Arkadij Strugacki: Pondělí začíná v sobotu

LIDOVÉ NAKLADATELSTVÍ

PRAHA

Přeložil Jaroslav Piskáček

© Dětskaja litěratura, 1979

Translation © Jaroslav Piskáček, 1984

Blížil jsem se k cíli své cesty. Kolem se zelenal les tlačící se až k cestě, občas přenechával místo mýtinám porostlým žlutou ostřicí. Slunce už několik hodin zapadalo a pořád nemohlo zapadnout, viselo nízko nad obzorem. Auto jelo po úzké cestě poseté chrastivým štěrkem. Přejížděl jsem i větší balvany a tu pokaždé v kufru auta řinčely a rachotily prázdné kanystry.

Zprava vyšli z lesa dva muži, zůstali stát na okraji cesty a pozorovali mě. Jeden z nich zvedl ruku. Ubral jsem plyn a prohlížel si je. Připadalo mi, že to jsou lovci, mladí lidé, snad o něco málo starší než já. Jejich obličeje mě zaujaly, a tak jsem zastavil. Ten, co zvedl ruku, vsunul do auta osmahlý obličej s orlím nosem a s úsměvem se zeptal:

„Nehodil byste nás do Solovce?“

Druhý, s rezatou bradkou, ale bez knírů, vykukoval za jeho rameny a taky se usmíval. Byli to opravdu příjemní lidé.

„Pojďte si sednout,“ řekl jsem. „Jeden dopředu, druhý dozadu. Na zadním sedadle mám všelijaké krámy.“

„Jste neobyčejně laskav!“ pronesl muž s orlím nosem rozradostněně, stáhl pušku z ramene a sedl si vedle mne.

Vousáč váhavě nakukoval zadními dvířky dovnitř a řekl:

„Můžu to tady drobátko to…“

Přehnul jsem se přes opěradlo a pomohl jsem mu uvolnit místo zabrané spacím pytlem a složeným stanem. Ohleduplně si sedl a pušku si postavil mezi kolena.

„Dveře pořádně přibouchněte,“ řekl jsem.

Všechno probíhalo jako obvykle. Vůz se dal do pohybu. Muž s orlím nosem se otočil dozadu a živě se rozhovořil o tom, že vézt se v osobním automobilu je mnohem příjemnější než šlapat pěšky. Vousáč s ním huhlavě souhlasil a neustále přibouchával dveře.

„Vytáhněte si plášť,“ poradil jsem mu, protože jsem ho sledoval ve zpětném zrcátku. „Skřípl se vám tam plášť.“

Přibližně za pět minut bylo všechno v pořádku. Zeptal jsem se:

„Do Solovce je asi tak deset kilometrů?“

„Ano,“ odpověděl nosatec. „Možná o něco víc. Ovšem cesta je mizerná, jenom pro náklaďáky.“

„Cesta náhodou docela ujde,“ oponoval jsem. „Strašili mě, že vůbec neprojedu.“

„Po téhle cestě se dá projet i na podzim.“

„Tady možná ano, ale od Korobce je jenom uježděná půda.“

„Letos bylo suché léto, všechno je vyschlé.“

„U Zátoně prý prší,“ poznamenal vousáč na zadním sedadle.

„Kdo to povídal?“ zeptal se nosatec.

„Merlin.“

Nevímproč se oba zasmáli. Vytáhl jsem cigarety, zapálil si a nabídl jim, aby si taky vzali.

„Továrna Kláry Zetkinové,“ přečetl nosatec na krabičce. „Vy jste z Leningradu?“

„Ano.“

„Na cestách?“

„Na cestách,“ odpověděl jsem. „A vy jste zdejší?“

„Rodáci,“ řekl nosatec.

„Já jsem z Murmanska,“ upřesnil vousáč.

„V Leningradě to asi nerozlišujou, Solovec jako Murmansk, prostě Sever,“ řekl nosatec.

„Ba ne, to byste se mýlil,“ namítl jsem zdvořile.

