Arkadij Strugackij: Je těžké být bohem

„Hmm,“ protáhl Páška. „To se stává. Já jsem tam jednomu chlapíkovi pomohl spravit auto.“

Když Rumata minul hrob svatého Miky, sedmý v. pořadí a poslední na této cestě, bylo už docela tma. Z vychvalovaného chamacharského hřebce, kterého vyhrál na donu Tameovi v kartách, se vyklubala zchátralá herka. Celý se zpotil, pletl nohama a pohyboval se nevzhledným, potácivým klusem. Rumata mu koleny tiskl boky, plácal ho rukavicí mezi uši, ale kůň jenom otráveně pohazoval hlavou, do kroku nepřidával. Podél cesty se táhly křoviny, ve tmě připomínaly znehybnělé kotouče dýmu. Nesnesitelně pištěli komáři. Na kalném nebi se třásly ojedinělé bledé hvězdy. Vál slabý nárazovitý vítr, teplý i studený současně, jako vždy na podzim v této přímořské zemi s dusnými, prašnými dny a prokřehlými večery.

Rumata se zachumlal do pláště a pustil koni uzdu. Spěchat nemělo smysl. Do půlnoci zbývala celá hodina a polesí Škytanda už se vynořilo nad obzorem jako černý vroubkovaný lem. Po stranách cesty se táhla rozoraná pole, ve svitu hvězd jiskřily bažiny páchnoucí rzí, černaly se mohyly a prohnilé ploty z dob Vpádu. Daleko vlevo vyšlehovala a pohasínala ponurá záře: zřejmě tam hořela vesnice, jedna z těch nesčíslných, tak často se vyskytujících Hrobnic, Drancířovů nebo Šibenek, nedávno na základě nejjasnějšího výnosu přejmenovaných a nesoucích nyní názvy Toužebná, Požehnaná a Andělská. Na stovky mil — od břehů Průlivu až po sajvu v polesí Škytanda — se rozprostírala tato země, pokrytá duchnou komářích mračen, drásaná stržemi, máčená bažinami, trýzněná zimnicemi, mory a smradlavou rýmou.

U ohybu cesty se od křovin odloupla temná postava. Hřebec uskočil stranou a vzepjal hlavu. Rumata uchopil uzdu, navyklým pohybem si na pravé ruce povyhrnul krajky a přiložil dlaň na jílec meče. Zadíval se do tmy. Muž u cesty smekl klobouk.

„Dobrý večer, urozený done,“ pozdravil tiše. „Prosím o prominutím

„Co je?“ zeptal se Rumata a zaposlouchal se.

Zcela nehlučné léčky neexistují. Lupiče prozradí zavrzání tětivy, vojáci šedých oddílů nikdy neudrží říhání po hnusném pivu, příslušníci baronských družin lačně funí a řinčí železem a mniši — lovci otroků — se hlučně drbou. Ale v kravinách bylo ticho. Ten člověk zřejmě není volavka. Ostatně ani na ni nevypadal — byl to drobný podsaditý měšťan v chudém plášti.

„Dovolíte, abych běžel vedle vás?“ zeptal se s úklonou.

„Prosím,“ svolil Rumata a škubl uzdou. „Můžeš se chytit třmenu.“

Měšťan vykročil vedle koně. Klobouk držel v ruce, na temeni hlavy mu prosvítala velká lysina. Obchodní agent, odhadl Rumata. Obchází barony a kramáře a skupuje len nebo konopí. Ale že má odvahu, ten agent… A dost možná, že to není žádný obchodní agent. Třeba je to nějaký nevolník. Uprchlík. Běženec. Těch je teď na nočních cestách hodně, víc než obchodních agentů… Neboje to špión.

„Kdo jsi a odkud?“ zeptal se Rumata.

„Jmenuji se Kiun,“ řekl měšťan smutně. „Odcházím z Arkanaru.“

„Utíkáš z Arkanaru,“ opravil ho Rumata důrazně a naklonil se.

„Utíkám,“ připustil měšťan sklesle.

Nějaký podivín, napadlo Rumatu. Nebo snad opravdu špión? To se musí prověřit… A proč vlastně by se to muselo prověřovat? Komu na tom záleží? Jsem tu snad od toho, abych ho prověřoval? Ani po tom netoužím. Proč bych mu jednoduše nevěřil? Jde si tady svou cestou měšťan, na první pohled je vidět, že to je písmák, utíká, aby si zachránil život… Je sám, bojí se, je slabý, hledá ochranu… Potká aristokrata. Aristokratům jejich hloupost a nadutost brání vyznat, se v politice, ale mají dlouhé meče a nemají šedé v lásce. Proč by občan Kiun nenašel ochranu u hloupého a nafoukaného aristokrata? A tím to končí. Nebudu ho prověřovat. Nemám proč. Popovídáme si, ukrátíme si dlouhou chvíli a rozloučíme se jako přátelé…

„Kiun…“ Rumata se odmlčel. „Znával jsem jednoho Kiuna. Byl to prodavač lektvarů a alchymista z Plechové ulice. Ty jsi jeho příbuzný?“

„Bohužel ano,“ přisvědčil Kiun. „Sice hodně vzdálený, ale jim na tom nezáleží… Až do dvanáctého kolena.“

„A kam vlastně utíkáš, Kiune?“

„Kamkoli… Co nejdál. Hodně lidí utíká do Irukánu. Tak to zkusím taky v Irukánu.“

„Aha, aha,“ poznamenal Rumata. „A tebe napadlo, že by tě mohl urozený don převést přes hraniční strážnici?“

Kiun neodpovídal.

