Arkadij Strugackij: Vlny ztišují vítr

Za prvé: Vstup lidstva na cestu evoluce druhého řádu prakticky znamená proměnu druhu homo sapiens v Poutníka.

Za druhé: Pro takovou proměnu je vhodný zdaleka ne každý příslušník zmíněného druhu.

Závěr:

— lidstvo bude rozštěpeno na dvě nestejné části;

— lidstvo bude rozštěpeno na dvě nestejné části podle parametru, který neznáme;

— lidstvo bude rozštěpeno na dvě nestejné části podle parametru, který neznáme, přičemž menší část pronikavě a navždy předstihne tu větší;

— lidstvo bude rozštěpeno na dvě nestejné části podle parametru, který neznáme, menší část pronikavě a navždy předstihne tu větší a stane se tak z vůle a díky schopnostem a možnostem supercivilizace lidstvu po všech stránkách cizí.

Drahý Kammerere! Jako sociopsychologické cvičení Vám k analýze nabízím následující projekt, který, jak jistě uznáte, obsahuje nejeden nový prvek.

Teď, když jsou Vám základy progresorské strategie Monokosmu víceméně jasné, nejspíš dokážete lépe než já určit stěžejní směry kontrastrategie a taktiky vyjevování známek činnosti poutnické civilizace. Je přirozené, že hledání, vyčleňování a příprava jedinců zralých pro přivtělení musí být provázeny jevy a událostmi, které vnímavému pozorovateli rozhodně neujdou. Očekávat se dá například vznik masových fobií, nových mesianistických věroučných systémů, častější výskyt jedinců s neobvyklými schopnostmi, nevysvětlitelné případy mizení lidí, náhlého, doslova zázračného procitnutí netušených vloh u osob doposud povýtce průměrných atd. Důrazně Vám doporučuji nespouštět z očí rovněž Tagořany a Hlaváky akreditované na Zemi — jejich citlivost vůči všemu cizorodému a neznámému je mnohem vyšší než naše. (V tomto ohleduje stejně důležité sledovat chování pozemských zvířat, zejména stádních a vykazujících zárodky intelektu.)

Těžištěm Vaší pozornosti by přirozeně neměla být jen Země, ale i Sluneční soustava jako celek, Periférie, a především pak nejnovější Periférie.

Hodně úspěchů přeje

Váš Isaac Bromberg

Prezidentovi sektoru Ural — Sever

Datum: 13. června 94

Autor: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU

Téma: 009 Návštěva staré dámy

Obsah: Smrt I. Bromberga

Prezidente!

Profesor Isaac Bromberg náhle skonal v sanatoriu Běžinova luka 11. června t.r. ráno.

Žádné poznámky k modelu Monokosmos a vůbec žádné poznámky týkající se Poutníků nebyly v jeho osobním archívu nalezeny. Pátrání pokračuje.

Lékařskou zprávu o úmrtí přikládám.

M. Kammerer

Přesně v tomto poradí si uvedené dokumenty přečetl můj mladý stážista Toivo Glumov počátkem roku 95 a je pochopitelné, že podobné listiny na něj nevyhnutelně musely udělat zcela jednoznačný dojem a stejně nevyhnutelně ho musely inspirovat ke zcela jednoznačným předpokladům, tím spíš, že potvrzovaly jeho nejčernější očekávání. Sémě padlo do úrodné půdy. Bez meškání vyhledal zmíněnou lékařskou zprávu, a když z ní nevytěžil nic, co by potvrzovalo jeho podezření, jež se zdála tak samozřejmá a přirozená, vyžádal si slyšení u mě.

Velmi dobře si na to ráno vzpomínám: bylo šedé, zasněžené, s pravou uralskou vánicí za okny mé pracovny. Možná právě pro ten kontrast, proto, že tělem jsem byl tady, na zimním Urale, a mé oči nepřítomně sledovaly pramínky roztálé vody na sklech, kdežto zraku mé mysli se vybavila tropická noc nad teplým oceánem a uprostřed té noci se ve fosforeskující pěně, která měkce nabíhala na písčitou pláž, pohupovalo nahé mrtvé tělo. Právě jsem dostal z ústředí zprávu o třetím smrtelném případu na ostrově Matuku.

V tom okamžení přede mnou stanul Toivo Glumov, já zaplašil chmurné vidiny a vybídl jsem ho, aby se posadil a svěřil mi, co má na srdci.

