Arkadij Strugacki: Pondělí začíná v sobotu

„Došlo mému sluchu, ó veliký care, že ve slavném městě Bagdádu žil — byl krejčí jménem…“ Klesl na všechny čtyři, nahrbil hřbet a zlostně zasyčel: „S těmi jmény je to prostě k zbláznění! Abu… Alí… Tenaten ibn Tenaten… Mna — a, dobře, dejme tomu Poluekt. Poluekt ibn… mna — a… Poluektovič… Jenže já už si stejně nepamatuju, co s tím krejčím bylo. I co, čert ho vzal, začnem jinou…“

Ležel jsem břichem na parapetu a zkoprněle jsem sledoval, jak zoufalý Vasilij chodí kolem dubu, hned vpravo, hned vlevo, mumlá, odkašlává, kňourá, bučí, v nejvyšším zoufalství klesá na všechny čtyři — zkrátka nevýslovně trpí. Ze žádné pohádky či písničky neznal víc jak polovinu, ale zato to byly ruské, ukrajinské, západoslovanské, německé, anglické a řekl bych i japonské, čínské a africké pohádky, legendy, podobenství, balady, písně, romance, častušky a popěvky. Skleróza ho uváděla v zuřivost, několikrát vyskočil na kmen dubu a drápy škrábal kůru, syčel a prskal, oči mu přitom ďábelsky plály a huňatý ohon, tlustý jako poleno, chvílemi trčel k nebi, chvílemi se křečovitě třásl, jindy ho švihal po bocích. Jediná písnička, kterou dozpíval až do konce, byla Čížečku, čížečku, a jediná pohádka, kterou jakžtakž souvisle dovyprávěl, byl Dům, co postavil Jack, v ruském překladu Samuila Maršaka, ale i tam měl některé vynechávky. Postupně, bezpochyby únavou, dostávala jeho řeč zřejmější kočičí nádech. „Na poli, políčku,“ zpíval, „sám ploužek chodí v poli… mňa — a–u — a–u! sám pánbůh chodí… ale ne! vodí!“ Nakonec se zcela vyčerpal, opřel se o ocas a chvíli tak se sklopenou hlavou seděl. Potom si tiše, teskně mňoukl, popadl gusle do podpaží a pomalu odkulhal po zrosené trávě.

Narovnal jsem se a shodil z parapetu knihu. Velmi dobře jsem si pamatoval, že naposledy to byla Tvorba choromyslných, byl jsem přesvědčen, že na podlahu upadla právě tato kniha. Ale zvedl jsem a položil na parapet Odhalování zločinů od A. Svensona a O. Wendela. Bezmyšlenkovitě jsem ji rozevřel, nazdařbůh jsem přečetl několik odstavců a v tu chvíli mi připadalo, že na dubu visí oběšenec. Bázlivě jsem pozvedl oči. Ze spodní větve splýval mokrý, stříbřitě zelený žraločí ocas. Těžce se komíhal v náporech ranního větru.

Ucukl jsem a narazil hlavou na něco tvrdého. Hlasitě se rozdrnčel telefon. Rozhlédl jsem se. Ležel jsem napříč přes pohovku, přikrývka mi sklouzla na podlahu, oknem se dovnitř listím dubu prodíralo ranní slunce.

Telefon zvonil. Protřel jsem si oči, podíval se z okna (dub byl na místě), pohlédl na věšák (věšák byl také na místě). Telefon zvonil. Za stěnou v místnosti u stařeny bylo ticho. Seskočil jsem tedy na podlahu, otevřel dveře (zástrčka byla na místě) a vyšel do předsíně. Telefon zvonil. Stál na poličce nad velkým soudkem — moderní přístroj z bílé umělé hmoty, jaký jsem viděl jedině v biografu a v kanceláři našeho ředitele. Zvedl jsem sluchátko.

„Haló…“

„Kdo je tam?“ zeptal se pronikavý ženský hlas.

„Koho voláte?“

„Je to Chanakuno?“

„Cože?“

„Povídám, jestli je tam chaloupka na kuří noze, nebo ne? Kdo je tam?“

„Ano,“ řekl jsem. „Chaloupka. Koho voláte?“

„K čertu,“ řekl ženský hlas. „Převezměte telefonogram.“

„Říkejte.“

„Pište si to.“

„Moment,“ řekl jsem, „vezmu si tužku a papír.“

„K čertu,“ řekl ženský hlas.

Přinesl jsem si zápisník a patentní tužku.

„Poslouchám.“

„Telefonogram číslo dvě stě šest,“ řekl ženský hlas. „Občance Naině Kyjevně Gorynyčové…“

„Ne tak rychle… Gorynyčové… Dál?“

„Tímto jste zvána dostavit se dnes… dvacátého sedmého července… tohoto roku… o půlnoci… na každoroční republikový slet… Máte to?“

„Mám.“

„První setkání… se koná… na Lysé Hoře. Úbor slavnostní. Použití mechanické dopravy… na vlastní náklady. Podpis… náčelník kanceláře… Chá… Em… Vij.“

„Kdo?“

„Vij! Chá Em Vij.“

„Nerozumím.“

„Vij! Chrom Monadovič! Copak vy neznáte náčelníka kanceláře?“

„Neznám,“ odpověděl jsem. „Hláskujte to.“

„K čertu! Tak dobře, hláskuju: Vlkodlak — Inkub — Jezinka… Máte to?“

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. „Vyšlo mi — Vij.“

„Kdo?“

„Vij!“

„To máte plný nos? Nerozumím!“

„Vladimír! Ivan! Jaroslav!“

„Správně. Opakujte telefonogram.“

Zopakoval jsem ho.

„Dobře. Odesílala Onučkinová. Kdo přijímal?“

„Privalov.“

„Zdravím tě, Privalove! Už sloužíš dávno?“

„Slouží pejskové,“ řekl jsem. „Já pracuju.“

„Aha, tak pracuj, pracuj. Na sletu se uvidíme.“

Ve sluchátku se ozvalo vyzvánění. Zavěsil jsem a vrátil se do světnice. Ráno bylo chladné, trochu jsem si zacvičil a oblékl se. Tahle příhoda mi připadala neobyčejně zajímavá. Telefonogram se v mém vědomí podivně spojoval s nočními událostmi, ačkoli jsem neměl nejmenší představu, v čem konkrétně. Ale ledacos už mě napadalo a moje fantazie byla rozjitřená.

Všechno, čeho jsem tu byl svědkem, jsem podvědomě znal. O podobných případech už jsem kdesi cosi četl a nyní jsem si vzpomněl, že chování lidí, kteří se dostali do obdobné situace, mi vždycky připadalo nepochopitelné, přímo pobuřujícím způsobem nesmyslné. Tihle lidé, místo aby plně využili vábivých perspektiv, které jim šťastná náhoda nabídla, se najednou zalekli a snažili se vrátit do všednosti. Kterýsi hrdina dokonce zapřísahal čtenáře, aby se drželi co nejdál od závěsu, dělícího náš svět od neznáma, a zastrašoval fyzickými a psychickými následky. Nevěděl jsem ještě, jak se události vyvinou, ale už jsem byl přichystán vrhnout se do jejich víru.

Přecházel jsem sem tam po místnosti, hledal jsem džbán nebo hrneček, a pokračoval jsem v úvahách. Tihle vystrašenci, říkal jsem si v duchu, se podobají některým vědeckým experimentátorům, velice houževnatým a pracovitým, kteří však naprosto postrádají fantazii, takže jsou neobyčejně opatrní. Když dospějí k netriviálnímu výsledku, honem od něho couvají, okamžitě to vysvětlují nekorektností experimentu, čímž se de facto vzdalují od nového poznání, protože se příliš sžili s tím starým, co je přesně utříděno v rámci uznávané teorie… Už jsem promýšlel nějaké experimenty s tou měnící se knihou (ležela stále ještě na parapetu a byl to teď Aldridgeův Poslední vyhnanec), s mluvícím zrcadlem a s mlaskáním. Měl jsem v úmyslu položit pár otázek kocouru Vasilijovi, navíc i rusalka žijící na dubu byla svým způsobem zajímavá, ačkoli občas jsem nabýval dojmu, že ta se mi přece jen pouze zdála. Nemám nic proti rusalkám, ale nejde mi do hlavy, jak můžou šplhat po stromech… ačkoli zase na druhou stranu ty šupiny…

Džbánek jsem našel na soudku pod telefonem. Voda však v soudku nebyla, a tak jsem se vydal ke studni. Slunce už stálo poměrně vysoko. Kdesi hučely automobily, ozvalo se pískání příslušníka, po obloze s úctyhodným hrčením proplul vrtulník. Došel jsem ke studni, s uspokojením jsem spatřil na řetězu pomačkaný džber a začal jsem jej spouštět dolů. Džber narážel do stěn studny a klesal do hlubiny. Ozvalo se plácnutí, řetěz se napjal. Otáčel jsem rumpálem a díval se na svého moskviče. Auto vypadalo unaveně, bylo zaprášené, přední sklo bylo olepené kaší z rozmačkaných mušek. Budu muset dolít vodu do chladiče, pomyslel jsem si. A vůbec…