Arkadij Strugackij: Je těžké být bohem

Anton se otočil a vykročil po pěšině. Přitom nahlas počítal kroky:

„Patnáct…, šestnáct…, sedmnáct…“

Páška něco řekl — Anton neslyšel co, a Anka se nahlas rozesmála. Nějak příliš nahlas.

„Třicet,“ řekl Anton a otočil se.

Ze třiceti kroků vypadal Páška úplně maličký. Červený cípatý kornout mu trčel na hlavě jako šaškovská čepice. Páška se uškliboval. Stále ještě si hrál. Anton se shýbl a začal pomalu natahovat tětivu.

„Žehnám ti, otče můj Viléme!“ vykřikl Páška. „A děkuji za vše, ať stane se cokoli.“

Anton nasadil šíp do samostřílu a napřímil se. Páška s Ankou ho sledovali. Stáli vedle sebe. Pěšina byla jako temná chodba mezi vysokými zelenými stěnami. Anton pozvedl zbraň. Bojová zbroj maršála Toče mu v této chvíli připadala nezvykle těžká. Třesou se mi ruce, uvědomil si. To je chyba. To by nemělo být. Vzpomněl si, jak v zimě s Páškou celou hodinu házeli sněhové koule na litinovou ozdobu na sloupu hradby. Házeli z dvaceti metrů, z patnácti, z deseti — a pořád se nemohli trefit. A pak, když už toho měli dost a odcházeli, hodil Páška ledabyle, bez míření poslední kouli — a trefil se. Anton si pevně vmáčkl pažbu do ramene. Anka stojí příliš blízko, pomyslel si. Užuž na ni chtěl křiknout, aby šla kousek dál, ale uvědomil si, že by to bylo hloupé. Výš. Ještě výš… Ještě… Najednou pocítil jistotu, že i kdyby se k nim otočil zády, stejně se těžký šíp zabodne přesně do kořene Páškova nosu, mezi jeho veselé zelené oči. Zadíval se na něj. Páška už se neušklíbal. A Anka pomalu, pomaličku zvedala ruku s roztaženými prsty, obličej měla napjatý a neobyčejně dospělý. A tu Anton zvedl samostříl ještě o kus výš a zmáčkl spoušť. Ani neviděl, kam šíp letěl. „Chybil jsem,“ řekl hodně nahlas. Na zdřevěnělých nohou vykročil po pěšině. Páška si otřel tváře červeným kornoutem, vytřepal jej ve vzduchu a začal si ovinovat čelo. Anka se shýbla pro svou kuši. Jestli mě s ní majzne po hlavě, ještě jí poděkuju, pomyslel si Anton. Ale Anka se na něj ani nepodívala. Obrátila se na Pášku a zeptala se:

„Půjdeme?“

„Hned,“ řekl Páška.

Střelil pohledem po Antonovi a beze slova si zaťukal ohnutým prstem na čelo.

„Ty už jsi měl srdce v kalhotech,“ řekl Anton.

Páška si znovu zaťukal prstem na čelo a vykročil za Ankou. Anton se potácel za nimi a snažil se v sobě potlačit pochybností.

Co jsem vlastně udělal, uvažoval sklesle. Proč se napaprčili? U Pášky to chápu, ten dostal strach. Jenomže není jisté, kdo se bál víc — jestli otec Vilém nebo Telí junior. Ale co Anka? Nejspíš dostala strach o Pášku. Tak co jsem měl dělat? Teď se za nimi ploužím jako chudý příbuzný. Uteču. Zahnu doleva, tam je báječná bažina. Třeba chytím nějakou sovu. Ale ani nezpomalil krok. Tohle už mi zůstane, pomyslel si. Četl, že se to často stává.

K opuštěné silnici dorazili dřív, než předpokládali. Slunce stálo vysoko, bylo vedro. Za límcem šimralo pichlavé jehličí. Byla to betonová silnice, vystavěná ze dvou řad šedě rezatých popraskaných desek. Ve spárách rostla hustá suchá tráva. Na obou krajnicích byly spousty zaprášeného lopuchu. Nad silnicí bručivě přeletovali zlatohlávkové, jeden opovážlivě cvrnkl Antona přímo do čela. Jinak všude ticho a dusno.

„Podívejte!“ řekl Páška.

Nad prostředkem silnice visela na rezavém drátě, nataženém od jedné strany ke druhé, kulatá plechová deska pokrytá zbytky oprýskané barvy. Podle všeho to byl červeně orámovaný bílý kruh.

„Co to je?“ zeptala se Anka bez zvláštního zájmu.

