Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

„Nejste ochoten připustit, že to byla třeba halucinace?“ zeptal se Toivo.

Anatolij zimomřivě škubl rameny a pohlédl k chatě Jaryginových.

„Ne-nevím…,“ vysoukal ze sebe. „Ne, nic takového tvrdit nemohu.“

„No dobře, tak se tam půjdeme podívat,“ navrhl mu inspektor.

„Já taky?“ zajímal se Basil.

„Nemusíte,“ odpověděl Toivo. „Asi se tu budu potulovat dlouho. Vy zatím budete hájit pevnost.“

„A co zajatci, zajatce bereme?“ otázal se Basil věcně.

„Rozhodně!“ zvolal Toivo. „Ty potřebujeme. Každého, kdo něco viděl.“

A spolu s Anatolijem vykročili přes travnaté prostranství. Z nešťastného Krylenka vyzařovala energie a odhodlání, ale jak se blížil k domku, byla jeho tvář stále křečovitější, na lícních kostech vystoupily boule žvýkacích svalů a spodní ret si skousl, jako by musel překonávat krutou bolest. Toivo pochopil, že mu musí pomoct, aby se trochu uvolnil. Asi padesát kroků od živého plotu se zastavil — naoko proto, aby si ještě jednou pořádně prohlédl celé okolí, a začal svého společníka poklidně zpovídat. Viděl někoho v té chatě napravo? Ach tak, tam byla tma A co vlevo? Jaká žena…? Ano, ano, už si vzpomínám, něco takového jste říkal… Takže jen ta žena a jinak nikdo? Nestál tu někde poblíž glyder?

Toivo se vyptával, zatím jediný svědek odpovídal a Toivo s vážnou tváří horlivě přikyvoval a všemožně naznačoval, jak podstatné je pro vyšetřování všechno, co právě poslouchá. Anatolij poznenáhlu pookřál, vnitřní napětí pominulo a na verandu už vstupovali málem jako kolegové.

Byl tam pěkný zmatek. Stůl stál nakřivo, jedna židle převrácená, cukřenka se zakutálela do kouta a za sebou nechala pěšinku krystalového cukru. Toivo se dotkl samovaru — byl ještě horký. Tázavě zašilhal po Krylenkovi. Ten už byl zase bledý a usilovně zatínal zuby. Zrak upíral na sandály, které se k sobě osiřele tiskly pod nejvzdálenější židlí. Patřily zřejmě jemu. Oba byly zapnuté a zdálo se nepochopitelné, jak z nich jejich majitel dokázal vyprostit nohy. Ovšem nějaké zbytky slizu ani na nich, ani pod nimi, ani nikde okolo Toivo nepostřehl.

„Tady se asi domácí kybeři nepěstují,“ podotkl suše, aby Anatolije vrátil ze světa prožité hrůzy zpátky do atmosféry všedního dne.

„Ano…,“ zamumlal tázaný. „Vlastně… Ale kdo je dneska ještě uznává…? Vidíte, to jsou moje sandály…“

„Vidím…,“ ozval se lhostejně Toivo. „Co ta okna, to byla všechna takhle vytažená?“

„Už si nevzpomínám. Ale támhleto určitě bylo, tudy jsem vyskočil.“

„Rozumím,“ broukl Toivo a vyhlédl do zahrádky.

Ano, stopy tu byly. A bylo jich dost: pocuchané a polámané keře, zubožený květinový záhon, tráva pod zábradlím vypadala tak, jako by se po ní váleli koně. Pokud se tu pohybovala nějaká zvířata, pak to byli tvorové neohrabaní, těžkopádní a k domu se rozhodně nekradli, spíš vše pod sebou drtili jako tanky. A mířili z travnatého prostranství křovím, šikmo přes záhon a otevřenými okny rovnou do domku.

Toivo přešel přes verandu a strčil do dveří vedoucích do chaty. Tam žádný nepořádek neshledal. Přesněji řečeno nepořádek, který by po sobě zanechala masivní těla.

