Arkadij Strugackij: Je těžké být bohem

Rumata stáhl rukavici a prudce jí šlehl hřebce mezi uši.

„Hni sebou, mrcho!“ řekl rusky.

Byla už půlnoc, když vjel do lesa.

Teď už nikdo nedokáže s určitostí říci, kde se vzal ten podivný název — polesí Škytanda. Existovala oficiální legenda o tom, že před třemi sty lety železné roty císařského maršála Toče, později prvního arkanarského krále, se při pronásledování ustupujících tlup barbarů s měděné rudou kůží prosekaly sajvou až sem. A tady vojáci ve chvílích odpočinku vařili z kůry bílých stromů pivo, které vyvolávalo nezadržitelné skytání. Podle této legendy při jedné ranní obchůzce tábora ohrnul maršál Toc svůj aristokratický nos a pronesl: „To je opravdu nesnesitelné! Celé polesí páchne pivem a skytá!“ A z toho prý pochází onen podivný název.

Ať tak či onak, nebyl to obyčejný les. Rostly v něm obrovské stromy s tvrdými bílými kmeny, jaké se nezachovaly nikde jinde na území říše — ani ve Vévodství irukánském, tím méně v obchodní republice Soan, která už dávno spotřebovala všechny své lesy na stavbu lodí. Tvrdilo se, že za Severním červeným hřebenem v zemi barbarů je takových lesů mnoho, ale o zemi barbarů už se toho navykládalo tolik…

Přes les vedla cesta prosekána asi před dvěma sty lety. Vedla ke stříbrným dolům a podle lenního práva patřila rodu barona Pampy, potomka jednoho ze spolubojovníků maršála Toče. Lenní právo baronů Pampů přišlo arkanarské krále na dva metráky ryzího stříbra ročně, a tak každý nový král, jakmile vstoupil na trůn, sebral armádu a táhl proti hradu Bau, kde bylo sídlo Pampů. Hradní zdi byly pevné, baronové srdnatí, každé tažení stálo pět metráků stříbra — a tak po návratu rozprášené armády arkanarští králové znovu a znovu potvrzovali lenní právo baronů Pampů včetně dalších privilegií, jako například: dloubat se v nose u královské tabule, lovit na západ od Arkanaru a oslovovat prince přímo jménem, bez titulů a hodností.

Polesí Škytanda bylo plné záhadných tajemství. Přes den jezdily po cestě na jih řady povozů s očištěnou rudou, ale v noci byla cesta prázdná, protože se našlo málo odvážlivců, kteří by si troufali jít po ní za svitu hvězd. Říkalo se, že z nejvyššího stromu křičí v noci pták Siu, kterého nikdo neviděl a vidět nemůže, protože to není obyčejný pták. Říkalo se, že z větví seskakují koňům na šíje chlupatí pavouci, v mžiku jim prokusují tepny a chlemtají krev. Říkalo se, že se lesem potuluje obrovské starověké zvíře Pech, pokryté šupinami, rodící mladé jednou za dvanáct let a vláčející za sebou dvanáct ohonů, na nichž neustále vyráží jedovatý pot. A pár lidí dokonce vidělo, jak za bílého dne přeběhl přes cestu se svým naříkavým brumláním holý kňour Y, zatracený už svatým Mikou — ono sveřepé zvíře nezranitelné železem, ale snadno propíchnutelné kostí.

Bylo možné tu potkat i uprchlého otroka s cejchem mezi lopatkami — stejně mlčenlivého a nelítostného jako chlupatý krvežíznivý pavouk. I čaroděje sehnutého až k zemi, jak hledá tajemné houby pro své čarodějné lektvary, které člověku umožňují stát se neviditelným, měnit se v některé živočichy nebo získat druhý stín. Při cestě se procházívali i noční mládenci Pavézy Rumpála, i utečenci ze stříbrných dolů s černými dlaněmi a bílými, průsvitnými obličeji. Černokněžníci se tu shromažďovali ke svým nočním černým mším a bujní myslivci barona Pampy pekli na ojedinělých mýtinách kradené býky napíchnuté vcelku na rožeň.

Až skoro v nejhlubším lese, celou míli od cesty, stála pod obrovským stromem uschlým od stáří, nachýlená chalupa z tlustých klád, obehnaná zčernalým tyčkovým plotem. Stála tu vrostlá do země od nepaměti, její dveře byly vždycky zavřeny a u prohnilého zápraží stály nakloněné modly vyřezané z celých kmenů. Tato chalupa byla daleko nejnebezpečnějším místem v celé Škytandě. Tvrdilo se, že právě sem přichází jednou za dvanáct let pravěký Pech, aby porodil potomka, a hned tady taky zdechne zalezlý pod chalupou, takže celý sklep chalupy je zalit černým jedem — až ten jed začne přetékat ven, bude všemu konec. Říkalo se, že se za sychravých nocí modly samy vyhrabávají ze země, chodí k cestě a mávají. A taky se říkalo, že občas ve slepých oknech zaplane nečlověčí světlo, ozývají se zvuky a sloup dýmu z komína stoupá až do samého nebe.

