Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

Džber mi připadal nepříjemně těžký. Když jsem ho postavil na roubení, vynořila se z vody obrovská hlava štiky, zelená a celá nějak omšelá. Uskočil jsem.

„To už mě zase potáhneš na trh?“ pronesla štika. Mlčel jsem. „Dej konečně pokoj, ty nenasyto! Takhle to dál nejde… Jen se drobátko uklidním, uložím se k odpočinku a chci si chvilku zdřímnout, už mě zase vytahuješ. Nejsem žádná mladice, budu určitě starší než ty… A taky jsem špatná na žábry…“

Bylo zvláštní pozorovat, jak mluví. Docela jako v loutkovém divadle, dokořán otevírala a zase sklapávala zubatou tlamu, ale úplně jindy, než zněla slova. Poslední větu například pronesla s křečovitě stisknutými čelistmi.

„A škodí mi vzduch,“ pokračovala. „Až leknu, co si počneš? A všecko kvůli té tvé chamtivosti, babské, idiotské… Pořád jenom hrabeš, sama nevíš nač… Při poslední reformě jsi pěkně pohořela, co? No vidíš. A co jekatěrinovky? Těmi jsi olepovala truhly. A co kerenky, co? Kerenkami jsi přece topila v peci…“

„Totiž…,“ poznamenal jsem, když jsem se trochu vzpamatoval.

„Uch, kdo je to?“ lekla se štika.

„Já… Jsem tady náhodou… Chtěl jsem se drobátko umýt.“

„Umýt! Já myslela, že je to zase stařena. Oči mi neslouží, jsem stará. Ostatně i koeficient lomu je prý ve vzduchu úplně jiný. Už dávno jsem si dala udělat vzdušné brýle, ale ztratila jsem je, nemůžu je najít… A kterýpak jsi ty?“

„Turista,“ odpověděl jsem stručně.

„Aha, turista… A já myslela, že zase babka. Co ta mi toho naprovádí! Chytne mě, táhne na trh a tam mě prodá, údajně na polívku. Ale co mi zbývá? Samozřejmě, musím kupci říct: Tak a tak, pusť mě k malým dětičkám — ačkoli kde já bych vzala malé dětičky, ti, co z mého potomstva žijou, jsou už dědkové a báby. Když mě pustíš, odměním se ti, stačí, když řekneš: Na moje přání a na štičí přikázání… No a oni mě pustí. Jedni ze strachu, jiní z dobroty a někteří taky z chamtivosti… Chvilku si plavu v řece, ale tam je zima a já mám revma, tak zalezu zpátky do studny, ale co by dup je tu bába se džberem…“ Štika se ponořila do vody, zabublala a zase vystrčila hlavu. „Tak co si budeš přát ty, kamaráde? Ale chtěj něco jednoduchého, protože dneska si lidi vymýšlejí všelijaké televizory, tranzistory… Jeden na mě vyrukoval s úplnou nehorázností. Povídal: Splň za mě celoroční plán na pile… Já už nemám léta na to, abych řezala dříví…“

„No jo,“ řekl jsem. „Ale ten televizor přece jenom dokážete?“

„Ne,“ přiznala se štika poctivě. „Televizor nedokážu. A ten… ten stereomagnetofon s rádiem taky ne. Já na tyhle novoty nevěřím. Řekni si něco jednoduššího. Třeba sedmimílové boty nebo čepici, co dělá neviditelným… No?“

Naděje, že se dneska vyhnu mytí moskviče, zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem. „Já v podstatě nic nepotřebuju. Hned vás pustím.“

„To je dobře,“ řekla štika klidně. „Takové lidi mám ráda. Onehdy taky… To mě na trhu koupil jeden chlapík a já mu slíbila carskou dceru za ženu. Potom plavu v řece, stydím se samozřejmě, na nikoho se hanbou ani nemůžu podívat. A v tom rozpoložení jsem si to namířila do sítě. A už mě vytahujou. Říkám si: zase budu muset lhát. Jenže ten chlapík mě chytil za tlamu, že jsem ji nemohla ani otevřít. Tak to je konec, říkám si, tenhle mě uvaří. Ale kdepak. Přicvakl mi něco k ploutvi a hodil zpátky do řeky. Hele!“ Štika se vysunula ze džberu a ukázala mi ploutev sevřenou u kořene kovovou svorkou. Na ní jsem si přečetl: Tento exemplář byl vypuštěn do řeky Solovy roku 1854. Dodejte Akademii věd J. C. V., Sankt — Petěrburg. „Stařeně to neříkej,“ upozornila mě štika. „Utrhla by mi to i s ploutví. Ona je děsně chamtivá a hrabivá.“

Na co bych se jí měl zeptat? uvažoval jsem horečně.

„Jak děláte ty své zázraky?“

„Jaké zázraky?“

„No… to plnění přání…“

„Jo tak, tohle? No, jak to dělám… Naučila jsem se to odmalička, tak to dělám. Ani nevím, jak se to dělá… Zlatá rybka to dělala ještě líp, a stejně umřela. Osudu neunikneš.“

Připadalo mi, že si štika vzdychla.