Pohovka. Tři křesla. Stolek nikde, ale dalo se předpokládat, že bude zabudovaný do zdi nebo do podlahy. Servisní pult tu byl jen jeden — v pravém opěradle křesla patřícího zřejmě pánovi téhle letní domácnosti. Ve zbylých dvou křeslech a v pohovce našel jen příruční servopanely soustavy Polykrystal. Na zdi proti dveřím visela Levitanova krajina, stará chromofotonová kopie s dojemným trojúhelníčkem v levém spodním rohu, aby se nějaký znalec nedej bože nedomníval, že má před sebou originál. Na stěně vlevo perokresba zasazená do amatérsky vyrobeného dřevěného rámu, pohněvaná ženská tvář. Mimochodem — hezká…

Při důkladnější prohlídce místnosti Toivo na podlaze zahlédl stopy podrážek, někdo z havárkářů patrně prošel obývacím pokojem do ložnice. Zpátky stopy nevedly, muž od havarijní služby nejspíš vylezl z ložnice oknem. Ale dál — podlahu v obývacím pokoji pokrývala dosti silná vrstva jemňoučkého nahnědlého prachu. A nejen podlahu. Také opěradla křesel. Okenní parapety. Pohovku. Nepoznamenané zůstaly jen zdi.

Toivo se vrátil na verandu. Anatolij zničeně seděl na schůdcích přede dveřmi. Polárnický kožich už si stáhl, kdežto na vysoké kožešinové boty zřejmě zapomněl, takže skýtal dosti zvláštní podívanou. Sandálů se ani nedotkl, zůstaly pod židlí, tak jak byly. A zase — nikde kolem žádné stopy slizké vlhkosti, ovšem jak sandály, tak podlahu kolem nich pokryl jako hnědavý pudr týž jemný prach.

„Tak jak se tu cítíte?“ zavolal na něj Toivo od prahu.

Anatolij se i přesto zachvěl a prudce se otočil.

„Ale… už je to lepší, pomalu se dávám dohromady…“

„No výborně. Víte co, vezměte si svůj plášť a klidně jeďte domů. Nebo chcete počkat na Jaryginovy?“

„Ani nevím,“ odpověděl Anatolij nerozhodně.

„Jak si přejete, to je vaše věc,“ pokrčil Toivo rameny. „V každém případě už tu nebezpečí nehrozí a hrozit nebude.“

„Rozumíte aspoň něčemu?“ odhodlal se Anatolij k otázce a vstal.

„Něčemu ano. Obludy tady opravdu byly, ale ve skutečnosti nejsou nebezpečné. Mohou člověka vylekat, nic víc.“

„Chcete tedy říct, že byly umělého původu?“

„Vypadá to na to.“

„Ale proč? A kdo by něco takového měl zapotřebí?“

„Tím se teď budeme zabývat,“ slíbil mu Toivo.

„Tak vy se tím budete zabývat, a oni mezitím… zase někoho… vylekají…“

Anatolij si vzal ze zábradlí svůj plášť a chvíli jen tak postál s pohledem upřeným na kožešinové boty. Vzbuzoval obavy, že si znovu sedne a začne je zuřivě rvát z nohou. Jenže on je asi vůbec nevnímal.

„Vy říkáte, že mohou vylekat,“ procedil pomalu skrz zuby s očima dál sklopenýma k zemi. „Kdyby jen vylekat, ti vás klidně dokážou zlomit!“

Rychle na Toiva pohlédl, ale hned zase pohledem uhnul, už mu přestal věnovat pozornost docela a vydal se pomalu dolů z verandy, do zdupané trávy, přes zohavený živý plot, šikmo přes volné prostranství, celý shrbený, maškara v polárnických vysokačkách a veselé košilce stepního dobytkáře, šel krokem stále chvatnějším ke žlutému pavilónu klubu, ale na půl cestě náhle uhnul vlevo, skočil do glyderu zaparkovaného před sousedním domkem a strmě odstartoval k bledomodrému nebi.

Bylo čtvrt na pět ráno.

Takhle tedy vypadá můj první pokus o beletrizovanou rekonstrukci. Moc jsem se snažil. Má práce byla o to složitější, že v těch dávných dobách jsem se do Malé Peši osobně nikdy nepodíval, ale naštěstí zůstalo k dispozici značné množství videozáznamů, které pořídil Toivo Glumov, havárkáři a Flemingův tým. Takže za topografickou přesnost můžu ručit každopádně. A považuji za možné převzít záruky i za přesnost znění uvedených dialogů.

Mimo jiné jsem tu chtěl demonstrovat, jak tehdy vypadal typický začátek typického vyšetřování. Událost proběhne. Dostaví se havárkáři. Přijíždí inspektor oddělení MU. První dojem (obvykle správný): něčí nepořádnost nebo jalový vtip. A stále rostoucí zklamání: zase nic, zase jen planý poplach, nejlepší by bylo nad tím vším mávnout rukou, vrátit se domů a dospat. Ostatně si myslím, že nic takového v mé rekonstrukci přímo nezaznělo. Říkal jsem si, že si to čtenář domyslí sám.