Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Poprvé jsem ho spatřil v prosinci čtyřiadevadesátého roku; sršel mrazivým odhodláním znovu a znovu odpovídat na mé otázky, proč právě on, takový dokonale zdravý a všemožně podporovaný příslib, najednou opustí svou práci, dosavadní patrony i kamarády, boří pečlivě připravené osobní plány a hatí naděje, které se do něho všeobecně vkládaly… Na nic takového jsem se ho samosebou neptal. Vlastně mě ani nezajímalo, proč už nechce být progresorem. Spíš mi vrtalo hlavou, proč zničehonic zamířil ke kontraprogresorům, dá-li se to tak říct.

Jeho odpověď se mi zaryla hluboko do paměti. Proti mysli je mu sama myšlenka progresorství. Pokud na tom netrvám, nerad by se obíral podrobnostmi. Je prostě progresor, který má k progresorství jednoznačně negativní vztah. A tam (ukázal palcem přes rameno) ho cele opanovala jedna veletriviální představa: zatímco on, mávaje kordem, hopká po kočičích hlavách arkanarských náměstí, tady (píchl si ukazovákem pod nohy) si to nějaký čiperka v módním duhově zbarveném pláštíku a s metavizírkou přes rameno vykračuje po náměstích řekněme dnešního Sverdlovska. Nu a pokud to on, tedy Toivo Glumov, může posoudit, tahle prostinká myšlenka zřejmě osloví jen málokoho, a když už by náhodou oslovila, pak pohříchu v praštěně humoristickém či romantickém hávu. Kdežto jemu, Toivovi Glumovovi, tato představa už dlouho nepopřává klidu: Nesmíme žádným bohům dovolit, aby zasahovali do našich pozemských záležitostí, protože „přítelem bohů je vítr, jenž plachty vzdouvá, však rovněž bouře rozdmychává“. (Později jsem tento citát s obrovskými nesnázemi vyhledal — pocházel z Verbliebena.)

I necvičené oko by v podobné situaci hravě postřehlo, že patří na katolíka, jehož katolicismus jde mnohem dál než papežův — v tomto případě můj. Tak jsem ho bez dlouhých průtahů přijal do oddělení a nasadil na téma Návštěva staré dámy.

Byl to perfektní pracovník. Energický, iniciativní, neznající únavy. A měl ještě jednu vlastnost, v jeho věku velmi Vzácnou — neúspěchy ho nepřipravovaly o elán a chuť do práce. Negativní výsledky pro něj neexistovaly. A co víc, negativní poznatky pátrání mu dělaly stejnou radost jako ty tolik vzácné pozitivní. Jako by se hned od počátku smířil s tím, že za jeho života se stejně na nic určitého nenarazí, a uměl těžit profesionální uspokojení ze samotné (často dosti nudné) procedury analytického rozboru i MU podezření téměř nevyvolávajících. Výtečné bylo i to, že mí ostřílení spolupracovníci Gríša Serosovin, Sandro Mtbevari, Andrjuša Kikin a další se díky jeho přítomnosti v oddělení jaksi ukáznili, přestali šaškovat, viditelně polevili v planém ironizování, zato přidali na věcnosti, a ne že by si z něj snad přímo brali příklad — o tom nemohlo být ani řeči, byl pro ně příliš mladý a příliš neopeřený — ale jako by je nakazil svou seriózností, zdravou zažraností do tématu, a nejvíc je, myslím, vždy ohromovala ona těžká nenávist vůči objektu jeho práce, která doslova prýštila ze všech pórů jeho těla a jíž oni sami byli dokonale prosti. Jednou jsem se jen tak mezi řečí zmínil před Gríšou Serosovinem o snědém chlapci Riverovi a brzy nato jsem zjistil, že všichni tuto Londonovu povídku vyhledali a přečetli si ji.

Stejně jako Rivera neměl ani Toivo žádné přátele. Obklopovali ho věrní a spolehliví kolegové, a také on sám byl věrný a spolehlivý partner do jakéhokoli podniku, ale opravdové kamarády si nikdy nepořídil. Asi proto, řekl bych dnes, že být jeho přítelem bylo příliš nesnadné: Nikdy a v ničem se sebou nebyl spokojen, takže nikdy a v ničem neslevil ani těm ostatním. Žila v něm taková ta nelítostná zaměřenost na cíle, jakou jsem dřív zaznamenával jen u velkých vědců a špičkových sportovců. Při které na nějaké kamarádíčkování není pokdy…

Ačkoli, jednoho přítele přece jen měl. Vlastně přítelkyni. Mám na mysli jeho ženu Asju Stasovovou, jinak též Anastasju Pavlovnu. Když jsem se s ní seznámil, byla to okouzlující drobná osůbka, živá jako rtuť, s jazykem jako meč, nadobyčej náchylná k překotným soudům a nepředloženým názorům. Proto se atmosféra jejich domácnosti téměř vždy blížila bojové a považovalo se za vyslovenou rozkoš sledovat (samozřejmě zpovzdáli) jejich neustále propukající slovní potyčky.

Byla to podívaná o to rozkošnější, že v normálním, rozuměj pracovním, ovzduší Toivo působil dojmem člověka spíše pomalého a nemluvného. Jako by ho neustále zaměstnávala nějaká velice důležitá, zevrubně promyšlená idea. Ale v Asjině společnosti to neplatilo. Jedině v její společnosti. Vedle ní se z něj stával Démosthénés, Cicero, apoštol Pavel: hlásal věčné pravdy, budoval maximy a — ať se na místě propadnu, jestli to tak nebylo! — dokonce špičkoval…! Bylo těžké si jen představit, nakolik různí byli tihle dva lidé — mlčenlivý a rozvážný Toivo Glumov Zaměstnaný, a jiskřivě duchaplný, řečný, filozofující, beznadějně omylný a své omyly zapáleně hájící Toivo Glumov Domácí. Doma dokonce i jedl s chutí. Dokonce byl ochoten u jídla střečkovat a vymýšlet si. Asja pracovala jako gastronomka a degustátorka a vařila zásadně sama. Tak to chodilo v domácnosti její matky a stejně to vypadalo i u její babičky. Celá tradice, jíž se Toivo nikdy nepřestával nadšeně obdivovat, vyvěrala v rodině Stasovově z hlubin staletí, z oněch nemyslitelných dob, kdy ještě neexistovala molekulární kuchyně a docela obyčejný karbanátek bylo nutno zhotovovat v přísné posloupnosti nepředstavitelně složitých a nepříliš vábných procedur…

A pak měl Toivo také maminku. Dennodenně, ať pracoval na čemkoli, si vždy našel pár minut, aby se s ní po videokanálu spojil a vyměnil s ní alespoň několik slov. Říkali tomu kontrolní zavolání. S Májou Glumovovou jsem se dlouhá léta znal, ale okolnosti našeho seznámení byly natolik smutné a tísnivé, že později jsme se již nikdy nesetkali. Nikoli mou vinou. Vlastně ničí vinou. Stručně řečeno o mně měla to nejhorší mínění a Toivo o tom věděl. Nikdy o ní se mnou nemluvil. S ní o mně ovšem hovořil nejednou — to jsem se dověděl až mnohem později…

Tahle rozdvojenost ho bezpochyby dráždila a deptala. Nemyslím, že by se před ním Maja o mé osobě vyslovovala nějak nelichotivě. A za naprosto nepravděpodobný považuji předpoklad, že by synovi vyprávěla strašlivý příběh smrti Lva Abalkina. Nejspíš to vypadalo tak, že když Toivo zavedl řeč na svého bezprostředního nadřízeného, prostě se tomuto tématu chladně vyhnula. Jenže pro něj bylo i tohle ažaž.

Vždyť Toivo se na mě nedíval jen jako na normálního šéfa. Protože on mě chápal jako jedinou spřízněnou duši, jako jediného člověka v celém Komkonu-2, jenž zcela vážně a bez jakýchkoliv úlev respektoval problém, který Toiva bezezbytku pohltil. Mimoto se ke mně choval s obrovskou pietou. Říkejte si co chcete, ale jeho šéfem byl legendární Mak Sim! Toivo ještě ani nebyl na světě, a Mak Sim už na Sarakši vyhazoval do vzduchu paprskové retranslační věže a zápolil s fašisty… Stal se z něho nepřekonatelný Bílý Vezír… Organizátor operace Virus, po jejímž skončení ho sám Velkoprezident poctil přezdívkou Big Bag! Toivo byl ještě školáček, a Big Bag už pronikl do Ostrovní říše, přímo do Metropole… jako první pozemšťan… a ostatně i jako poslední… To všechno samozřejmě byly hrdinské skutky čackého progresora, jenže přece stojí psáno: Progresora může překonat zase jen progresor! A Toivo Glumov byl nekritickým vyznavačem téhle prosté myšlenky.