„Stářím?“ zeptal jsem se.

„Jaképak stáří! Byla ještě mladá, statná… Ale hodili po ní hlubinnou pumu, kamaráde. Tak vyplavala břichem nahoru. Vedle ní byla náhodou ještě nějaká ponorka, a ta se potopila. Rybka by se byla určitě vykoupila, ale nikdo se jí na nic neptal, jakmile ji viděli, hned po ní pumou… Jo, jo, to se tak stávají věci.“ Odmlčela se. „Tak co, pustíš mě, nebo jak? Je nějak dusno, přijde bouřka.“

„Ovšem, ovšem,“ vyhrkl jsem a vzpamatoval se. „Jak to chcete… Hodit, nebo ve vědru?“

„Hoď mě, kamaráde, hoď.“

Opatrně jsem vnořil ruce do džberu a vytáhl štiku — měla dobrých osm kilogramů.

„No a kdyby přece jenom nějaký ten ubrousek prostři se nebo dejme tomu létající koberec, tak víš, kde jsem… máš to u mě schované,“ mumlala štika.

„Na shledanou,“ řekl jsem a uvolnil ruce. Ozvalo se hlučné plácnutí.

Chvíli jsem stál a prohlížel si ruce potřísněné zeleným slizem. Měl jsem zvláštní pocit. Občas mi připadalo, jako bych se závanem větru octl zase ve světnici na pohovce, ale stačilo potřást hlavou a znovu jsem stál u studny. Potom to přešlo. Umyl jsem se báječnou ledovou vodou, nalil vodu do chladiče a oholil se. Stařena se pořád neobjevovala. Měl jsem hlad a musel jsem se vydat do města k poště, kde už mě možná čekají kluci. Zamkl jsem vůz a vyšel před vrata.

Pomalu jsem kráčel ulicí s rukama v kapsách enderácké bundy a díval jsem se na zem. V zadní kapse mých oblíbených džínsů s četnými zipy cinkaly měďáky od stařeny. Uvažoval jsem o tom, co jsem právě zažil. Útlé brožurky vydávané společností Věda a život ve mně vypěstovaly názor, že zvířata nedovedou mluvit. Pohádky z dětství mě přesvědčovaly o opaku. Osobně jsem samozřejmě souhlasil s brožurkami, protože jsem v životě neviděl jediné zvíře, které by mluvilo. Ani papoušky. Znával jsem jednoho papouška, který dokázal chrčet jako tygr, ale lidsky mluvit neuměl. No a teď štika, kocour Vasilij a dokonce zrcadlo. Ostatně předměty neživé naopak hovoří dost často. Ovšem toto zjištění by nikdy nemohl učinit dejme tomu můj pradědek. Z jeho, pradědečkova hlediska, je mluvící kocour záležitost mnohem méně fantastická než leštěná dřevěná bedýnka, která chrastí, vyje, muzicíruje a mluví několika jazyky. S kocourem je to taky víceméně jasné. Ale jak může mluvit štika? Štika nemá plíce. To je jisté. Musí sice mít plovací měchýř, jehož funkce, pokud vím, není ještě ichtyologům definitivně jasná. Můj známý, ichtyolog Žeňka Skoromachov, se dokonce domnívá, že tato funkce je naprosto nejasná, a když se snažím argumentovat tezemi z brožurek společnosti Věda a život, Žeňa ryčí a odplivuje si. V takových chvílích naprosto ztrácí dar lidské řeči… Mám dojem, že o schopnostech zvířat toho víme velice málo. Teprve nedávno se přišlo na to, že si ryby a mořští živočichové pod vodou vyměňují signály. Velmi zajímavě se píše o delfínech. Nebo řekněme opičák Rafael. To jsem viděl na vlastní oči. Mluvit sice nedovede, ale zato má vypěstovaný reflex: zelené světlo — banán, červené světlo — elektrický šok. A všechno bylo v pořádku až do chvíle, když zapnuli červené i zelené světlo současně. Tu se Rafael choval přesně tak, jako například Žeňka. Strašně se urazil. Vrhl se k okénku, za nímž seděl experimentátor, začal kvílet, ryčet a plivat na okénko. Existuje taky anekdota. Povídá jedna opice druhé: „Víš, co to je podmíněný reflex? To když na zazvonění zvonku se k nám všechny ty pseudoopice v bílých pláštích rozběhnou s banány a cukrovím.“ Samozřejmě, tohle všechno je velice složité. Není vypracovaná terminologie. Když se člověk za těchto podmínek pokouší řešit otázky spojené s psychikou a potencionálními schopnostmi zvířat, připadá si naprosto bezmocný. Ovšem na druhou stranu, když dostane do ruky soustavu integrálních rovnic typu stelární statistiky s proměnnými pod integrálem, není jeho životní pocit o nic lepší. Proto je nejdůležitější — myslet. Jako to říká Pascal: „Budeme se tedy učit dobře myslet — to je základní princip morálky.“