„Nebo si snad myslíš, že urozený don neví, kdo to je alchymista Kiun z Plechové ulice?“

Kiun mlčel. Nemluvím, jak bych měl, pomyslel si Rumata. Vztyčil se v třmenech a hlasem napodobujícím herolda na Královském náměstí zakřičel:

„Je obviněn a usvědčen z hrozných, neodpustitelných zločinů proti bohu, trůnu a veřejnému pořádku!“

Kiun mlčel. Z temnoty zprava od silnice se vynořil lomený stín šibenice. Na ní se pohupovalo nahé bílé tělo zavěšené za nohy. Ech, už zase mi to nevyšlo, pomyslel si Rumata. Přitáhl uzdu, popadl Kiuna za rameno a otočil si ho tváří k sobě.

„A co když tě urozený don hned tady na místě pověsí vedle tamhletoho lumpa?“ řekl a pozorně sledoval bílý obličej s tmavými očními důlky. „Vlastnoručně. Rychle a šikovně. Na pevném arkanarském provaze. Ve jménu ideálů. Proč mlčíš, písmáku Kiune?“

Kiun mlčel. Drkotaly mu zuby a celý se nesměle svíjel pod Rumatovou dlaní jako přišlápnutá ještěrka. Najednou cosi čvachtavě dopadlo do příkopu u cesty a v téže chvíli, snad aby přehlušil ono plesknutí, Kiun zoufale vykřikl: „Tak mě pověs! Pověs, mě, zrádče!“

Rumata se nadechl a Kiuna pustil.

„Neboj se,“ řekl, „to byl žert!“

„Lžeš, lžeš,“ mumlal Kiun vzlykavě. „Všude je samá lež!“

„No tak už se nezlob,“ domlouval mu Rumata. „Radši si zvedni, cos tam zahodil, nebo to navlhne…“

Kiun chvilku stál, kymácel se a vzlykal, pak se bezmyšlenkovitě poplácal dlaněmi po plášti a vlezl do příkopu. Rumata čekal unaveně sehnut v sedle. Tak je to asi nutné, říkal si v duchu, ono to jinak prostě nejde… Kiun vylezl z příkopu, v záňadří schovával balíček.

„Knihy. Pochopitelně,“ poznamenal Rumata.

Kiun zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl chraptivě. „Jenom jedna kniha. Moje kniha.“

„O čem v ní píšeš?“

„Obávám se, že by vás to nezajímalo, urozený done.“

Rumata si vzdychl.

„Chyť se třmenu,“ řekl, „pojedeme.“

Drahnou dobu mlčeli.

„Poslechni, Kiune,“ řekl potom Rumata. „Já jsem žertoval. Neboj se mě.“

„To je báječný svět,“ pronesl Kiun. „Veselý svět. Všichni žertují. A všichni žertují stejně. Dokonce i urozený Rumata.“

Rumata se podivil.

„Ty víš, jak se jmenuju?“

„Vím,“ řekl Kiun. „Poznal jsem vás podle obruče na čele. Měl jsem takovou radost, když jsem vás potkal na cestě…“

No ovšem, tak už vím, co měl na mysli, když mě nazval zrádcem, pomyslel si Rumata a řekl:

„Tak vidíš. A já myslel, že jsi špión. Špióny vždycky zabíjím.“

„Špión,“ protáhl Kiun zamyšleně. „Ano, ovšem. V naší době je tak snadné a výnosné být špiónem! Orel náš, urozený don Reba, projevuje dojemnou péči, aby se dozvěděl, jak smýšlejí královi poddaní. Chtěl bych být špiónem. Řadovým informátorem v krčmě Šedá radost. Ta krása, ta úcta! V šest večeř vstupuji do pivnice a usedám ke svému stolu. Majitel ke mně spěchá s mým prvním pivem. Mohu pít, kolik snesu, platí to don Reba — lépe řečeno, neplatí to nikdo. Sedím, popíjím pivo a poslouchám. Občas se tvářím, jako že si zapisuji rozhovory, a přestrašení lidičkové se ke mně hrnou a nabízejí mi přátelství a tobolky. V jejich očích vidím jen to, co chci vidět: psovskou oddanost, uctivý strach a úchvatnou, bezmocnou nenávist. Mohu beztrestně osahávat děvčata a muchlovat ženy před očima jejich manželů, zdravých pořízků, a ti se budou jenom podlízavě chichotat… Nádherná úvaha, urozený doně, viďte? Takhle jsem slyšel uvažovat jednoho patnáctiletého kluka, studenta Vlastenecké školy…“