Bez dlouhých cirátů se mě zeptal, zda se vyšetřování okolností smrti doktora Bromberga považuje za uzavřené.

S mírným podivem jsem odpověděl, že ke skutečnému vyšetřování vlastně ani nedošlo, stejně jako nebyly zjištěny žádné podezřelé okolnosti úmrtí starce téměř stopadesátiletého.

A kde jsou v takovém případě doktorovy skici a poznámky k modelu Monokosmos?

Vysvětlil jsem mu, že podobné poznámky s největší pravděpodobností nikdy neexistovaly. Nejsprávnější bude předpokládat, že dopis doktora Bromberga je plodem čiré improvizace. Doktor Bromberg byl skvělý improvizátor.

Má tedy všemu rozumět tak, že dopis doktora Bromberga a hlášení M. Kammerera o jeho smrti Prezidentovi se vedle sebe ocitly náhodou?

Díval jsem se na něj, na jeho tenké, velice rozhodně sevřené rty, na umíněné čelo, do něhož padal pramen světlých vlasů, a bylo mi dokonale jasné, CO by ode mě momentálně chtěl slyšet. „Ano, Toivo, ano, můj chlapče,“ očekával Toivo od svého šéfa. „Já si myslím přesně totéž co ty. Bromberg mnohé tušil, to proto ho Poutníci odrovnali a zmocnili se jeho neocenitelných poznámek.“ Jenže já si pochopitelně nic takového nemyslel a pochopitelně nic takového svému chlapci Toivovi neřekl. A neměl jsem ani zdání, proč se ty dva dokumenty ocitly pohromadě. Nejspíš opravdu náhodou. Což jsem hned dodal na vysvětlenou.

Nato se mě otázal, zda se Brombergovým myšlenkám dostalo alespoň náznaku nějakého praktického ověření.

Odpověděl jsem, že některé aspekty Brombergova memoranda se v současné době zkoumají. Všech osm modelů, zmiňovaných v memorandu, je už při trochu kritičtějším pohledu snadno zranitelných. Nu a pokud jde o Brombergovy závěry, okolnosti se nezdají příliš příznivé tomu, abychom je brali vážně.

Křečovitě se nadechl a odhodlaně zaútočil otázkou, zda se studiu Brombergových myšlenek hodlám věnovat třeba já, vedoucí oddělení Maxim Kammerer. Konečně se mi tak naskytla možnost ho potěšit. Uslyšel ode mě, co slyšet chtěl.

„Ano, můj chlapče,“ řekl jsem mu. „Právě proto jsem tě do svého oddělení přijal.“

Odešel oblažen. Ani on, ani já jsme tehdy neměli potuchy, že Toivo právě v tuto minutu učinil první krok k Velkému zjevení.

Jsem psycholog-praktik. Ať mi do rány přijde kdokoli na světě, mohu bez falešné skromnosti konstatovat, že v každém okamžiku umím velice přesně odhadnout jeho nálady, stavy ducha, směr toku jeho myšlenek a jsem s to dosti spolehlivě předvídat, jak se dotyčný zachová. Kdyby mě ovšem někdo vybídl, abych vysvětlil, jak to dělám, kdybych měl slovy vyložit a vykreslit, co se v mém vědomí odehrává, ocitl bych se ve velmi nezáviděníhodné situaci. Jako každý empirický psycholog bych se musel utíkat k analogiím ze světa umění a literatury. Odvolával bych se na hrdiny Shakespearovy, Dostojevského, Strogovovy, Michelangelovy či na hrdiny Johanna Surda.

Toivo Glumov mi nejnápadněji připomínal Mexikána Riveru. Na mysli mám čítankovou povídku Jacka Londona. Z dvacátého století. Nebo možná z devatenáctého, už si přesně nevzpomínám.

Původním povoláním byl Toivo Glumov progresor. Odborníci na tuto oblast lidského konání mi sdělili, že z něj mohl vyrůst progresor světové extratřídy. Progresorské eso. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady. Skvěle se ovládal, byl to muž kromobyčejně chladnokrevný, se vzácně bleskovou reakcí, a navíc to byl rozený herec a mistr improvizace. Jenže zhruba po třech letech progresorské práce si bez sebemenšího zjevného důvodu zažádal do výslužby a vrátil se na Zemi. Sotva prošel rekondiční kúrou, napojil se na VCI a bez většího úsilí dospěl k závěru, že jedinou organizací na naší planetě, která by mohla mít něco společného s jeho novými životními cíli, je Komkon-2.