„Dopravní značka,“ řekl Páška. „Vjezd zakázán.“

„Stůj,“ doplnil Anton.

„A k čemu to je?“ ptala se Anka.

„To znamená, že se tam nesmí jet,“ vysvětlil Páška.

„K čemu je pak celá silnice?“

Páška pokrčil rameny.

„Je to už hodně stará silnice,“ řekl.

„Je to anizotropní silnice,“ prohlásil Anton. Anka stála k němu zády. „Provoz jen jedním směrem.“

„Naši předkové byli mudrcové,“ řekl Páška zamyšleně. „Někdo si jede a jede, třeba dvě stě kilometrů, a najednou bác! Stůj! Dál se nesmí a zeptat se na cestu taky nemá koho.“

„Představ si, co tam za tou značkou může být!“ řekla Anka. Rozhlédla se. Na mnoho kilometrů kolem dokola se rozprostíral liduprázdný les, a nebyl tu nikdo, koho by se mohli zeptat, co asi je tam za tou značkou. „A co když to vůbec není značka Stůj?“ zapochybovala. „Všechna barva je přece oprýskaná…“

A tu Anton pečlivě zamířil a vystřelil. Bylo by efektní, kdyby šíp přeťal drát a tabulka spadla Ance přímo k nohám. Ale šíp zasáhl horní část desky, prorazil zrezivělý plech a dolů se začala sypat jen seschlá barva.

„Hlupáku,“ prohodila Anka, ani se neotočila.

Bylo to první slovo, které adresovala Antonovi od skončení hry na Viléma Telia. Anton se křečovitě ušklíbl.

„And enterprises of great pith and moment,“ zadeklamoval, „With this regard, their currents turn awry, And lose the name of action.“*

Věrný Páška vykřikl:

„Koukejte, tudy jelo auto! Už po bouřce! Tamhle je přimáčknutá tráva! A tady taky…“

Ten Páška má kliku, pomyslel si Anton. Začal si prohlížet stopy na silnici a rovněž spatřil přimáčknutou trávu a černý pruh od pneumatik v místě, kde automobil zabrzdil před výmolem v betonu.

„Aha!“ vykřikl Páška. „Vyjel od značky!“

Bylo to jasné jako den, ale Anton se začal přít.

„Ani nápad, jel z druhé strany.“

Páška se na něj vyjeveně podíval.

„Copak jsi slepý?“

„Jel z druhé strany,“ opakoval Anton umíněně. „Půjdeme po stopě.“

„Meleš nesmysly!“ vybuchl Páška. „Tak předně žádný pořádný řidič nepojede tam, kde visí zákaz vjezdu. A za druhé se podívej: tamhle je výmol, tamhle stopy brždění… Tak odkud jel?“

„Co je mi do tvých pořádných řidičů? Já sám jsem nepořádný, já půjdu za značku.“

Páška se rozzuřil.

„Jdi si, kam chceš!“ řekl a hlas mu trochu přeskakoval. „Pitomečku. Úplně jsi z toho horka zblbnul!“

Anton se otočil a s pohledem upřeným přímo před sebe vykročil pod značku. Přál si jen jedno — aby tam vpředu byl nějaký zbořený most a aby se musel těžce probíjet na protější břeh. Kašlu na toho pořádného, říkal si v duchu. — Ať si jdou, kam chtějí… ona i ten její [1] William Shakespeare: Hamlet, králevic dánský, Československý spisovatel, Praha 1981, str. 70. Přeložil E. A. Saudek. … a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku.

Pášeňka. Vzpomněl si, jak Anka sjela Pavla za tu Aničku, a trochu se mu ulevilo. Ohlédl se.

Pášku spatřil ihned: Bon Saranča šel sehnut až k zemi po stopě tajemného automobilu. Rezavý plech nad silnicí se lehce pohupoval a dírkou prosvítalo modré nebe. U cesty seděla Anka s lokty opřenými o holá kolena a bradu měla položenou na zaťatých pěstích.

Vraceli se až za soumraku. Chlapci veslovali, Anka seděla u kormidla. Nad černým lesem stoupal červený měsíc, žáby zběsile naříkaly.

„Tak prima to bylo všechno vymyšleno,“ povzdechla si Anka smutně. „Ech, vy…“

Chlapci neodpověděli. Pak se Páška polohlasně zeptal:

„Toško, co tam bylo, za tou značkou?“

„Vyhozený most,“ odpověděl Anton. „A kostra fašisty připoutaná řetězy ke kulometu.“ Zamyslel se a dodal: „Ten kulomet už byl celý vrostlý do země.“