„Zdržíte se v Solovci?“ zeptal se nosatec.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Já totiž právě do Solovce jedu.“

„Vy tam máte příbuzné nebo známé?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jenom tam počkám na naše kluky. Jdou při pobřeží a v Solovci se máme setkat.“

Před sebou jsem spatřil spoustu rozházeného kamení, přibrzdil jsem a upozornil:

„Držte se pevně.“

Automobil se zatřásl a začal poskakovat. Nosatec klovl nosem do hlavně pušky. Motor vyl, kameny tloukly do podlahy.

„Chudák auto,“ poznamenal nosatec.

„Co se dá dělat,“ řekl jsem.

„Ne každý by se po takovéhle cestě vypravil se svým vozem.“

„To já bych se se svým vypravil,“ řekl jsem. Kamení končilo.

„Jo tak, čili tohle není vaše auto,“ dovtípil se nosatec.

„Prosím vás, kde já bych se zmohl na auto! Tohle je z půjčovny.“

„Rozumím,“ řekl nosatec a mně připadalo, že v jeho hlase bylo zklamání. To se mě dotklo.

„Má vůbec smysl kupovat si auto, aby člověk jezdil po asfaltu? Kde je asfalt, není nic zajímavého, a kde je něco zajímavého, tam není asfalt.“

„Ano, samozřejmě,“ přisvědčil nosatec zdvořile.

„Podle mého je hloupost povyšovat auto na idol,“ prohlásil jsem.

„Ano, je to hloupé,“ řekl vousáč. „Ale ne každý takhle smýšlí.“

Pohovořili jsme o automobilech a došli k závěru, že pokud vůbec nějaké kupovat, tak jedině GAZ-69, terénní vozidlo, jenže ta se bohužel neprodávají. Potom se nosatec zeptal:

„A kde pracujete?“

Odpověděl jsem.

„To je kolosální!“ vykřikl nosatec. „Programátor! My zrovna potřebujeme programátora. Poslyšte, vykašlete se na váš ústav a pojďte k nám!“

„A jaký máte přístroj?“

„Hele, jaký máme přístroj?“ zeptal se nosatec a obrátil se dozadu na vousáče.

„Aldan-3,“ odpověděl vousáč.

„Výborný stroj,“ řekl jsem. „A funguje dobře?“

„Jak bych vám to řekl…“

„Rozumím,“ pravil jsem.

„Vlastně ho ještě neseřídili,“ řekl vousáč. „Zůstaňte u nás, seřídíte ho…“

„A přeložení vám vyřídíme raz dva,“ dodal nosatec.

„Čím se vlastně zabýváte?“ zeptal jsem se.

„Jako veškerá věda — lidským štěstím,“ řekl nosatec.

„Aha,“ řekl jsem. „Něco s kosmem?“

„S kosmem taky,“ řekl nosatec.

„Takže je poctou už jenom tady smět dělat,“ řekl jsem ironicky.

„No jo, hlavní město a slušný plat,“ poznamenal vousáč potichu, ale já jsem jeho slova zaslechl.

„Tak to zas ne,“ odpověděl jsem. „Já neměřím všechno penězi.“

„No jistě ne, já jenom žertoval,“ řekl vousáč.

„Takhle on žertuje,“ přidal se nosatec. „Nikde byste nenašel zajímavější práci než u nás.“

„Proč myslíte?“

„Jsem si tím jist.“

„Ale já ne.“

„Na tohle téma si ještě promluvíme,“ řekl nosatec a ušklíbl se. „Jak dlouho se v Solovci zdržíte?“

„Maximálně dva dny.“

„Tak ten druhý den si o tom promluvíme.“

„Já osobně v tom vidím prst osudu,“ prohlásil vousáč. „Jdeme po lese a potkáme programátora. Mám dojem, že se z toho nevykroutíte.“

„Vy skutečně tolik potřebujete programátora?“ zeptal jsem se.

„Jako sůl.“

„Promluvím tedy s kluky.“ přislíbil jsem. „Dovedu si představit, jak budou bručet.“

„My nepotřebujeme ledajakého programátora,“ řekl nosatec. „Programátoři jsou úzký profil, to je zhýčkalo, jenže my potřebujeme nezhýčkaného.“

„No, to už je složitější,“ poznamenal jsem.