Arkadij Strugacki: Pondělí začíná v sobotu

„Ehm!“ pronesl nosatec a babka se zarazila. Rozhostilo se trapné mlčení.

„Můžete mi říkat jednoduše Saša,“ vymáčkl jsem ze sebe předem připravenou větu.

„Ale kde ho uložím?“ informovala se babka.

„V depozitáři, kde jinde,“ řekl nosatec trochu podrážděně.

„A kdo si to vezme na zodpovědnost?“

„Naino Kyjevno!“ zahalekal nosatec tónem ochotnického tragéda, vzal stařenu v podpaží a zatáhl ji k domu. Bylo slyšet, jak se hádaji: „Přece jsme se domluvili!“ — „A co když něco šlohne?“ — „Tak potichu přece! Je to programátor, chápete? Komsomolec! Vědec!“ — „A co když bude mlaskat?“

V rozpacích jsem se otočil k Voloďovi. Ten se hihňal.

„Mně je to nějak trapné,“ řekl jsem.

„Neberte si to tak, všecko se srovná…“

Chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli babka divoce vykřikla: „A co pohovka? Pohovka!“

Trhl jsem sebou a řekl:

„Víte co? Já přece jenom radši pojedu.“

„Nepřipadá v úvahu!“ prohlásil Voloďa. „Všechno se srovná. Babka chce jednoduše vytřískat prachy a my s Romanem nemáme na hotovosti nic.“

„Já jí to zaplatím,“ pravil jsem. V tu chvíli jsem měl obrovskou chuť odjet — nesnáším takzvané mezilidské konflikty.

Voloďa zavrtěl hlavou.

„Nic takového. No, on už tamhle jde. Všechno je v pořádku.“

Nosatý Roman k nám přistoupil, vzal mě za ruku a řekl:

„Už je klid. Jdeme.“

„Poslyšte, mně je to nějak trapné,“ řekl jsem. „Koneckonců ona není povinna…“

To už jsme kráčeli k domu.

„Je povinna, je,“ utrušoval Roman.

Obloukem kolem dubu jsme došli k zadnímu vchodu. Roman strčil do dveří potažených koženkou a octli jsme se v síni, prostorné a čisté, ale špatně osvětlené. Stařena nás čekala s rukama zkříženýma na břiše a s našpulenými rty. Jakmile nás spatřila, zaduněla pomstychtivým basem:

„Ale hned sepíšem protokol. Jako že tak a tak: převzal to a to, od té a té, kterážto předala výše uvedené níže podepsanému…“

Roman potichoučku zaúpěl. Pak jsme vstoupili do světnice, kterou mi přidělili. Byl to chladný pokojík s jedním oknem, na němž visela kartounová záclonka. Roman pronesl přiškrceně:

„Udělejte si pohodlí a buďte tu jako doma.“

A stařena se ze síně hned podrážděně ptala:

„Jen jestli nemlaská…“

Roman se ani neotočil a odsekl:

„Nemlaská! Už jsem řekl, že ne.“

„Tak půjdeme napsat to potvrzeníčko…“

Roman povytáhl obočí, obrátil oči v sloup, vycenil zuby a potřásl hlavou, ale přece jen vyšel ven. Rozhlédl jsem se. Nábytku nebylo v místnosti moc. U okna stál masivní stůl přikrytý starým šedivým ubrusem s třásněmi, před ním vratká stolička. U holé roubené stěny stála široká pohovka, na protější straně polepené nejrůznějšími tapetami byl věšák s nějakými hadry (vatované kabátky, vypelichané kožichy, roztrhané čepice a beranice). Část světnice zabírala velká ruská pec, čerstvě vybílená, naproti v rohu viselo velké zakalené zrcadlo v oloupaném rámu. Podlaha byla vydrhnutá a pokrytá pruhovanými koberečky.

Za stěnou se ozývaly dva hlasy — stařenin bas se držel na jednom tónu, Romanův hlas se zvyšoval a snižoval.

„Ubrus, inventární číslo dvě stě čtyřicet pět…“

„Zapište si taky každé prkno podlahy!“

„Stůl kuchyňský…“

„Pec si taky napíšete?“

„Pořádek musí být… Pohovka…“

Přistoupil jsem k oknu a odhrnul záclonku. Za oknem byl dub, jinak nebylo vidět nic. Zadíval jsem se na dub. Byl to bezpochyby velice starý strom. Kůru měl šedou, nějak mrtvou, a bludné kořeny, které vystupovaly ze země, byly pokryty červeným a bílým lišejníkem. „A taky si zapište dub!“ řekl za stěnou Roman. Na parapetu ležela tlustá ohmataná kniha, bezmyšlenkovitě jsem v ní zalistoval, odstoupil od okna a sedl na pohovku. A hned se mi chtělo spát. Uvědomil jsem si, že jsem dnes čtrnáct hodin řídil automobil, že jsem patrně nemusel tolik pospíchat, že mě bolí v zádech a v hlavě se mi všechno plete, že se nakonec můžu vykašlat na tuhle protivnou stařenu, jen když všechno co nejdřív skončí a já si budu moci lehnout a usnout…

„Tak je to,“ řekl Roman, který se objevil na prahu. „Formality máme za sebou.“ Zamával ve vzduchu roztaženými prsty umazanými od inkoustu. „Naše prstíčky jsou unavené, moc jsme psali, moc… Lehněte si a spěte. My odcházíme a vy si klidně jděte lehnout. Co děláte zítra?“

„Čekám,“ odpověděl jsem malátně.

„Kde?“

„Tady. A u pošty.“

„Zítra nejspíš neodjedete, že?“

„Zítra sotva… Nejspíš pozítří.“

„V tom případě se ještě uvidíme. Všechno nás teprve čeká.“ Usmál se, zamával a odešel. Líně jsem si pomyslel, že bych ho měl asi vyprovodit a rozloučit se s Voloďou, a ulehl jsem. Hned nato vstoupila do místnosti stařena. Vstal jsem. Stařena si mě chvíli upřeně prohlížela:

„Obávám se, panáčku, že budeš mlaskat,“ řekla znepokojeně.

„Nebudu mlaskat,“ řekl jsem unaveně. „Budu spát.“

„Tak si lehni a spi… Jenom zaplať penízky a spi…“

Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot pro náprsní tašku.

„Kolik jsem dlužen?“

Stařena obrátila oči ke stropu.

„Tak když budeme počítat rubl za světnici… padesátník za povlečení — to je moje, ne erární — tak to dělá za dvě noci tři rubly… A kolik přidáš ze štědrosti, tedy za vyrušování, to nechám na tobě…“

Podal jsem jí pětirublovku.

„Ze štědrosti si nechte zatím rubl,“ řekl jsem. „Potom se uvidí.“

Stařena dychtivě hrábla po penězích, zamumlala něco o vrácení zpátky a šla. Dost dlouho byla pryč, už jsem chtěl mávnout rukou nad tím, co jsem měl dostat nazpátek, i nad povlečením, ale tu se vrátila a vysypala na stůl hrst špinavých měďáků.

„Tady máš zpátky, panáčku,“ pravila. „Je to přesně rublík, ani to nemusíš přepočítávat.“

„Nebudu to přepočítávat,“ řekl jsem. „A jak s povlečením?“

„Hned ti povlíknu. Jdi se na chvilku projít ven, já ti tady povlíknu.“

Vyšel jsem a v chůzi jsem vytáhl cigarety. Slunce konečně zapadlo a nastala bílá noc. Kdesi štěkali psi. Usedl jsem pod dubem na lavičku vrostlou do země, zapálil si a díval se na bledé nebe bez hvězd. Odkudsi nehlučně vylezl kocour, bleskl po mně světélkujícíma očima, pak se rychle vydrápal na dub a zmizel v temném listoví. Ihned jsem ho pustil z hlavy, ale trhl jsem sebou, když kocour začal šramotit kdesi nahoře. Na hlavu se mi snášelo smetí. „Aby tě husa…,“ řekl jsem nahlas a začal jsem se oprašovat. Hrozně se mi chtělo spát. Z domu vyšla stařena a aniž si mě všimla, zamířila ke studni. Vysvětlil jsem si to tak, že je povlečeno, a vrátil jsem se tedy do světnice.

Ta protivná baba mi ustlala na podlaze. Tak tohle tedy ne, řekl jsem si v duchu, zavřel dveře na zástrčku, přendal si lůžkoviny na pohovku a začal se svlékat. Z okna se linulo mdlé šero, na dubu hlučně šramotil kocour. Zatřepal jsem hlavou, abych z vlasů vytřásl smetí. Bylo to zvláštní, nečekané smetí — velké, suché rybí šupiny. Tohle bude ve spaní píchat, pomyslel jsem si, svalil se na polštář a v mžiku jsem usnul.