Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

Chvíli jsem vyděšeně ležel, než jsem zjistil, že kdesi nablízku chrápe stařena a že v mé místnosti někdo mluví. Kdosi polohlasem mentorsky vykládal

„Slon je největší ze všech suchozemských živočichů. Má na tlamě velký kus masa, který se nazývá chobotem proto, že je dutý a protažený jako roura. Slon ho natahuje a ohýbá různým způsobem a používá ho místo rukou…“

Zvědavostí jsem ani nedýchal, opatrně jsem se otočil na pravý bok. V místnosti bylo prázdno jako předtím. A hlas pokračoval ještě důrazněji:

„Víno konzumované umírněně působí příznivě na žaludek; při nestřídmém pití však vylučuje páry, které člověka snižují na úroveň dobytčete. Jistě už jste někdy viděli opilce a vzpomínáte na onen oprávněný pocit odporu, kterýž jste k němu pojali…“

Prudce jsem se posadil a spustil nohy z pohovky. Hlas zmlkl. Zdálo se mi, že přicházel odněkud zpoza stěny. V pokoji bylo všechno v pořádku, i věšák k mému údivu visel na místě. A rovněž k svému údivu jsem zase měl hrozný hlad.

„Tinctura ex vitro antimonii,“ zahlaholil náhle hlas. Trhl jsem sebou. „Magiphterium antimon angelii salae. Vaphilii oleum vitri antimonii alexiterium antimoniale!“ Ozvalo se zřetelné zachichotání. „To je přece pitomost!“ poznamenal hlas a pokračoval zpěvavě: „Zakrátko tyto oči, dosaváde neotevřené, nespatří více slunka, nedopusť však očím těm zavříti se, aniž dojde jim dobrotivá zvěst O odpuštění mém a blaženosti… Toto jest Duch aneb Mravné myšlenky slavného plavčíka vyňaté z jeho nočních rozjímání. Prodává se v Sankt — Petěrburgu a v Rize ve Svěšnikovových knihkupectvích, kartonované za dva rubly.“ Kdosi vzlykl. „Taky slátanina,“ řekl hlas a zadeklamoval procítěně:

Teď už jsem věděl přesně, odkud hlas přichází. Zazníval z kouta, kde viselo zakalené zrcadlo.

„A nyní,“ oznámil hlas, „půjdeme dál. Všechno je jediné Já, toto Já je světové Já. Sepětí s nevěděním, pocházejícím ze zatmění světla. Já mizí s rozvojem netělesnosti…“

„A tahle slátanina je odkud?“ zeptal jsem se. Nečekal jsem odpověď, byl jsem přesvědčen, že spím…

„Citát z upanišád,“ odpověděl hlas pohotově.

„A co jsou to upanišády?“ teď už jsem nebyl přesvědčen, že spím.

„To nevím,“ přiznal se hlas.

Vstal jsem a po špičkách přistoupil k zrcadlu. Nespatřil jsem se v něm. V matném skle se odrážela záclona, roh kamen a spousta jiných věcí. Ale já ne.

„Co je?“ ozval se hlas. „Jsou nějaké dotazy?“

„Kdo to mluví?“ zeptal jsem se a nahlédl za zrcadlo. Bylo za ním mnoho prachu a pošlých pavouků. Přitlačil jsem si ukazovákem na levé oko. To je pradávný osvědčený způsob, jak poznat halucinaci. Dočetl jsem se o tom v poutavé knize V. V. Bitnera Věřit či nevěřit. Stačí přimáčknout prstem na oční bulvu a všechny reálné předměty — na rozdíl od halucinací — se rozdvojí. Zrcadlo se rozdvojilo a objevil se v něm můj odraz — rozespalý, vyplašený obličej. Záblo mě do nohou. S prsty zimomřivě sevřenými jsem došel k oknu a vyhlédl ven.

