadlo a lek jsem se… Koukám, bože nebeskej, kde je otec Kabani? Jsem flekatej jako chobotnice. Modrý fleky, červený… Jen co je pravda, pěkný kejkle se s tou vodou dají dělat!“

Otec Kabani si odplivl na stůl a dole pod lavicí zašoupal nohou, jako by plivanec roztíral. Pak se najednou zeptal:

„Co je dneska za den?“

„Předvečer blahoslaveného Katy,“ řekl Rumata.

„A proč nesvítí slunce?“

„Protožejenoc.“

„Už zase noc,“ povzdychl si otec Kabani rezignovaně a svalil se obličejem do zbytků jídla.

Rumata se na něj chvíli díval a pohvizdoval si mezi zuby. Pak vstal od stolu a zašel do komory. Tam mezi brukvemi a hromadou kovových pilin jiskřily skleněné trubice přístroje na pálení lihu, který tu měl otec Kabani — podivuhodný výtvor intuitivního inženýra, chemika samouka a sklářského mistra. Rumata dvakrát obešel pekelný stroj kolem dokola, pak v temnotě nahmatal sochor a několikrát plnou silou praštil nazdařbůh do tmy. V komoře to zarachotilo, zařinčelo, zabublalo. Do nosu vnikl odporný zápach zkyslé přiboudliny.

Rumata vykročil po praskajících skleněných střepech do vzdáleného kouta a rozsvítil baterku. Pod haldou harampádí tam stál v pevném silikátovém sejfu miniaturní přenosný syntezátor Midas. Rumata rozhrnul haraburdí, vytočil na kotouči kombinaci čísel a zvedl víko sejfu. I v bílém elektrickém světle vypadal syntezátor mezi rozházenými krámy podivně. Rumata vhodil do násypného otvoru několik lopat kovových pilin a syntezátor začal potichu bzučet. Indikátor se automaticky zapojil. Rumata špičkou boty přistrčil pod výstupní žlábek rezavé vědro. A hned nato — cink, cink, cink — na zprohýbané plechové dno začala dopadat zlatá kolečka s aristokratickým profilem Pice VI., krále arkanarského.

Rumata přenesl otce Kabaniho na rozvrzaný kavalec, stáhl mu boty, otočil ho na pravý bok a přikryl vylínalou kožišinou jakéhosi dávno vyhynulého zvířete. Při tom se otec Kabani na okamžik probudil. Nebyl schopen pohybu, nebyl schopen cokoli vnímat. Omezil se na to, že zanotoval několik veršů ze zakázané světské písně Jsem jako kvítek maličký v náručí u své matičky, načež začal dunivě chrápat.

Rumata sklidil ze stolu, zametl podlahu a otřel sklo jediného okna, zčernalého špínou a chemickými pokusy, které otec Kabani prováděl na parapetu. Za oprýskanými kamny našel sud s lihem a vylil ho do myší díry. Pak dal pít chamacharskému hřebci, nasypal mu ovsa ze sedlové brašny, umyl se, usedl a čekal zahleděn na čadivý plamínek olejové lampy. Šestý rok už žil tímto podivným, dvojím životem. Na první pohled jako by si byl na něj zvykl, ale čas od času, jako například teď, ho najednou napadlo, že tu vlastně neexistuje žádný organizovaný teror, že nehrozí agresivní šedé nebezpečí, ale že se rozvíjí jakési obludné divadelní představení s ním, Rumatou, v hlavní roli. A v nejbližší chvíli, po nějaké jeho obzvlášť zdařilé replice, zahřmí potlesk a znalci z Ústavu experimentální historie nadšeně vykřiknou ze svých lóží: „To je ono, Antone! Výborně! Jsi chlapík, Toško!“ Dokonce se ohlédl, ale přeplněné hlediště nikde, jen zčernalé, omšelé stěny z oloupaných kulatin, potažené vrstvami sazí.

Venku tiše zařehtal a několikrát přešlápl chamacharský hřebec. Ozvalo se hluboké rovnoměrné hučení, dojemně známé a v těchto místech naprosto neuvěřitelné. Rumata se s pootevřenými ústy zaposlouchal. Hučení se přetrhlo, jazýček plamene nad lampičkou se zakolébal a zaplál jasněji. Rumata začal vstávat a v tom okamžiku vkročil do místnosti z naprosté tmy don Kondor, nejvyšší soudce a strážce velkých státních pečetí obchodní republiky Soan, viceprezident komory dvanácti velkoobchodníků a rytíř císařského řádu Milosrdné pravice.

Rumata vyskočil, div neporazil lavici. Chtělo se mu přiskočit k hostovi, obejmout ho, zlíbat na obě tváře, ale nohy samy se podle etikety pokrčily v kolenou, ostruhy důstojně cvakly, pravá ruka opsala široký půlkruh od srdce do strany a hlava se sklonila, až se brada zabořila do načechrané krajkové náprsenky. Don Kondor strhl aksamitový baret s prostým perem, jaké se nosí na cesty, rychle, jako by odháněl komáry, jím mávl směrem k Rumatovi, pak odhodil baret na stůl a oběma rukama si u krku rozepnul přezky pláště. Plášť se ještě pomalu šinul za jeho zády k zemi, ale to už don Kondor seděl s nohama od sebe na lavici, levou ruku v bok, pravou od těla držel jílec zlaceného meče zabodnutého do nahnilých prken podlahy. Byl malý, hubený, s velkýma vyvalenýma očima v úzkém, bledém obličeji. Jeho černé vlasy obepínala masivní zlatá obruč s velkým zeleným kamenem nad kořenem nosu, jakou nosil i Rumata.

„Jste sám, doně Rumato?“ zeptal se udýchaně.

„Ano, urozený done,“ odpověděl Rumata smutně. Otec Kabani najednou hlasitě a srozumitelně pronesl: „Urozený doně Rebo! Jste hyena, abyste věděl!“

Don Kondor se neotočil.

„Přiletěl jsem,“ poznamenal.

„Doufejme, že vás neviděli,“ řekl Rumata.

„O jednu legendu víc nebo míň,“ řekl don Kondor popuzeně. „Nemám čas na cestování na koni. Co se stalo s Budachem? Kam se poděl? Tak už si sedněte, doně Rumato, prosím vás! Bolí mě za krkem.“

Rumata poslušně dosedl na lavici.

„Budach zmizel,“ spustil. „Čekal jsem na něj v Úžlabině těžkých mečů. Ale přišel jenom jakýsi jednooký otrhanec, řekl heslo a odevzdal mi pytel s knihami. Čekal jsem ještě dva dny, pak jsem se spojil s donem Hugem a ten mi oznámil, že doprovázel Budacha až k hranicím a že dál jde s Budachem jakýsi urozený don, kterému se dá důvěřovat, protože strašně prohrál v kartách a je donu Hugovi oddán tělem i duší. Čili Budach zmizel někde tady v Arkanaru. To je všechno, co vím.“