Arkadij Strugackij: Vlny ztišují vítr

Nemám tušení, zda je to jen náhodná shoda okolností, ale Váš přehled modelů se mi dostal do rukou právě ve chvíli, kdy jsem se sám odhodlával ke shrnutí vlastních mnohaletých úvah o tom, co jsou to Poutníci, a o nevyhnutelnosti jejich střetu s pozemskou civilizací. Když už jsme u toho — podle mého nejhlubšího přesvědčení náhody neexistují. Zdá se, že tato otázka s konečnou platností dozrála do stadia, kdy by měla být zodpovězena.

Nemám čas ani chuť zabývat se detailní kritikou Vašeho dokumentu. Přesto si nemohu odpustit ujištění, že modely Chobotnice a Conquistador mě svým vpravdě anekdotickým primitivismem uvrhly do záchvatu bezuzdného řehotu, zatímco model Nový vzduch, ač na první pohled působí dojmem konstrukce ne právě triviální, je zcela prost alespoň náznaku respektováníhodného argumentačního aparátu. Osm modelů! A osmnáct autorů, mezi nimiž září i takové veličiny jako Karibanov, Jasuda či Mikić! Při takové konstelaci jsme snad měli právo očekávat něco o citelné poznání hodnotnějšího, aby to kat spral! Myslete si co chcete, Kammerere, ale ve mně teď naprosto přirozeně klíčí podezření, že se Vám nepodařilo těmto veleduchům naoktrojovat své „obavy diktované naší všeobecnou nepřipraveností na tomto poli“. Ti lidé na věci nepracovali, prostě Vám vyhověli.

Tímto tedy přináším na piedestal Vaší ctěné pozornosti jakousi stručnou anotaci své nové knihy, již hodlám nazvat „Monokosmos: Vrchol, nebo první krok? Poznámky k evoluci evoluce“. l tentokrát musím trvat na svém počátečním konstatování, že nemám čas ani chuť opatřovat své základní teze nějakým podrobnějším komentářem. Mohu Vás však ujistit, že každou z těchto tezí lze již dnes podpořit svrchovaně zevrubným důkazovým aparátem, takže pokud by Vás mé úvahy přiměly k jakýmkoli dalším dotazům, milerád Vám je zodpovím. (Mimochodem, nejsem s to zdržet se připomínky, že Vaše rozhodnutí obrátit se s, žádostí o konzultaci na mne bylo možná prvním a zatím opravdu jediným opravdu veřejně prospěšným aktem Vaší organizace za celou dobu její existence.).

Tak tedy: MONOKOSMOS.

Jakýkoli rozum, ať už technologický, rousseauovský či dokonce gerontokratický, prochází v procesu evoluce prvního řádu cestou od maximální rozrůzněnosti (brutalita, vzájemná nevraživost, ubohost emotivního rejstříku, všeobjímající nedůvěra) ke stavu maximální jednoty myslitelné za předpokladu plného uchování lidské individuality (vzájemná přízeň, vysoká kultura mezilidských vztahů, altruismus, nespokojování se s dosaženým). Tento proces je řízen zákony biologickými, biosociálními a specificky sociálními. Je velmi dobře prostudován a pro nás je ve zkoumaném případě zajímavý jen potud, že nás inspiruje k otázce: Ale co dál? Když ponecháme stranou romantické trylkování teoretiků vertikálního pokroku, nacházíme pro každý Rozum jen dvě reálné, leč jednoznačně protichůdné eventuality. Buď stagnace, sebeuspokojení, egocentrismus, ztráta zájmu o svět jako takový. Nebo pak vykročení po cestě evoluce druhého řádu, po cestě evoluce plánované a řízené, po cestě vedoucí k Monokosmu.

Syntéza rozumů je nevyhnutelná. Přinese nesčetné množství nových rozměrů vnímání a chápání světa, což povede k zatím jen velmi těžko představitelnému zvýšení množství, ale především kvality použitelných informací, které zase bude znamenat zásadní minimalizaci lidských útrap a rozhojnění pozitivních emocí na úroveň, o níž dnes rovněž nemáme odpovídající představu. Pod pojem „domov“ se najednou vejde celý vesmír. (Snad právě proto se do oběhu dostal ten naprosto povrchní a nezodpovědný název — Poutníci!) Vznikne zásadně nový metabolismus, v jehož důsledku budou život a zdraví prakticky věčné. Věk každého jedince bude srovnatelný se stářím kosmických těles. Psychické opotřebení a únava se stanou čímsi naprosto neznámým. Monokosmická individualita se dokonale obejde bez tvořivé iniciativy jiných jedinců. Bude sama sobě tvůrcem i spotřebitelem veškerých kulturních hodnot. Monokosmik bude schopen nejen utvořit si z jediné kapky vody představu o celém oceánu, ale i o celém světě bytostí, které ho obývají, včetně bytostí myslících. Toto vše v podmínkách nepřetržitého, neukojitelného senzorického hladu.

