Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Moc toho není,“ prohodil don Kondor.

„Nejde o Budacha,“ namítl Rumata. „Jeli živ, najdu ho a vytáhnu odkudkoli. To dovedu. Ale o tom jsem s vámi nechtěl mluvit. Chci vás znovu důrazně upozornit na to, že situace v Arkanaru překračuje rámec výchozí teorie…“

Na tváři dona Kondora se objevil mrzutý výraz.

„Ba ne, jen mě vyslechněte až do konce,“ pokračoval Rumata umíněně. „Jsem přesvědčen, že rádiem bych se s vámi nikdy nedomluvil. V Arkanaru se zatím všechno změnilo! Vznikl jakýsi nový, systematicky působící činitel. A vypadá to tak, jako by don Reba vědomě štval proti vědcům všechnu sílu šedých v celém království. Každý, kdo jen trochu převyšuje průměrnou šedou úroveň, je v nebezpečí. Poslouchejte, doně Kondore, to nejsou emoce, to jsou fakta! Jsili chytrý, vzdělaný, pochybuješ, říkáš věci, které nejsou obvyklé, nebo třeba jenom nechlastáš tolik, jak je zvykem — hrozí ti nebezpečí. Kdejaký kramář má právo uštvat tě až k smrti. Stovky a tisíce lidí jsou postaveny mimo zákon. Příslušníci úderných oddílů je schytávají a věšejí podél silnic. Nahé, hlavou dolů… Včera v ulici, kde bydlím, udupali starce, protože zjistili, že umí číst a psát. Dupali prý po něm dvě hodiny, bezduše, se zpocenými zvířecími tlamami…“ Rumata se ovládl a dodal klidně: „Zkrátka a dobře, v Arkanaru nezůstane ani jeden gramotný.“

Don Kondor se na něj upřeně díval se stisknutými rty.

„Nelíbíš se mi, Antone,“ řekl rusky.

„Mně se taky moc věcí nelíbí, Alexandře Vasiljeviči,“ řekl Rumata. „Nelíbí se mi, že jsme si sami svázali ruce i nohy už tím, jak jsme postavili problém. Nelíbí se mi ani jeho název — Problém nekrvavého ovlivňování. Protože v mých podmínkách to znamená vědecky zdůvodněnou nečinnost… Znám všechny vaše námitky! A znám teorii. Ale tady už neexistuje žádná teorie, tady vládne typická fašistická praxe, tady zvířata nepřetržitě ubíjejí lidi! Tady je všechno zbytečné. Znalostí se nedostává a zlato ztrácí na ceně, protože přichází pozdě.“

„Antone,“ řekl don Kondor, „nevztekej se. Věřím, že situace v Arkanaru je zcela výjimečná, ale jsem přesvědčen, že nemáš ani jeden konstruktivní návrh.“

„Ano,“ připustil Rumata, „konstruktivní návrhy nemám. Ale mám co dělat, abych se opanoval.“

„Antone,“ řekl don Kondor. „Je nás tu na celé planetě dvě stě padesát. Všichni se ovládají a všem to dělá potíže. Ti nejzkušenější už tu žijí dvaadvacet let. Přiletěli sem jenom jako pozorovatelé. Bylo jim zakázáno cokoli podnikat. Představ si to na chvilku — zakázáno cokoli podnikat. Ti by neměli dokonce ani právo zachránit Budacha. Ani kdyby jim ho rozdupávali před očima.“

„Nemusíte se mnou mluvit jako s malým klukem,“ řekl Rumata.

„Jsi netrpělivý jako malý kluk,“ prohlásil don Kondor. „A přitom my naopak musíme být mimořádně trpěliví.“

Rumata se trpce ušklíbl.

„A zatímco budeme čekat, experimentovat a mířit, budou ta zvířata každým dnem, každou minutou ničit lidi.“

„Antone,“ řekl don Kondor. „Ve vesmíru jsou tisíce planet, kam jsme ještě nepřišli a kde si historie běží podle svého.“

„Ale sem už jsme přišli!“

„Ano, přišli. Ale proto, abychom tomuto lidstvu pomohli, a ne proto, abychom si vybíjeli svůj spravedlivý hněv. Jsili slabý, odejdi! Vrať se domů! Koneckonců opravdu nejsi malý kluk a věděl jsi, co tu uvidíš.“

Rumata mlčel. Don Kondor, nějak skleslý a v mžiku zestárlý, se prošel kolem stolu, smutně pokyvoval nosem a táhl za sebou meč za jílec jako klacek.

