Arkadij Strugackij: Vlny ztišují vítr

Pro mne osobně všechno začalo v květnu třiadevadesátého, kdy jsem podobně jako všichni ostatní vedoucí oddělení mimořádných událostí ve všech sektorech Komkonu-2 obdržel informát o případu na Tisse. (Nikoli na řece Tise, která mírumilovně unáší své vody pod obloukem Karpatského hřebene, ale na planetě Tisse, oběžnici hvězdy EN 63061, kterou krátce předtím objevili chlapci ze Skupiny volného průzkumu. Informát celou záležitost vykládal jako případ náhlého a nevysvětlitelného pominutí smyslů všech tří členů expedice, která před dvěma týdny přistála na rozsáhlé náhorní plošině (její jméno mi už vypadlo z hlavy). Všech tří se nečekaně zmocnilo přesvědčení, že ztratili rádiové spojení se základnou a vůbec s čímkoli a kýmkoli s výjimkou orbitální lodi, jejíž vysílač v automatickém režimu bez ustání opakoval zprávu, že Země se stala obětí jakéhosi kosmického kataklyzmatu a veškeré obyvatelstvo Periférie že vymřelo na neznámé zlověstné epidemie.

Detaily už dnes nemohu sloužit, jen mi maně táhne myslí, že dva členové skupiny se pokusili o sebevraždu a nakonec uprchli do pouště — v zoufalství z beznadějnosti a absolutní bezvýchodnosti další existence. Zato velitel skupiny se projevil jako tvrdý chlap. Zaťal zuby a přinutil se žít dál — jako kdyby lidstvo nevyhynulo, jako by jen on sám havaroval tak spolehlivě, že je od rodné planety odříznut navždy. Později vyprávěl, že čtrnáctý den tohoto šíleného bytí ho poctil návštěvou kdosi v bílém a oznámil mu, že on, tedy velitel, se ctí obstál v prvním kole zkoušek a tímto se stává kandidátem na příslušnost v komunitě Poutníků. O den později na náhorní plošině přistál havarijní člun z mateřské orbitální lodi a atmosféra supermezní situace rychle vyprchala. Oba uprchlíky se v poušti podařilo bez větších problémů najít, všichni si uchovali zdravý rozum a i jinak nikdo nedošel žádné zvláštní újmy. Svědectví těch tří se kryla do nejmenších podrobností. Všichni tři například stejně reprodukovali výslovnost automatu, který údajně vysílal osudnou zprávu. Subjektivně celý zážitek vnímali jako impozantní, nezvykle věrohodnou divadelní inscenaci, jejímiž jednajícími postavami se nenadále a proti své vůli stali. Hloubková mentoskopie tento jejich subjektivní dojem potvrdila, a dokonce ukázala, že hluboko v podvědomí nikdo z nich nepochyboval, že celá situace je jen skvěle naaranžovaný přelud.

Nakolik je mi známo, mí kolegové v ostatních sektorech přijali zmíněný informát jako vcelku vágní mimořádnou událost, nevysvětlenou mimořádnou událost, jaké se v prostorách Periférie odehrávají jako na běžícím pásu. Všichni zůstali živi a zdrávi. Další asanační práce v oblasti, kde k MU došlo, nebyly nevyhnutelné, tím spíš, že nebyly nevyhnutelné ani před ní. Zájemci o rozluštění celé záhady se nenašli. Oblast MU byla evakuována. MU byla zaprotokolována a řádně archivována.

Jenže já, já byl odchovancem nebožtíka Sikorského! Dokud žil, často jsem s ním v duchu i docela otevřeně polemizoval, zejména když se řeč stočila na možné ohrožení lidstva zvenčí. Ovšem jedna jeho teze se vyvracela těžko, a já ji upřímně řečeno ani vyvracet nechtěl: „Jsme pracovníci Komkonu-2. Je nám dovoleno vysloužit si pověst polovzdělanců, mystiků a pověrčivých zabedněnců. Jediné, co nám dovoleno není, je podceňovat nebezpečí. A pokud v domě náhle ucítíme pach síry, jsme prostě povinni předpokládat, že někde nablízku se potuluje čert, a podniknout veškeré nezbytné kroky až po zorganizování výroby svěcené vody v průmyslovém měřítku.“ A tak sotva jsem zaslechl, že postava v bílém řeční jménem Poutníků, ovanul mi chřípí smrad škvířící se síry a já se ošil jako stará dělostřelecká kobyla při břeskném trylku polnice.