Každý nový jedinec vzniká jako výtvor synkretického umění: na jeho vzniku se podílejí fyziologové, genetici, inženýři, psychologové, estetici, pedagogové i filozofové Monokosmu. Tento proces nepochybně trvá několik desítek pozemských let a — jak jinak — patří k nejúchvatnějším a nejúctyhodnějším poutnickým aktivitám. Moderní lidstvo nezná analogie k umění takového druhu, snad s výjimkou v dějinách tak vzácných případů Velké lásky.

TVOŘ, ANIŽ BYS BOŘIL! — taková je základní premisa Monokosmu.

Monokosmos nemůže jinak než považovat svou cestu vývoje a svůj modus vivendi za jedině správné a možné. Představa rozrůzněných rozumů, které ještě nedozrály k tomu, aby se k němu mohly připojit, v něm vyvolává bolest a zoufalství. Je nucen čekat, dokud rozum v rámci evoluce prvního řádu nepokročí do stadia celoplanetární pospolitosti. Protože teprve za tohoto předpokladu lze započít se zásahy do biostruktury, jejichž smyslem je příprava nositele rozumu na přechod k monokosmickému organismu Poutníka. Protože zásah Poutníků do osudu rozpolcených civilizací k ničemu dobrému vést nemůže.

Je tu jedna pozoruhodně mnohoznačná situace: Když věc domyslíme do důsledku, pozemští progresoři, vyslaní ke skomírajícím civilizacím, se snaží urychlit historický proces především vytvářením dokonalejších sociálních struktur. A tím de facto vytvářejí nové zásoby výchozího materiálu pro budoucí rozvoj Monokosmu.

Dnes známe tři civilizace, které se považují za úspěšné a zdárné.

Leoniďané: Civilizace je to bezesporu prastará (její věk odhaduji minimálně na 300 000 let, ať si nebožtík Pak Hin tvrdil co chtěl). Jde o klasický příklad tzv. „pomalé civilizace“, která ustrnula na stupni harmonie s přírodou.

Tagořané: Planetární komunita, vyznačující se hypertrofovanou prozíravostí. Tři čtvrtiny veškerých existujících kapacit soustřeďují na studium a předcházení škodlivým důsledkům, které mohou vyplynout ze zásadního objevu, nového vynálezu, netradiční technologie a podobně. Tato civilizace nám připadá zvláštní jen proto, že nejsme schopni pochopit, jak nesmírně zajímavá a podnětná může být prevence neblahých následků, jakou záplavu intelektuální a pocitové rozkoše nám poskytuje. Brzdit pokrok je stejně strhující jako snaha takový proces vytvářet — vše závisí jen na filozofických východiscích a na výchově. Výsledkem takového uvažování je výhradně veřejná doprava, neexistence letecké techniky a dokonale rozvinutá kabelová komunikační síť.

Třetí civilizací, o níž bude řeč, je ta naše, a my už chápeme, proč Poutníci musejí zasáhnout především a právě do našeho života. My se POHYBUJEME. Pohybujeme se, což znamená, že se můžeme zmýlit ve volbě správného směru pohybu.

Dnes už nikdo ani nevzdechne po někdejších „postrkovačích“, kteří se s fanatickým zápalem pokoušeli urychlovat pokrok civilizací Tagory a Leonidy. Dnes už dávno chápeme, že „postrkovat“ takové svým způsobem dokonalé humanoidní pospolitosti je počínání stejně nesmyslné a neperspektivní, jako snaha urychlit růst stromu, řekněme dubu, tím, že ho budeme za větve vytahovat k nebi. Poutníci ovšem nejsou žádní „postrkovači“, ti si jistě nepředsevzali a ani předsevzít nemohli takový cíl jako prosté urychlování pokroku. Jejich snahou je vyhledávání, vyčleňování, příprava k přivtělení a nakonec monokosmické vstřebání jedinců, kteří už k něčemu takovému dozráli. Nevím, podle jakých zásad Poutníci tento výběr provádějí, a to je velice smutné, protože ať chceme nebo ne, máme-li hovořit přímo, bez okolků, kudrlinek a vědátorského slovíčkaření, jde o následující: