Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Vypadal dosti bizarně. Měl na sobě mohutný kožich až na paty a pod jeho rozevírajícími se cípy se mihly bohatě vyšívané polárnické vysokačky. Na prsou byl kožich rozepnutý a odhaloval pestrou letní síťovinovou košili, jakou v těch dobách s oblibou nosili obyvatelé stepních oblastí. Na první pohled mu mohlo být tak čtyřicet pětačtyřicet let, tvář měl trochu prostoduchou a příjemnou, snad jen nepřirozeně zbělalou — možná úlekem, možná rozpaky.

„Ne, to ne,“ zarmoutil ho Basil a přikročil až těsně k němu. „Sem se nikdo nevrátil, teď tu probíhá vyšetřování a nikoho sem nepouštíme…“

„Počkejte, Basile,“ přitlumil jeho snaživost Toivo. „Kdo to má být, ten Grigorij a Ela?“ zeptal se neznámého.

„Tak to jsem se asi zase natrefil někam jinam, než jsem chtěl…,“ zaskuhral neznámý téměř zoufale a ohlédl se přes rameno, kde se v hloubi pavilónu leskly hladké plochy nulakabiny. „Promiňte, prosím, ale jsem tady dobře v… nnóó… U všech všudy, já už to snad zase zapomněl… Malá Peša? Nebo ne?“

„Ano, jste v Malé Peše,“ přikývl Toivo.

„Ale v tom případě byste měl vědět… Grigorij Jarygin… Pokud jsem mu dobře rozuměl, tráví tu vždycky celé léto…“ Najednou potěšeně vyjekl a zabodl ukazovák do vzduchu: „No prosím, to je ona, to je jeho chata! A na verandě dokonce visí můj plášť!“

Všechno se okamžitě vyjasnilo. Neznámý muž byl svědek, očitý svědek. Jmenoval se Anatolij Krylenko, povoláním byl zootechnik a pracoval skutečně ve stepním pásmu — konkrétně v Azgirském agrokomplexu. Včera na výroční výstavě zemědělských novinek v Archangelsku šťastnou shodou okolností doslova vrazil do svého kamaráda ze školy Grigorije Jarygina, kterého neviděl už dobrých deset let. Jarygin ho přirozeně zatáhl k sobě domů, do téhle… hrome, už se mi to zase vykouřilo z hlavy… jo, správně, do Malé Peši. Strávili tu báječný večer ve třech — on, Jarygin a Jaryginova manželka Ela — zajezdili si na loďce, prošli se po lese, asi tak v deset večer se vrátili domů, do tamté chaty, navečeřeli se a uvelebili se na verandě, že si tam vypijí čaj. Venku bylo krásně světlo, od řeky k domku doléhaly dětské hlásky, večer sliboval být příjemně vlahý a všude kolem kouzelně voněly jahody. A pak Anatolij znenadání spatřil oči…

V této pro celý případ nejpodstatnější pasáži svého vyprávění se Krylenko zdál mírně řečeno poněkud vyšinutý. Jako by marně usiloval o srozumitelné vylíčení odporného, zašmodrchaného snu.

Ty oči se dívaly ze zahrady… hrnuly se blíž a blíž, ale přitom pořád zůstávaly v zahradě… Dvě obrovské oči, ze kterých se člověku už při pouhém pohledu dělalo nanic… Neustále po nich cosi stékalo… A vlevo, kousek stranou, bylo ještě třetí… počkat, byly tři…? A něco se valilo, valilo se to a valilo přes zábradlí verandy, až to přikynulo až ke schůdkům přede dveřmi… A člověk se nemohl hnout z místa. Grigorij se někam ztratil, toho nebylo vidět. Ela musela být někde nablízku, ale vidět ji nebylo taky, jen slyšel, jak hystericky vřeští… nebo že by se chechtala…? Ale to už se rozlétly dveře. Pokoj byl do výše pasu zaplaven roztřesenými huspeninovými těly nějakých živočichů, jen oči těch zvířat byly tam, venku, za keři…

Anatolij pochopil, že začíná to nejstrašnější. Vytrhl nohy ze sandálů, které se přilepily k podlaze, přeskočil stůl, překulil se do lesa, ale kdovíproč se ocitl na prostranství před domy… Uháněl rovnou za nosem a najednou spatřil pavilón s klubem, z otevřených dveří mu do očí šlehl šeříkový lesk stěn nulakabiny a on pochopil, že je zachráněn. Vřítil se do kabiny jako bomba a naslepo mačkal klávesu za klávesou, dokud nezapojil automat…

Tady tragédie končí a zvrtá se spíš ve frašku. Nulapřeprava Anatolije vyvrhla v osadě Roosevelt na ostrově Petra I. To je v Bellingshausenově moři, na teploměru minus čtyřicet devět, rychlost větru osmnáct metrů za sekundu, osada vzhledem k zimnímu období téměř prázdná.