Venku nebyl nikdo, nestál tu dokonce ani dub. Protřel jsem si oči a podíval se znovu. Zřetelně jsem viděl před sebou omšelou roubenou studnu s rumpálem, vrata a u nich svůj automobil. Tak přece jenom spím, pomyslel jsem si uklidněně. Pohled mi padl na parapet, kde ležela rozdrbaná kniha. V minulém snu to byl třetí svazek Křížové cesty, teď jsem si na obálce přečetl: P. I. Karpov, Tvorba choromyslných a její vliv na rozvoj vědy a techniky. Zuby mi cvakaly zimou, když jsem listoval knihou a prohlížel si vlepené barevné obrázky. Potom jsem si přečetl Báseň č. 2.

Podlaha se mi najednou zahoupala pod nohama. Ozvalo se pronikavé, táhlé skřípání, potom se jako dunění vzdáleného zemětřesení rozlehlo rachotivé: Ko — o… Ko — o… Chalupa se zakymácela jako loďka na vlnách. Dvůr sklouzl stranou, zpod okna se vysunul a zaťal drápy do země obrovský slepičí pařát, vyryl do trávy hluboké brázdy a zase se zatáhl. Podlaha se příkře naklonila, ucítil jsem, že padám, zachytil jsem se čehosi měkkého, svalil jsem se z pohovky a bolestivě se udeřil do boku a do hlavy. Ležel jsem na koberečcích a prsty jsem svíral polštář, který spadl současně se mnou. V místnosti bylo docela světlo. Za oknem si kdosi důkladně odkašlával.

„Nuže, začneme,“ řekl dobře posazený mužský hlas. „Za devaterými horami a devaterými řekami žil — byl car, který se jmenoval… mna — a… no, na tom konečně nezáleží. Řekněme, mna — a… Poluekt… A ten car měl tři syny, careviče. První… mna — a… Třetí byl blbec, ale co ten první?“

Sehnut jako voják za palby jsem se připlížil k oknu a vyhlédl ven. Dub byl na svém místě. Zády k němu stál kocour Vasilij, v hlubokém zamyšlení na zadních tlapách. V zubech svíral kvítek leknínu. Hleděl si pod nohy a hekal: Mna — a… Potom pohodil hlavou, založil si přední tlapy za záda a mírně shrben jako docent Dubino — Kňažickij při přednášce vykročil plavně pryč od dubu.

„Tak dobře,“ cedil přitom mezi zuby. „Žili, byli, car a carevna. Ten car a carevna měli jednoho syna… mna — a… Blbce, samosebou.“

Kocour zhnuseně vyplivl leknín, svraštil obličej a promnul si čelo.

„To je zoufalý,“ pronesl. „A přitom si leccos pamatuju… Cha — cha — cha! To si pochutnám! Koně slupnu k obědu, junáka k večeři… Jenže z čeho to je?… A Ivan, co můžete čekat od idiota, odpovídá: Ech, ty obludo odporná, ještě nás nemáš — a už si pochutnáváš? A potom přijde samosebou kalená střela, všechny tři hlavy dolů, Ivan vyřezává tři srdce a veze je trouba domů k mamince… Nádherný dáreček!“ Kocour se sardonicky zasmál a pak si vzdychl. „A potom ještě existuje jedna taková nemoc — skleróza,“ oznámil.

Znovu si vzdychl, zamířil zpátky k dubu a zazpíval: „Krá, krá… děťátka moje! Krá, krá, holoubátka moje! Já jsem vás… mna — a… slzami kojila… lépe řečeno — pojila…“ Potřetí vzdychl a chvíli kráčel mlčky. Když došel k dubu, znenadání falešně zařval: „Od úst si utrhovala!“

Najednou se mu v rukou objevily masivní gusle, ani jsem nepostřehl, kde je sebral. Zuřivě do nich hrábl tlapou, ostrými drápy škubal za struny a rozeřval se ještě hlasitěji, jako by chtěl zvuky guslí přehlušit:

Umlkl a chvíli chodil beze slova, jen hrabal do strun. Potom spustil potichoučku, nejistě:

Vrátil se k dubu, opřel o něj gusle a podrbal se zadní tlapou za uchem.

„Práce, práce a práce,“ zabručel. „Furt samá práce!“

Znovu si založil tlapy za záda a vykročil od dubu směrem doleva. Přitom mumlal: