Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Velemoudrý doktor Budach. Rodilý Irukánec, veliký medik, jemuž vévoda irukánský už málem chtěl propůjčit šlechtický titul, ale rozmyslel si to a rozhodl se uvrhnout Budacha do vězení. Největší odborník v celé říši na léčení otrav jedy. Autor proslulého traktátu O trávách a jiných bylinách, ježto státi se mohou tajnou příčinou strasti, radosti a útěchy, jakož i o slině a šťávách hadův, pavoukův a holého kňoura Y, kteříž týmiž a dalšími mnoha vlastnostmi nadáni jsou. Bezpochyby pozoruhodný muž a skutečný inteligent, přesvědčený humanista a nezištný člověk. Jediným jeho majetkem je pytel knih. Tak komu jsi mohl být prospěšný, doktore Budachu, v téhle zaostalé, nevzdělané zemi, zabředlé do krvavých bahnisek spiknutí a ziskuchtivosti?

Předpokládejme, že jsi živ a nacházíš se na území Arkanaru. Není ovšem vyloučeno, že se tě zmocnili bandité ze země barbarů, kteří sestoupili z výběžků Severního červeného hřebene. V tom případě je don Kondor ochoten spojit se s naším přítelem Šuštuletidovodusem, odborníkem na dějiny prvobytných kultur, který v současné době pracuje jako šaman zaříkávající padoucnici u náčelníka s pětačtyřicetislabičným jménem. Jsili přece jen v Arkanaru, mohli se tě zmocnit především noční mládenci Pavézy Rumpála… A třeba ani ne zmocnit, ale jen tak mimochodem vzít s sebou, protože pro ně by byl hlavní kořistí tvůj průvodce, urozený, v kartách obehraný don. Ale tak či onak — tihle tě nezabijí, na to je Pavéza Rumpál příliš opatrný.

Mohl tě odvléknout i nějaký pitomec baron. Bez jakéhokoli zlého úmyslu, prostě z nudy a přebujelé pohostinnosti. Dostal chuť zahýřit si s urozeným společníkem, poslal na silnici družinu a zatáhl k sobě na zámek tvého průvodce. A ty budeš sedět ve smradlavém čeledníku, dokud se donové nezlinkují do němoty a nerozloučí se. Ani v tomto případě ti nic nehrozí.

Ale někde ve Shnilém dole se ještě skrývají zbytky nedávno poražené rolnické armády dona Ksí a Perty Obratle, které teď tajně vydržuje sám orel náš don Reba pro případ, že by nastaly, a to je dost pravděpodobné, nějaké komplikace ve vztahu k baronům. Ti ovšem neznají slitování, o těch radši nepřemýšlet. A pak je tu ještě don Satarina, říšský aristokrat nejvyššího původu, sto dva roky starý, který už při svém věku ztratil veškerou soudnost. Žije v rodové nenávisti s vévody irukánskými a čas od času, když se probudí k aktivní činnosti, počne chytat všechno, co přejde irukánskou hranici. Je strašně nebezpečný, protože vlivem žlučníkových záchvatů je schopen vydávat takové rozkazy, že zřízenci nepostačí vyvážet mrtvoly z jeho věznic.

A nakonec to hlavní. Hlavní ne proto, že by to bylo nejnebezpečnější, ale proto, že to je nejpravděpodobnější. Šedé hlídky dona Reby. Příslušníci úderných oddílů na silnicích. Mohl ses jim dostat do ruky náhodou, v tom případě nelze než spoléhat na uvážlivost a chladnokrevnost tvého průvodce. Ale co když o tebe don Reba projevil zájem? Don Reba mívá takové neočekávané zájmy… Jeho zvědové mu mohli oznámit, že budeš projíždět přes Arkanar, poslali ti naproti oddíl pod velením svědomitého šedého důstojníka, šlechtického bastarda z nižších vrstev, a ty teď! sedíš v těžkém žaláři pod Veselou věží…

Rumata znovu netrpělivě zatahal za šňůru. Dveře ložnice se s odporným vrzáním otevřely. Vstoupil sluha, hubený a zachmuřený chlapec. Jmenoval se Uno a jeho osud mohl být námětem k baladě. Na prahu se poklonil, zašoupal nohama v rozbitých střevících, přistoupil k posteli a postavil na stolek podnos s dopisy, kávou a úlomkem voňavé žvýkací kůry na čištění a posilování zubů. Rumata na něj zlostně pohlédl.

„Řekni mi, prosím tě, kdy už namažeš ty dveře!“

Chlapec mlčel a díval se do podlahy. Rumata odhodil pokrývku, spustil bosé nohy z postele a natáhl se k podnosu.

„Myl ses dneska?“ zeptal se.

Chlapec přešlápl z nohy na nohu, neodpověděl a začal po místnosti sbírat poházené kusy oděvu.

„Myslím, že jsem se tě ptal, jestli ses dneska myl nebo ne!“ opakoval Rumata a rozlepil první dopis.

„Voda hříchy nesmyje,“ zabručel chlapec. „Jsem snad urozený, abych se myl?“

„A co jsem ti vykládal o mikrobech?“ připomněl mu Rumata.

Chlapec položil zelené kalhoty na opěradlo křesla a opsal palcem ve vzduchu kruh, aby odehnal ďábla.

„Třikrát za noc jsem se modlil,“ poznamenal. „Tak co ještě?“

„Jsi trumbera,“ řekl Rumata a dal se do čtení dopisu.

Psala mu donna Okana, dvorní dáma, nová favoritka dona Reby. Zvala ho, aby ji, „nyvě roztouženou“, hned dnes večer navštívil. V doušce bylo nehledanými slovy přímo vysvětleno, co si od této schůzky slibuje. To bylo na Rumatu moc — začervenal se. Kradmo se ohlédl po chlapci a zamumlal: „No, teda vlastně…“ Stálo to za úvahu. Jít tam bylo nechutné, nejít hloupé — donna Okana mnoho věděla. Jedním douškem vypil kávu a vložil do úst žvýkací kůru.

Další obálka byla z pevného papíru, vosková pečeť pečlivě setřena. Bylo vidět, že dopis byl otevírán. Psal don Ripat, kariérista tělem i duší, poručík šedé roty kramářů. Vyptával se, jak slouží zdraví, vyjadřoval přesvědčení o vítězství věci šedých, prosil, aby mu bylo poshověno se zaplacením dluhu, a vymlouval se na nesmyslné okolnosti. „No dobře, dobře,“ zamumlal Rumata, odložil dopis, znovu vzal do ruky obálku a se zájmem si ji prohlédl. Ano, začali pracovat šikovněji. Podstatně šikovněji.

Třetí dopis obsahoval výzvu na souboj kvůli donně Pifé, ale zároveň ochotu vzít výzvu zpět, pokud by don Rumata ráčil předložit důkazy o tom, že on, urozený don Rumata, s donnou Pifou žádné styky neudržoval a neudržuje. Dopis měl obvyklou formu — základní text psal kaligraf, na vynechaných místech byla kostrbatě, s gramatickými chybami vepsána jména a časové údaje.

Rumata odhodil dopis a poškrábal si levou ruku pokousanou od komárů.

„No, připrav mytí,“ nařídil.

Chlapec zmizel za dveřmi a po chvilce vcouval zpátky a táhl po podlaze dřevěný škopek s vodou. Pak ještě jednou odběhl za dveře a přitáhl prázdný škopek a džbánek.

Rumata seskočil na podlahu, stáhl si přes hlavu starou, bohatě ručně vyšívanou noční košili a řinčivě vytáhl z pochev meče visící v hlavách postele. Chlapec se pro jistotu postavil za křeslo. Rumata asi deset minut cvičil výpady a odrazy, pak zabodl meče do stěny, nahnul se nad prázdný džber a rozkázal: „Lej!“ Bez mýdla to bylo zlé, ale Rumata si už zvykl. Chlapec mu lil jeden džbán po druhém na záda, na krk, na hlavu a bručel: „Všude se žije normálně, jenom u nás jsou samý vymyšlenosti. Kdo to kdy viděl — mýt se ve dvou škopkách? Na záchod se postaví nějakej hrnec… Každej den čistej ručník… A přitom se ani nepomodlíte a hopsáte tady nahej s meči…“

Rumata se drbal ručníkem a poučoval:

„Já jsem ode dvora, nejsem ledajaký všivý baron. Kdo žije u dvora, musí být čistý a vonět.“

„Jeho Veličenstvo má jiný starosti, než aby k vám čuchalo,“ namítl chlapec. „Je všeobecně známo, že se Jeho Veličenstvo ve dne v noci modlí za nás, hříšný. To například don Reba se nikdy nemyje. Slyšel jsem to na vlastní uši, vyprávěl to jeho lokaj.“

„Dobře, tak už nehudruj,“ řekl Rumata a natáhl si nylonové tílko.

Chlapec se na takové oblečení díval se zjevným nesouhlasem. O tomhle tílku se už dávno vykládaly mezí arkanarským služebnictvem celé pověsti. Ale v tom si Rumata při nejlepší vůli nemohl pomoci z přirozené lidské štítivosti. Když si natahoval trenýrky, odvrátil chlapec hlavu a zahýbal rty, jako by uplivoval před ďáblem.