Arkadij Strugackij: Vlny ztišují vítr

Takže první závažný případ, do kterého se Toivo Glumov zakousl, skončil víceméně ničím. Takových plácnutí do vody se později dopracoval nejednou, ale uprostřed roku 98 mě požádal o svolení zabývat se materiály o masových fobiích. Souhlasil jsem.

Informační hlášení

č. 011/99

Komkon-2

Ural — Sever

Datum: 20. března 99

Autor: T. Glumov, inspektor

Téma: 009 Návštěva staré dámy

Obsah: Kosmofobie, „tučňáčí syndrom“

Při studiu vzniku kosmických fobií za posledních sto let jsem dospěl k závěru, že v rámci tématu 009 pro nás mohou být zajímavé souhrnné zprávy, věnované takzvanému „tučňáčímu syndromu“.

Prameny:

A. Möbius, Referát na XIV. kosmopsychologické konferenci, Riga 84

A. Möbius, „Tučňáčí syndrom“, PKP (Problémy kosmické psychologie), 42, 84

A. Möbius, Znovu o podstatě „tučňáčího syndromu“, PKP, 44, 85

Životopisná informace:

MUDr. Asmodeus Mathias Möbius, člen korespondent Evropské akademie lékařských věd, ředitel pobočky Světového ústavu kosmické psychopatologie (Vídeň). Nar. 26. 04. 36 v Innsbrucku. Vzdělání: fakulta psychopatologie, Sorbonna; Druhý institut kosmické medicíny, Moskva; Vyšší kursy bezpřístrojové akvanautiky, Honolulu. Stěžejní oblasti vědeckých zájmů: mimovýrobní kosmo- a akvafobie. V letech 81–91 náměstek předsedy Hlavní lékařské komise při Správě kosmické flotily. V současné době všeobecně uznávaný zakladatel a vůdčí osobnost školy tzv. „polymorfní kosmopsychopatologie“.

7. října 84 na konferenci kosmopsychologů v Rize doktor Asmodeus Mathias Möbius referoval o novém druhu kosmofobie, které dal název „tučňáčí syndrom“. Tato fobie představuje neškodnou psychickou anomálii, spočívající v utkvělých představách, které nemocného sužují ve spánku. Stačí, aby si pacient na chvilku zdříml, a okamžitě spatří sebe sama vznášet se ve vzduchoprázdnu, naprosto bezmocného a neschopného cokoli podniknout, osamoceného, všemi opuštěného a zapomenutého, vydaného napospas bezduchým a nezvládnutelným silám. Fyzicky prodělává stavy mučivé dusnosti, cítí, jak jeho tělo skrz naskrz propalují destruktivní tvrdá záření, jak se mu v těle tenčí a rozpouštějí kosti, jak se začíná vařit a odpařovat jeho mozek, zmocňuje se ho neslýchané, co do intenzity jen těžko představitelné zoufalství a pacient se probouzí.

Doktor Möbius nepovažoval za nutné přiřadit toto onemocnění k nebezpečným chorobám za prvé proto, že je nedoprovázejí žádné poruchy psychiky ani somatické změny, a za druhé je lze úspěšně léčit ambulantní psychoterapií. „Tučňáčí syndrom“ upoutal pozornost doktora Möbia především proto, že šlo o zásadně nový jev, zatím ještě nikdy a nikým nepopsaný. Zajímavé bylo i to, že nemoc postihuje lidi bez rozdílu pohlaví, věku a povolání, a neméně pozoruhodné se mu zdálo, že se nedala vysledovat žádná souvislost syndromu s genetickým indexem pacienta.

Doktor Möbius se přirozeně zajímal i o etiologii tohoto záhadného onemocnění, podrobil shromážděné údaje (celkem prozkoumal na 1200 případů) polyfaktorové analýze zahrnující 18 položek a se zadostiučiněním konstatoval, že v 78 % případů se syndrom dostavoval u lidí, kteří absolvovali dálkové kosmické lety na lodích typu FANTOM-17-PINGVIN. „Něco takového jsem čekal,“ prohlásil doktor Möbius. „Není to za můj zatím nedlouhý život zdaleka jediný případ, kdy konstruktéři pustí do výroby nedostatečně odzkoušenou techniku. Proto jsem syndrom pojmenoval podle typu lodi a doufám, že to pro povolané bude dostatečným mementem.“

Na základě referátu dr. Möbia rižská konference dospěla k závěru, že je třeba dočasně zakázat provoz lodí typu FAN-TOM-17-PINGVIN až do spolehlivého odstranění závad způsobujících zmíněnou fobii.