„Všechno chápu,“ pronesl. „Vždyť jsem to všechno prožil. Jednu dobu mi tenhle pocit bezmoci a vlastní hanebnosti připadal hrozný. Někteří labilnější z toho začínali šílet. Poslali je domů a teď je léčí. Patnáct let jsem potřeboval, chlapče, abych pochopil, co je opravdu nejhroznější. Hrozné je, Antone, ztratit lidskou tvář. Poskvrnit si duši, zdivočet. My jsme tady bohové, Antone, a musíme být moudřejší než bohové z legend, které si zdejší lid vytváří jakžtakž podle svých představ a k obrazu svému. Ale přitom chodíme po okraji bažiny. Stačí chybný krok a jsi v bahně, které ze sebe do smrti nesmyješ. Goran Irukánský ve svých Dějinách sestoupení napsal: Když bůh, sestoupiv z nebes, přišel k lidu z Pitanských blat, nohy jeho zabláceny byly.“

„A za to Gorana upálili,“ řekl Rumata chmurně.

„Ano, upálili. Ale to napsal o nás! Jsem tady patnáct let. Chlapče, mně už se o Zemi přestalo i zdát. Jednou jsem se hrabal v papírech, našel jsem fotografii jedné ženy a dlouho jsem si nemohl vzpomenout, kdo to vlastně je. Někdy si najednou s hrůzou uvědomuji, že už dávno nejsem pracovník našeho Ústavu, ale exponát ústavního muzea, nejvyšší soudce feudální obchodní republiky. V tom muzeu je sál, kam bych měl být postaven. A tohle je na tom nejhroznější — sžít se s rolí. V každém z nás bojuje urozený padouch s průkopníkem. A všechno kolem nahrává tomu padouchovi, zatímco průkopník je beznadějně sám, opuštěný — Země je vzdálená tisíc let a tisíc parseků.“ Don Kondor se odmlčel a hladil si kolena. „Tak to je, Antone,“ řekl a jeho hlas začal nabývat na pevnosti. „Zůstaneme průkopníky.“

Nic nechápe. A jak by taky mohl? Měl štěstí. Neví, co to je šedý teror, co to je don Reba. Všechno, čeho byl za těch patnáct let práce na téhle planetě svědkem, se dá tak či onak vměstnat do rámce výchozí teorie. A když mu vykládám o fašismu, o úderných oddílech šedých, o aktivizaci měšťanstva, bere to jako emocionální výrazy. „Nežertujte s terminologií, Antone! Terminologický zmatek mívá nebezpečné následky!“ Nemůže pochopit, že běžná úroveň středověkých zvěrstev byla zlatým věkem Arkanaru. Don Reba je pro něj něco na způsob vévody Richelieua. Moudrý a prozíravý politik hájící absolutismus před svévolí feudálů. Jediný já na celé planetě vidím strašný blížící se stín, jenomže ani já nemohu pochopit, čí je to stín a kde se vzal… A jak ho mohu přesvědčit, když je schopen v nejbližším okamžiku, to je mu vidět na očích, poslat mě na Zemi, abych se léčil?

„Jak se daří ctihodnému Sindovi?“ zeptal se nahlas.

Don Kondor ho přestal provrtávat pohledem, zahučel: „Děkuju, dobře,“ a dodal: „Musíme už si jednou uvědomit, že ani ty, ani já, nikdo z nás neuvidí reálně hmatatelné plody své práce. Nejsme fyzikové, ale historikové. Naší jednotkou času není vteřina, ale století a naší prací není ani setba, spíš jen připravujeme půdu pro setbu. A přitom sem občas přiletí ze Země ti… nadšenci, hrom aby do nich… Sprinteři s krátkým dechem…“

Rumata se křečovitě ušklíbl a začal si mechanicky přitahovat jezdecké boty, ačkoli to nebylo třeba. Sprinteři. Ano, byli tu sprinteři.

Před deseti lety Stefan Orlovskij, nazývaný don Kapada, velitel samostřílové roty Jeho císařského Veličenstva, nařídil při veřejném mučení osmnácti estorských čarodějnic svým vojákům, aby zahájili palbu proti katanům, probodl císařského soudce a dva soudní vykonavatele a byl palácovou ochranou nabodnut na kopí. Zkroucen v předsmrtných mukách křičel: „Jste přece lidé! Bijte je! Bijte je!“ — ale skoro nikdo ho neslyšel, protože dav řval: „Palte čarodějnice! Přiložte na oheň!“

Přibližně ve stejné době na druhé polokouli Karl Rosenblum, jeden z největších odborníků na selské války v Německu a Francii, vystupující zde jako obchodník kožešinami jménem PaniPa, podnítil povstání murisských rolníků, útokem dobyl dvou měst a byl zabit ranou do zad, protože se pokoušel zabránit drancování. Ještě žil, když pro něj přiletěli vrtulníkem, ale mluvit nemohl, jen provinile a nechápavě koukal velkýma modrýma očima, z nichž mu neustále tekly slzy…