Dlužno podotknout, že automatika v klubu byla i přesto v provozu, všude teplo a útulno, v baru jako bájná duha svítí nádoby s tekutinami, jejichž posláním je prozářit tmu polárních nocí. Anatolijovi ve strakaté košilce a šortkách, ještě celému mokrému od čaje a prožitého děsu, se dostává tolik potřebné chvíle oddechu a on se pomaloučku vzpamatovává. Když se vzpamatoval docela, zmocňuje se ho, jak se ostatně dalo očekávat, nesnesitelný stud. Chápe, že v nastalém zmatku pelášil pryč jako poslední ze zbabělců — o takových zbabělcích doposud jen čítal v historických románech. Vzpomněl si, že opustil Elu a přinejmenším ještě jednu ženu, kterou zahlédl ve vedlejší chatě. Vzpomněl si na dětské hlásky u řeky a uvědomil si, že ty děti taky ponechal napospas osudu. Zmocňuje se ho zoufalý poryv činorodosti, ale pozoruhodné na tom poryvu jsou hned dvě věci: to volání svědomí v duchu nevyvstalo ani zdaleka okamžitě, a když pak přece jen vyvstalo, dosti dlouho koexistovalo s nesnesitelnou představou, že nezbývá než vrátit se tam, na verandu, před ty hrůzostrašné oči, k odporným horám huspeniny…

Hlučná parta glaciologů, která se z mrazivé pláně nahrnula do klubu, našla Krylenka, jak sklíčeně prolamuje spletené prsty: ještě se k ničemu definitivnímu neodhodlal. Glaciologové jeho vyprávění vyslechli s plným porozuměním a okamžitě pojali šlechetný úmysl vrátit se na děsivou verandu společně s ním. Jenže mezitím se ukázalo, že chudák Anatolij nezná nejen nulový index osady, ale zapomněl i její název. Mohl říct jen tolik, že je to nedaleko Barentsova moře, na břehu malé řeky v pásmu borových lesů za polárním kruhem… Glaciologové ho tedy chvatně vystrojili v souladu s místním podnebím a kvílející vánicí ho vlekli do štábu osady — hlava nehlava, přes vysokánské závěje, v doprovodu obrovských medvědovitých psů… Nu a na štábu u terminálu VCI jeden z polárníků dostal v tu chvíli zřejmě nejzdravější a nejrozumnější nápad, že tohle není žádná legrace. Ty obludy určitě buď uprchly z nějakého zvěřince, nebo — hrůza jen na něco takového pomyslet — z některé laboratoře specializované na vývoj a stavbu biomechanismů. Ať už je to cokoli, mládenci, tady by amatérská fušeřina nebyla k ničemu, já bych to nahlásil havarijní službě.

A tak vše oznámili Ústřední havarijní službě. Tam jim poděkovali a řekli jim, že případ berou na vědomí. Za půl hodiny dozorčí operátor služby sám navázal spojení se štábem, sdělil, že jejich zpráva se potvrdila, a poprosil, aby se Krylenko posadil k obrazovce. Anatolij mu alespoň v obecných rysech popsal, co se s ním dělo a jak se proti své vůli ocitl u břehů Antarktidy. Operátor ho uklidnil sdělením, že žádné oběti nejsou hlášeny, manželé Jaryginovi že jsou živi a zdrávi a že ráno už s největší pravděpodobností bude možné vrátit se do Malé Peši, kdežto teď by Anatolij udělal nejlíp, kdyby spolkl něco pro uklidnění a uložil se k spánku.

Anatolij poslechl, zdříml si rovnou na pohovce ve štábu, ale nespal snad ani hodinu, když opět spatřil rozteklé oči nad zábradlím verandy, uslyšel hysterický Elin chechot a procitl trýznivým pocitem hanby.

„Ne, nesnažili se mě tam držet. Zřejmě pochopili, jak mi je… Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Samozřejmě nejsem stopař ani progresor…, ale i já v životě zažil všelijaké zatrachtilé patálie, a vždycky jsem z nich vyšel přinejmenším se ctí… Vůbec nechápu, co se to se mnou stalo. Pokouším se nějak to všechno zdůvodnit sám sobě, ale nejde to… Je to jako neodbytná noční můra…“ Najednou zatěkal očima. „Třeba teď s vámi sice mluvím, ale uvnitř mám všechno jako z ledu… Že bychom se tu všichni něčím otrávili?“