1. Zjistil jsem, že lodi řady FANTOM-17-PINGVIN byly podrobeny hloubkovým prověrkám, při nichž se na nějaké podstatnější konstrukční vady a omyly nepřišlo, takže bezprostřední příčina vzniku „tučňáčího syndromu“ i nadále zůstala skryta v mlze a tmách. (Mimochodem: Správa kosmické flotily ve snaze snížit další možná rizika stáhla pingviny z osobních linek a přestavěla je na autopilotní ovládáni.) Případů „tučňáčího syndromu“ nápadně ubylo, pokud je mi známo, poslední onemocnění tohoto typu bylo zaznamenáno před třinácti lety.

To mi však nestačilo. Starost mi dělalo především oněch 22 % zkoumaných osob, jejichž vztah ke kosmickým lodím typu FANTOM-17-PINGV1N zůstával nejasný. 7 % osob podle údajů doktora Möbia rozhodně nemělo s pingviny nic společného a zbylých patnáct nemohlo k tomuto problému uvést nic konkrétního: buď se prostě nepamatovali, nebo se nikdy nezajímali o typy kosmických plavidel jimiž cestovali vesmírem.

Statistická argumentace hypotézy o podílu pingvinů na vzniku fobie samozřejmě nevyvolává žádné pochybnosti. Zmíněných 22 % však na druhé straně také není málo. Proto jsem Möbiovy materiály znovu podrobil polyfaktorové analýze o dvaceti nových položkách, přičemž jsem, to se dobrovolně přiznám, parametry volil do značné míry nahodile, protože už jsem v rezervě neměl vůbec nic, ani tu sebedivočejší teorii. Mezi novými položkami se objevila například data startů s přesností na měsíc, místo narození s přesností na region, koníček pacienta s přesností na charakter záliby apod.

Případ to nakonec byl docela jednoduchý a jen odvěká víra lidstva v izotropii vesmíru znemožnila dr. Möbiovi připadnout na to, co jsem po novém šetření vyhmátl já. Ukázalo se totiž následující: „Tučňáčí syndrom“ se dostavoval u lidí, kteří cestovali na dálkových kosmických trasách směřujících k Saulu, Redutu a Kassandře, jinak řečeno podprostorovým sektorem vstupu 41/02.

FANTOM-17-PINGVIN se tedy v našem případe ocitl docela nevinně… Drtivá většina těchto kosmoletů se obvykle přímo z doku přesouvala na pravidelné linky Země — Kassandra — Zefír a Země — Redut — EN 2105: V té době obsluhovaly tyto tratě z 80 % právě pingviny. Tak se dá vysvětlit oněch Möbiových 78 %. Pokud jde o zbývající postižené, 20 % absolvovalo tyto trasy v kosmických plavidlech jiných typů a zůstala nám 2 %, která neletěla nikdy a nikam, ale to už nehrálo nijak závažnou roli.

2. Poznatky dr. Möbia jsou nade vši pochybnost neúplné. Za pomoci anamnéz, které shromáždil a také z údajů Správy kosmické flotily se mi podařilo zjistit, že ve sledovaném období se po sledovaných trasách přepravilo oběma směry celkem 4512 lidí, z nichž 183 (jde především o členy posádek) absolvovalo cestu tam a zpět několikrát. Více než dvě třetiny těchto osob se předmětem Möbiových šetření vůbec nestaly. Nabízí se vysvětlení, že to byli buď lidé, kteří jsou vůči „tučňáčímu syndromu“ imunní, nebo ti, kdo z nejrůznějších důvodu nepovazovali za nutné vyhledat lékaře. V této souvislosti považuji za krajně naléhavé zjistit:

— zda se mezi příslušníky zkoumané skupiny našli jedinci vůči syndromu imunní;

— pokud ano, pak mě zajímá, není-li možné stanovit příčiny této imunity nebo alespoň biopsychologické parametry, podle kterých lze takové osoby odlišit od postižených.

Tyto dvě nanejvýš důležité otázky jsem položil přímo dr. Möbiovi. Odpověděl mi, že podobný problém ho nikdy nezajímal, ale intuitivně se kloní k názoru, že existence biopsychologických dispozic tohoto druhu mu připadá krajně nepravděpodobná. Jinak mi ovšem vyšel vstříc a souhlasil s tím, že z tohoto hlediska problém přezkoumá jedna z jeho laboratoří; zároveň mě upozornil, že výsledky nelze očekávat dřív než za dva až tři měsíce.