Arkadij Strugackij: Vlny ztišují vítr

A ještě něco. Toivo neměl nejmenší zdání, co bude podnikat, až bude zásah Poutníků do záležitostí Země s naprostou jistotou dokázán a potvrzen. Tady historické analogie ze stoletých dějin pozemského progresorství neplatily. Pro vévodu Irukánského byl odhalený pozemský progresor démonem nebo praktikujícím černokněžníkem. Pro kontrašpionáž Ostrovní říše byl stejný progresor obratným agentem, vyslaným z Pevniny. Ale jak nazírat odhaleného poutnického progresora ze zorného úhlu pracovníka Komkonu-2?

Bývá zvykem odhaleného černokněžníka postavit na hranici, i když k zahození není ani zavřít ho do kamenné kobky a tam ho nutit, aby vlastní výkaly přeměnil ve zlato. V případě odhaleného špióna z Pevniny zase bývá zvykem přetáhnout ho na svou stranu nebo zlikvidovat. K jakému zvyku se však uchýlit v případě odhaleného Poutníka?

Toivo odpovědi na tyto a další jim podobné otázky neznal. Odpovědi na takové otázky nemohl poskytnout ani nikdo z okruhu jeho kolegů a známých. Většina lidí vlastně nepovažovala celou tuto historii za dostatečně seriózní. „To máš stejné, jako by ses ptal, co máš dělat, když se do lodního šroubu tvého člunu zamotá hastrmanův plnovous. Máš ho trpělivě rozmotávat? Nelítostně uříznout? Nebo vodníka popadnout za límec a vytáhnout na hladinu?“ Se mnou Toivo o podobných zádrhelech nerozprávěl. A nerozprávěl o nich podle mého názoru proto, že už od samého počátku přesvědčil sám sebe, že Big Bag, že fenomenální Bílý Vezír, že rafinovaný Mak Sim už tohle všechno dávno a dávno promyslel, proanalyzoval veškeré představitelné varianty, navrhl detailně propracované postupy a nechal si je u nejvyšších instancí schválit.

Nechal jsem ho při tom. Alespoň prozatím.

Je třeba říct, že Toivo Glumov byl celkem vzato člověk apriorních názorů. (A jak taky jinak, při jeho fanatismu?) Například si za žádnou cenu nechtěl připustit nějaký vztah mezi tématem Návštěva staré dámy a už drahnou dobu zpracovávaným programem Rip Van Winkle. Případy náhlých a naprosto nevysvětlitelných zmizení mnoha lidí v sedmdesátých a osmdesátých letech a jejich stejně nečekaných a nepochopitelných znovuobjevení byly jediným bodem Brombergova memoranda, který Toivo rezolutně odmítal zkoumat a vůbec ho brát na vědomí. „To se musel přepsat,“ tvrdil Toivo. „Nebo mu jen dobře nerozumíme. K čemu by Poutníkům bylo, aby lidé bez vysvětlení mizeli?“ A to pro něj Brombergovo memorandum bylo učiněným katechismem, pracovním programem na celý zbytek života… Zřejmě nemohl a nepřál si připustit, že by Poutníci měli takovou téměř nadpřirozenou sílu a moc. Podobné uznání by jeho práci nadobro degradovalo a zbavilo ji jakékoli ceny. A vskutku, jaký smysl by mělo pokoušet se sledovat, vypátrat, popřípadě polapit bytost, která je kdykoli schopna rozpadnout se ve vzduchu a zase se dát dohromady na libovolném jiném místě…?

Ale při všem svém tíhnutí k předpojatosti se nikdy nepokoušel táhnout proti již zjištěným a potvrzeným faktům. Vzpomínám si, jak mě ještě jako holobradý novokřtěnec naší branže přesvědčil, abychom se zapojili do vyšetřování tragédie na ostrově Matuku.

Tímto případem se přirozeně zabýval sektor Oceánie, kde o nějakých Poutnících nechtěli ani slyšet. Ale záležitost to byla svrchovaně unikátní, bez sebemenší analogie v minulosti (a pevně doufám, že k ničemu podobnému nedojde ani v budoucnu), takže mě i Toiva začlenili do týmu bez námitek.

Na ostrově Matuku odnepaměti čněl k nebi starý, teď již zpola zhroucený radioteleskop. Kdo a proč ho tam vybudoval, se přes veškeré úsilí nepodařilo zjistit.