Rozeslal jsem příslušné dotazy po příslušných kanálech. Bez zvláštního údivu jsem zjistil, že v lexikonu instrukcí, pokynů a organizačních výhledů našeho ctihodného Komkonu-2 se slovo Poutník vůbec nevyskytuje. Dostalo se mi přijetí u našich vrcholných instancí a tady — tentokrát už bez sebemenšího údivu — jsem se přesvědčil, že viděno očima těch vůbec nejodpovědnějších představitelů je problém progresorské činnosti Poutníků v soustavě lidstva málem passé, něco jako úspěšně vymýcená dětská choroba. Jako by tragédie Lva Abalkina a Rudolfa Sikorského jakýmsi nevysvětlitelným způsobem stavěla Poutníky navždy mimo jakékoli podezření.

Jediným člověkem, v němž můj neklid vyvolal alespoň stín určitého porozumění, ba soucitu, byl nakonec prezident našeho sektoru a můj bezprostřední nadřízený Athos-Sidorov. Ten z moci svého úřadu potvrdil a svým podpisem uvedl v život téma Návštěva staré dámy, s jehož projektem jsem za ním přišel. Povolil mi, abych sestavil zvláštní skupinu, která bude na tomto tématu pracovat. Mám-li být upřímný, dal mi zkrátka volnou ruku.

Začal jsem tím, že jsem získal znalecké posudky řady nanejvýš kompetentních vědců z oblasti xenologie. Předsevzal jsem si jasný cíl — vytvořit co nejpravděpodobnější model progresorské činnosti Poutníků v soustavě pozemského lidstva. Ale abych zbytečně nezabíhal do detailů: všechny získané materiály jsem zaslal známému historikovi vědy a proslulému polyhistorovi Isaacu Brombergovi. Dnes už si ani pořádně nevzpomenu, proč jsem to vlastně udělal, vždyť Bromberg se v té době xenologií už léta nezabýval. Pravdě nejbližší bude, že většina specialistů, které jsem svým dotazníkem obeslal, jednoduše odmítla korespondovat se mnou o něčem takovém na skutečně seriózní úrovni (prosím vás, to už známe, Sikorského syndrom!), kdežto Bromberg, jak je doposud všeobecně známo, měl „vždycky pár dobře míněných slov v záloze“, ať už šlo o cokoli.

Tak či onak mi doktor Bromberg zaslal obšírnou odpověď, známou dnes profesionálům a zasvěcencům pod názvem Brombergovo memorandum.

Tím všechno začalo.

A začnu jím i já.

Komkon-2

sektor Ural — Sever

Maximu Kammererovi osobně

věc služební

Datum: 3. června 94

Autor: I. Bromberg, starší poradce Komkonu-1, doktor historických věd, laureát Hérodotovy ceny (za léta 63, 69 a 72), profesor, laureát Malé ceny Jana Ámose Komenského (za rok 57), doktor xenopsychologie, doktor sociotopologie, řádný člen Sociologické akademie (Evropa), člen korespondent Tagorského Laboratoria (tamní Akademie věd), magistr realizace Parsifalových abstrakcí

Téma: Návštěva staré dámy

Obsah: Funkční model progresorské aktivity Poutníků v soustavě pozemského lidstva

Drahý Kammerere!

Především Vás snažně prosím, abyste nepovažoval za projev stařecké nadutosti onu oficiální hlavičku, jíž jsem byl opatřil toto své poselství. Hodlal jsem jen tímto způsobem akcentovat, že mé poselství, ač výlučně osobní, má zároveň povahu listiny navýsost oficiální. Hlavička Vašich informačních hlášení mi v hlavě vězí již od dob, kdy těmito elaboráty přede mnou o stůl coby (dosti ubohými) argumenty třískal náš nešťastný Sikorski.

Můj vztah k Vaší organizaci se nezměnil ani v nejmenším, tím jsem se ostatně nikdy netajil, a Vám je tento můj poměr ke Komkonu-2 bezesporu velmi dobře znám. Přesto jsem však materiály, které jste mi tak laskavě postoupil, s velkým zájmem prostudoval. Děkuji Vám. Rád bych Vás zároveň ujistil, že při takovémto (ovšem výlučně při takovémto!) zaměření Vaší práce najdete v mé osobě toho nejvášnivějšího příznivce a spolupracovníka.