Není tomu tak dávno, co obecní blbeček Irma Fík z osady Voněnky (dříve Smrdáky), který nikdy nepil alkohol, z hlouposti zabloudil kvečeru k chalupě a nahlédl oknem dovnitř. Domů se vrátil už docela blbý, a když se dal trochu dohromady, vykládal, že se v chalupě svítilo, že tam u obyčejného stolu seděl s nohama na lavici člověk a upíjel ze sudu, který držel jednou rukou. Obličej dosahoval tomu člověku skoro až k pasu a byl skvrnitý. Bezpochyby to byl sám svatý Mika, ještě než se dal na víru. Ten někdejší polygamista, opilec a sprosťák. Dívat se na něj bylo možné jen s velikým sebezapřením. Z okénka se linula nasládlá, zmalátňující vůně a po okolních stromech přebíhaly stíny. Blbečkovo vyprávění chodili poslouchat lidé z širokého okolí. A skončilo to tím, že přijel úderný oddíl, blbečkovi zkroutili ruce za záda a odtáhli ho do města Arkanaru. Mluvit o chalupě se však stejně nepřestalo a už se jí jinak neřeklo než Opilý brloh…

Rumata se prodral porostem obrovského kapradiní, u zápraží Opilého brlohu seskočil z koně a omotal uzdu kolem jedné modly. Uvnitř se svítilo, dveře otevřené dokořán visely na jednom pantu. Za stolem seděl otec Kabani úplně zmožený. Místnost byla plná silného lihového pachu, na stole mezi ohlodanými kostmi a kousky vařené brukve se tyčil velký hliněný džbánek.

„Dobrý večer, otče Kabani,“ pozdravil Rumata, když překročil práh.

„Vítám vás,“ ozval se otec Kabani hlasem třaskavým jako polnice.

Rumata zacinkal ostruhami, přistoupil ke stolu, odhodil rukavice na lavici a znovu se zadíval na otce Kabaniho. Ten seděl bez hnutí, povislý obličej položený v dlaních. Huňaté našedlé obočí se mu sklánělo nad tváře jako uschlá tráva nad strží. Z dírek houbovitého nosu mu při každém vydechnutí tryskal vzduch nasycený nestráveným alkoholem.

„Já sám jsem ho vymyslel!“ prohlásil najednou, s námahou pozvedl pravé obočí a stočil na Rumatu vodnaté oko. „Sám! A proč?“ Vytáhl zpod obličeje pravou ruku a zakymácel ve vzduchu chlupatým ukazovákem. „A stejně za nic nemůžu! Já ho vymyslel…, a přitom za nic nemůžu? Je to tak? Správně —já za nic nemůžu… A vůbec! My nic nevymejšlíme, hrom aby do toho!“

Rumata si rozepjal opasek a přetáhl si přes hlavu řemení s meči.

„To snad ne!“ prohodil.

„Bedýnka!“ štěkl otec Kabani a na dlouhou dobu se odmlčel. Jen tváře se mu podivně kroutily.

Rumata ho nespouštěl z očí, překročil lavici svými zaprášenými jezdeckými botami, usedl a položil si meče vedle sebe.

„Bedýnka,“ opakoval otec Kabani sklesle. „To my jen tak říkáme, že něco vymejšlíme, ale ve skutečnosti už je dávno všecko vymyšlený. Kdosi už dávno všecko vymyslel, složil to do bedýnky, vyvrtal ve víku díru a odešel… Odešel spát… A co potom? Potom přijde otec Kabani, zavře oči a strčí do tý díry ruku.“ Otec Kabani se zadíval na svou ruku. „Chňap! Vymyslel! Tohleto,“ povídá otec Kabani, „jsem vymyslel já! A kdo tomu nevěří, je idiot… Strčím tam ruku — raz! Co? Ostnatej drát. K čemu? Ohradit výběh dobytka před vlky… Výborně! Strčím tam ruku podruhy! Co? Senzační vynález — říká se tomu mlejnek na maso. K čemu? Na jemňoučkou fašírku… Výborně! Strčím tam ruku potřetí! Co? Ohnivá voda… K čemu? Na podpalování vlhkýho dříví… Že jo?“