Ostrov byl považován za neobydlený, navštěvovaly ho jen nahodilé party delfinářů a snad také náhodné párečky, které v průzračných zátokách na severním pobřeží ostrova zasněně pátraly po perlách. Brzy se však přišlo na to, že několik posledních let žila na ostrově zdvojená rodina Hlaváků. (Dnešní generace už pomalu zapomíná, kdo jsou to Hlaváci, proto připomínám, že je to rasa inteligentních kynoidů z planety Sarakš, která po jistou dobu udržovala s pozemšťany velmi těsné kontakty. Tito velkohlaví mluvící psi nás ochotně doprovázeli po celém vesmíru a na naší planetě dokonce měli cosi jako diplomatické zastoupení. Před nějakými třiceti lety se však z blízkosti lidí stáhli a víc už s nimi styky nenavazovali.)

Na jižní straně ostrova se rozkládal okrouhlý záliv vulkanického původu. Byl nepředstavitelně špinavý a jeho břehy se potáhly odpornou pěnou. Všechno to svinstvo bylo s největší pravděpodobností organického původu, protože k sobě lákalo nespočetná hejna mořských ptáků. Jinak ovšem byly vody zálivu bez života. Dokonce i vodní řasy se tu množily jen zdráhavě a neochotně.

A na tomhle ostrově docházelo k vraždám. Jedni lidé zabíjeli jiné lidi, a to bylo natolik příšerné, že se po dlouhé měsíce nenašel nikdo, kdo by se odvážil něco takového oznámit hromadným sdělovacím prostředkům.

Dosti rychle se ukázalo, že viníkem, přesněji řečeno příčinou tragédií byl obrovitý silurský měkkýš, obludný reliktní hlavonožec, který se usadil na dně zálivu. Zřejmě ho tam před časem přivál tajfun. Biopole tohoto netvora, který čas od času vyplaval nad hladinu, mělo na psychiku všech vyšších živočichů osudový vliv. Konkrétně u lidí toto biopole vyvolávalo katastrofální pokles pozitivních motivací, člověk se v jeho dosahu měnil v asociální individuum schopné zabít přítele jen proto, že jeho košili upustil do moře. A individua opravdu zabíjela.

Nu a Toivo si vzal do hlavy, že zmíněný hlavonožec je ve skutečnosti Brombergův Monokosmik v zárodečné fázi. Nutno přiznat, že hlavně zpočátku, kdy jsme neměli po ruce žádná fakta, vypadaly jeho konstrukce dosti přesvědčivě (pokud vůbec lze mluvit o přesvědčivosti logiky budující na fantastických předpokladech). A museli byste vidět, jak jen krůček za krůčkem dotčeně ustupoval pod tlakem stále nových údajů, jež poskytovali otřesení znalci hlavonožců a paleontologové…

Definitivně ho dorazil jeden student biologie, který kdesi v Tokiu vyhrabal japonský manuskript ze třináctého století, uvádějící popis této nebo takovéto stvůry (cituji podle vlastního deníku): „V mořích na straně sluneční spatřiti lze katacumoridako barvy purpuru, se spoustami dlouhých tenkých oudův, kterak vyhřezají z okrouhlé mušle s čepelemi a hroty, oči hnilobné, tělo všecko ohavnými boláky pokryté. Když netvor ten na hladinu vyplouvá, leží na ní ostrůvku podoben, puch nevýslovný kol sebe šíří a dští cos bílého, aby ryby a ptactvo všeliké přivábil. Když se shromáždí, lape je oudy svými bez výběru a živí se jimi. Za měsíčných nocí se kolíše na vlnách s očima k nebesoum pozdviženýma a rozjímá o propastných vodách, co vyvrhly ho vzhůru. Dumy tyto jsou natolik chmurné, že deptají člověka kdejakého a ten se pak tygru připodobňuje.“

Vzpomínám si, že když to Toivo dočetl, několik minut v hlubokém zadumání mlčel, nakonec si povzdechl — přísahal bych, že s úlevou — a řekl:

„Ne, to nebude ono. A je to dobře, protože to by bylo příliš odporné.“ V jeho představách by Monokosmos klidně mohl být odporný, ale přece jen ne takhle strašlivě. Monokosmos reprezentovaný silurskou chobotnicí se do jeho způsobu uvažování jaksi nemohl vměstnat. Mimochodem naprosto stejně, jako se tenhle měkkýš — se svým jeduplným biopolem, s rozevíratelným pancířem a zejména pak věkem odhadovaným na čtyři sta miliónů let — nevměstnával do naprosto žádných představ povolaných odborníků.